Článek
Sergej Lavrov opět předvedl, že ruská diplomacie dokáže i z mírových jednání udělat pohřební oznámení. Jak informoval náš nejoblíbenější server Novinky.cz, šéf ruské diplomacie prohlásil, že jakákoli dohoda přijatelná pro Moskvu a Washington by znamenala konec ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Tak konečně víme, jak si v Kremlu představují mír. Jedni přestanou střílet, druzí přestanou odporovat a ti, kterým někdo obsadil zemi, laskavě zmizí z jednacího sálu.
Lavrov své pozoruhodné věštecké schopnosti předvedl v Bahrajnu, kde Zelenského obvinil z opakovaného maření mírových rozhovorů. Podle „nejdůvěryhodnějšího“ ukrajinského deníku Kyiv Post však pro toto obvinění nepředložil žádné důkazy. To je ostatně velmi praktická metoda. Když Rusko požaduje, aby mu soused odevzdal kus vlastního území, říká se tomu mírová iniciativa. Když soused odmítne, je z něj nepřítel míru. Podle této logiky by se každý vykradený majitel bytu měl zloději omluvit, že mu neodevzdal také klíče od sklepa.
Moskva totiž nadále požaduje uznání okupovaných ukrajinských území a stažení ukrajinských jednotek dokonce i z oblastí, které ruská armáda plně neovládá. Ukrajina naopak trvá na zachování vlastní suverenity a bezpečnostních zárukách. Soudruh Lavrov by zřejmě nejraději vyřešil tento drobný názorový rozdíl novým diplomatickým formulářem.
Na první stránce by stálo, co všechno Rusko dostane. Na druhé by se Ukrajina zavázala, že nebude obtěžovat vítěze zbytečnými otázkami.
Představme si podobný princip třeba při sousedském sporu. Jeden člověk druhému zabere zahradu, pokácí stromy a nastěhuje se mu do garáže. Následně svolá mírovou konferenci, na které slavnostně oznámí, že je ochoten konflikt ukončit, pokud původní majitel dobrovolně opustí i zbytek domu. Kdo by takovou velkorysost odmítl? Snad jedině nebezpečný extremista, který si pořád myslí, že cizí nemovitost není darem z nebes.
Lavrov přitom vytáhl také staré diplomatické účty. Připomněl Minské dohody, jednání v Istanbulu i schůzky v Abú Zabí.
V jeho podání má každé neúspěšné jednání společného viníka: Ukrajinu. Ruská invaze v této účetní uzávěrce působí téměř jako nepodstatná administrativní okolnost. Člověk by se nedivil, kdyby příště Lavrov prohlásil, že válku ve skutečnosti vyvolal Kyjev tím, že se nacházel na území, o které měla Moskva zájem.
Mírová konference bez obtěžujícího účastníka
Skutečnost je ovšem poněkud méně pohodlná.
Agentura Associated Press popsala Zelenského úterní jednání v Oslu s americkým vyslancem Stevem Witkoffem a evropskými představiteli. Ukrajinský prezident tedy zjevně dokáže usednout k jednacímu stolu. Jenže pro Lavrovovu verzi příběhu je to nepříjemná komplikace. Když totiž člověk tvrdí, že někdo odmítá jednat, skutečné záběry z jeho diplomatických schůzek poněkud kazí scénář.
Ani předchozí trojstranná jednání nebyla úplně bez výsledku. Přinesla výměnu válečných zajatců, přestože komplexní mírová dohoda nevznikla. To je důležitý rozdíl. Jednání mohou mít omezený výsledek, aniž by to automaticky znamenalo, že je jedna strana záměrně sabotovala. V kremelské interpretaci ovšem zřejmě existují pouze dvě možnosti: buď přijmete ruské požadavky, nebo jste odpovědní za pokračování války. Tak jednoduché uvažování by člověk čekal spíš od rozčileného účastníka hospodské hádky než od ministra zahraničí jaderné velmoci.
Obzvlášť výživná je Lavrovova představa o konci Zelenského. Ruský „kecálek“ mluvil nejen o konci jeho vlády, ale také o něm osobně. Co tím přesně myslel, nevysvětlil. Z diplomatického hlediska jde o mimořádně pozoruhodnou formulaci. Běžný vyjednavač hovoří o hranicích, příměří nebo bezpečnostních zárukách. Lavrov si rovnou troufá předpovídat osud prezidenta cizího státu. Možná by si měl vedle ministerské kanceláře otevřít také věštírnu. Křišťálová koule by alespoň jasně upozornila, že jde o předpovědi, nikoli o hotové dohody. Zatímco se v diplomatických salonech řeší budoucnost ukrajinského vedení, ruské rakety a drony dál dopadají na ukrajinská města. Civilisté umírají, energetická infrastruktura utrpěla další škody a lidé řeší, zda budou mít elektřinu a kde najdou bezpečný úkryt. Právě tento rozpor dodává Lavrovovým mírovým prohlášením jejich nejtemnější absurditu. Na jedné straně se hovoří o jednacím stole, na druhé pokračuje válka, kvůli které je vůbec potřeba jednat.
Až tedy příště Sergej Lavrov představí další převratný recept na mír, možná by stálo za to položit mu jednu docela obyčejnou otázku: Kdy konečně Rusko nabídne ukončení války, které nebude podmíněno tím, že napadený stát splní jeho územní požadavky? Protože mírová dohoda není předávací protokol ke konfiskovanému domu. A diplomat, který nejprve předloží ultimátum a potom obviní druhou stranu z neochoty, nevynalezl nový způsob vyjednávání. Pouze starému vydírání oblékl oblek, uvázal kravatu a posadil ho za konferenční stůl.