Jaroslav Marvan: legenda, kterou český film nikdy neztratil

Jaroslav Marvan patří k hercům, jejichž tvář dokáže český divák přiřadit k celé jedné epoše filmu. Jak připomíná Česká televize, narodil se v roce 1901 v Praze a původně pracoval jako poštovní úředník. Herectví se však postupně stalo jeho skutečnou profesí a během následujících desetiletí vytvořil pozoruhodnou řadu filmových, televizních i divadelních postav.

Jeho kariéra přitom nevyrůstala z okamžitého hvězdného úspěchu.

Marvan prošel cestou, na jejímž začátku stálo ochotnické hraní a postupné získávání zkušeností. Teprve poté přišla profesionální scéna a s ní prostředí, které jeho mimořádně přesnému, disciplinovanému a civilnímu projevu poskytlo prostor k dalšímu rozvoji.

Rozhodující změna nastala v roce 1926, kdy začal působit v Divadle Vlasty Buriana.

Právě vedle jednoho z nejvýraznějších českých komiků své doby získal zkušenost, která ho provázela po značnou část předválečné kariéry. Burian byl živelný a nepředvídatelný, zatímco Marvan dokázal jeho energii vyvažovat klidem, přesností a schopností vytvořit postavu, proti níž se komediální chaos mohl naplno rozehrát.

Marvan nebyl vedle Vlasty Buriana pouhou kulisou pro hlavní hvězdu. V jejich společných filmech často představoval autoritu, úředníka, nadřízeného nebo člověka pevně přesvědčeného o správnosti vlastního jednání. Právě střet takové postavy s Burianovou živelností vytvářel napětí, z něhož vyrůstala řada nezapomenutelných scén.

Dobře je to patrné například ve filmu U pokladny stál… z roku 1939. Národní filmový archiv uvádí Marvana v roli doktora Brenera po boku Vlasty Buriana, Ladislava Hemmera či Adiny Mandlové. Marvan zde znovu ukázal jednu ze svých velkých předností: dokázal být komický, aniž musel soutěžit o každou pointu nebo přehánět svůj projev. Právě zdrženlivost se postupně stala jednou z jeho nejsilnějších hereckých zbraní. Stačilo mírné zvýšení hlasu, pohled nebo změna držení těla a divák okamžitě věděl, kdo má v dané chvíli představovat autoritu. Marvan dokázal takové postavy naplnit zároveň důstojností i drobnými lidskými slabostmi, takže nepůsobily jen jako jednoduše napsané figurky.

Roku 1943 odešel z Burianova divadla do Divadla na Vinohradech. Později prošel dalšími významnými pražskými scénami a od roku 1954 působil v Národním divadle, kde setrval až do svého odchodu do penze v roce 1972. Jeho kariéra tak nebyla založena pouze na populárních filmových komediích. Paralelně za ní stála dlouhá a profesionálně náročná divadelní práce.

Obrovský divácký úspěch mu v poválečném období přinesla postava revizora Gustava Anděla. Film Dovolená s Andělem z roku 1952 postavil do středu děje nerudného, zásadového a zpočátku obtížně přístupného muže, jehož pobyt mezi ostatními rekreanty postupně odhaluje také lidskou stránku jeho charakteru.

Národní filmový archiv označuje Gustava Anděla za jednu z nejpopulárnějších postav poválečného československého filmu a zároveň upozorňuje na ideologické zabarvení snímku odpovídající době jeho vzniku. To je důležitá souvislost: popularitu samotné postavy lze oddělit od politického rámce příběhu, který nese jasné znaky československé kinematografie počátku padesátých let.

Marvan dokázal Gustava Anděla vystavět tak, aby nebyl pouze karikaturou věčně nespokojeného člověka. Jeho přísnost měla logiku, podrážděnost vlastní rytmus a postupné otevírání okolí nepůsobilo jako náhlá změna charakteru.

Právě díky tomu mohl Anděl fungovat nejen jako zdroj humoru, ale také jako člověk, kterého diváci poznávali ze svého každodenního okolí.

Úspěch vedl v roce 1955 k pokračování Anděl na horách. Gustav Anděl se tentokrát vydal na rekreaci do zasněžených Tater a znovu se ocitl mezi lidmi, jejichž chování často naráželo na jeho potřebu pořádku. Dvojice filmů vytvořila z Marvanovy postavy jednu z nejvýraznějších figur československé populární kinematografie padesátých let.

