Článek
Česká diplomacie právě vstoupila do nové éry. Zatímco ostatní ministři zahraničí řeší bezpečnost Evropy, mezinárodní vztahy a světové konflikty, ten náš objevil převratnou metodu politické komunikace: urážet novináře a doporučovat jim cukrovinky. Jak informoval server Aktuálně.cz, vystoupení ministra Petra Macinky vyvolalo ostrou reakci také u poradce prezidenta Petra Pavla. Černínský palác tak opět dokázal, že zahraniční politika nemusí být nudná. Stačí snížit věkovou hranici politické diskuse přibližně na úroveň mateřské školy.
Celá taškařice přitom začala docela vážně. Seznam Zprávy upozornily, že Macinka odmítl podpořit finskou iniciativu směřující k omezení vstupu ruských občanů do Evropské unie. A to navzdory doporučení vysokých představitelů vlastního ministerstva. Člověk by očekával věcnou argumentaci, vysvětlení diplomatické strategie nebo alespoň pokus přesvědčit veřejnost, že ministr ví něco, co jeho diplomaté nevědí.
Macinka skutečně argumentoval. Připomněl, že Česká republika podobná omezení už uplatňuje a dříve podpořila obdobnou estonskou iniciativu. To je legitimní stanovisko, které si zaslouží diskusi. Jenže pak se zřejmě rozhodl, že argumenty jsou příliš komplikovaná disciplína, a přešel k osvědčené metodě školního výtržníka. Novináře Lukáše Valáška označil za blbce a jeho šéfredaktorovi doporučil, aby mu koupil lízátko. To je ovšem geniální diplomatický průlom! Nač zdlouhavě vysvětlovat zahraničněpolitická rozhodnutí, když lze kritického novináře odbýt cukrovinkou? Příště by mohl ministr na tiskovou konferenci přinést rovnou celý sortiment dětských odměn. Za nepříjemnou otázku lízátko, za doplňující dotaz gumového medvídka a za požadavek na konkrétní odpověď okamžitý zápis do žákovské knížky.
Člověk by skoro čekal, že si ministr nechá nad řečnický pultík pověsit ceduli s nápisem „Kdo se moc ptá, nedostane svačinu“. Ještě několik podobných tiskových konferencí a ministerstvo zahraničí bude moci zrušit odbor tiskové komunikace. Bohatě postačí vychovatelka, krabice bonbonů a píšťalka.
Jenže Macinkovi nestačil jeden terč. Do hledáčku si vzal také Miroslavu Němcovou, které doporučil četbu dětské literatury.
Jak zaznamenal deník FORUM 24, premiér Andrej Babiš na ministrovy výpady reagoval prohlášením, že on takto nemluví. To je přibližně stejně uklidňující jako vyjádření ředitele školy, že spolužáky sice šikanuje člen pedagogického sboru, ale on osobně se podobných aktivit neúčastní.
Do slovní přestřelky následně vstoupil také prezidentův poradce. A právě tady získává celá komedie další rozměr.
Česká republika má prezidenta, ministra zahraničí, poradce prezidenta, premiéra a rozsáhlý diplomatický aparát. Přesto se dokáže veřejná debata smrsknout na otázku, zda je vhodné nazývat novináře blbcem. Civilizační pokrok je zřejmě nezastavitelný, jen občas zařadí zpátečku.
Nejabsurdnější na celé události totiž není samotná Macinkova slovní zásoba. Politik může být ironický, provokativní, dokonce i pořádně jedovatý. Problém nastává ve chvíli, kdy osobní výpad začne nahrazovat odpověď na otázku veřejného zájmu. Zvlášť když se diskutuje o evropské bezpečnosti a přístupu k Rusku. Tam už by člověk čekal trochu víc než repertoár školního rváče, který právě zjistil, že se mu někdo podíval do aktovky. Macinka přitom nemusí mít s novináři dobré vztahy. Nemusí s nimi souhlasit a klidně může jejich závěry veřejně rozporovat. Dokonce může mít v konkrétní věci pravdu. Jenže úkolem ministra není vítězit v soutěži o nejvtipnější urážku týdne. Jeho úkolem je přesvědčivě hájit rozhodnutí státu. A k tomu bohužel nestačí ani sebevětší zásoba cukrovinek.
Česká zahraniční politika tak získala pozoruhodnou novinku. Zatímco ve světě se mluví o tvrdé a měkké síle, u nás se pomalu rodí diplomacie na špejli. Má jedinou slabinu: lízátko se po chvíli rozpustí, argumenty pořád nikde a ostuda zůstane. A to je, pane ministře, zatraceně hořká příchuť.