Ve stejné době zůstával Marvan výraznou divadelní osobností. Přechod do Národního divadla v roce 1954 potvrdil, že jeho profesní pozice nestála jen na filmové popularitě. Uměl pracovat s komedií i vážnější polohou a především dokázal dát přesný charakter rolím, které by v méně zkušeném podání mohly zůstat pouze schématem.

Na konci šedesátých let přišla role, která se vedle Gustava Anděla stala patrně nejpevnější součástí jeho obrazovkového odkazu. V seriálu Hříšní lidé města pražského vytvořil policejního radu Vacátka, šéfa prvorepublikové mordparty. Česká televize připomíná, že právě tato postava přinesla Marvanovi mimořádnou popularitu také u televizního publika.

Vacátko byl přitom vystavěn úplně jinak než mnohé Marvanovy dřívější komediální autority. Nemusel zvyšovat hlas ani bez ustání dokazovat své postavení. Působil zkušeně, klidně a pozorně. Dokázal vyslechnout své podřízené, sledovat zdánlivě nedůležitý detail a dát vyšetřování směr jedinou přesnou poznámkou. Úspěch seriálu přenesl radu Vacátka také na filmové plátno. V kriminálním filmu Pěnička a Paraplíčko z roku 1970 je podle Národního filmového archivu Marvanův Vacátko ústřední postavou příběhu inspirovaného světem prvorepublikového pražského podsvětí. Po jeho boku se znovu objevili Josef Vinklář a Josef Bláha jako členové známé policejní party.

Na televizní seriál následně navázaly čtyři celovečerní filmy z let 1970 a 1971. Marvan díky nim vytvořil jednu z pozdních rolí, v níž mohl naplno využít zkušenosti nastřádané během několika desetiletí. Vacátko nepotřeboval efektní gesta. Jeho síla spočívala v přirozené důvěryhodnosti člověka, který už mnoho viděl, nenechá se snadno překvapit a ví, že odpověď bývá někdy ukryta v maličkosti.

Marvanova filmografie přitom zdaleka nekončila u komedií a detektivek. Během dlouhé kariéry ztvárňoval učitele, úředníky, policisty, nadřízené, otce i historické postavy. Měnily se kostýmy, žánry i generace herců kolem něj, přesto zůstávala patrná schopnost vtisknout i menší úloze přesnou osobnost.

Symbolické místo v závěru jeho kariéry získala Noc na Karlštejně. Ve filmovém muzikálu Zdeňka Podskalského z roku 1973 ztvárnil purkrabího Ješka z Vartenberka. Podle České televize šlo o Marvanovu poslední filmovou roli. Herec, který začínal v době němého a raného zvukového filmu, tak svou cestu před kamerou uzavřel v jednom z nejslavnějších českých filmových muzikálů.

Jaroslav Marvan zemřel 21. května 1974 v Praze ve věku 72 let. Za sebou zanechal kariéru, která propojila prvorepublikový film, protektorátní produkci, poválečnou kinematografii, televizní tvorbu i významné české divadelní scény. Jen málokterý herec jeho generace dokázal být tak dlouho přítomen v tolika odlišných etapách domácí kultury.

Jeho filmy dnes zároveň fungují jako obraz několika desetiletí české společnosti. Proměňují se kulisy, způsob řeči, politické poměry i samotná podoba filmového vyprávění, ale Marvanovy nejlepší postavy zůstávají srozumitelné.

Gustav Anděl stále dokáže být nepříjemný i odzbrojujícím způsobem lidský, rada Vacátko působí klidnou autoritou a přísní profesoři či úředníci z jeho starších filmů mají stále okamžitě rozpoznatelný charakter.

Právě v tom spočívá síla jeho odkazu. Jaroslav Marvan nepotřeboval velká gesta, aby ovládl scénu, ani okázalé emoce, aby si jej divák zapamatoval. Dokázal stát vedle největších hvězd své doby a přesto zůstat nezaměnitelný.

Generace, které svět jeho prvních filmů nikdy nezažily, dnes stále znají jeho hlas, výraz i postavy. A když se na obrazovce znovu objeví Gustav Anděl nebo rada Vacátko, není to pouze návrat starého filmu. Je to připomínka herce, jehož práce přežila dobu, pro kterou původně vznikala.