Článek
Pro mnohé jsou symbolem přežitku z minulého století, pro jiné nutným zlem pro zachování nezávislosti médií veřejné služby. Politici se předhánějí v nápadech, jak systém reformovat, nebo rovnou zrušit. Jenže ruku na srdce: věříte tomu, že tehdy, kdy přestanete posílat poplatky České televizi a Českému rozhlasu, ušetříte? Realita je mnohem prozaičtější.
Iluze peněz zdarma
Zrušení koncesionářských poplatků zní na první poslech skvěle. Kdo by nechtěl mít v peněžence o 2 460 korun ročně víc? Tolik totiž činí roční výše koncesionářských poplatků. Českému rozhlasu platíte měsíčně 50 korun a České televizi 155 korun.
Jenže veřejnoprávní média nezmizí (a málokterá politická síla by si v našem kulturním kontextu dovolila je skutečně zrušit). Pokud se odstřihnou od přímých plateb od občanů, zbývá v podstatě jediná cesta: financování přímo ze státního rozpočtu.
A tady narážíme na kámen úrazu. Státní rozpočet není bezedná studnice peněz, které tam spadly z nebe. Jsou to peníze vybrané od občanů – daně z příjmu, DPH, spotřební daně. Pokud stát začne ČT a ČRo platit ze své kasy, bude muset tyto prostředky někde vzít. Buď je ubere jinde (školství, zdravotnictví, silnice), nebo prostě zvedne jiné daně.
Proč je daňová cesta pro občana vlastně horší?
Možná si říkáte, že je jedno, jestli peníze odejdou jako „poplatek“, nebo jako „daň“. Rozdíl je ale zásadní:
- Ztráta kontroly: Dnes víte přesně, kolik a komu platíte. Je to transparentní vztah. Jakmile se z toho stane položka v rozpočtu, částka se „rozpustí“ v miliardách a vy ztratíte přehled o tom, kolik vás provoz těchto médií skutečně stojí.
- Politické vodítko: Tohle je ten největší strašák. Pokud o penězích pro média rozhodují politici při schvalování rozpočtu, mají v ruce bič. „Budete o nás informovat hezky, nebo vám příští rok přiškrtíme kohoutky?“ Nezávislost, kterou poplatky (alespoň teoreticky) zaručují, se rozplyne v politickém handlování.
Solidarita, o kterou nikdo nestojí?
Současný systém koncesionářských poplatků má jednu specifickou vlastnost: platí ten, kdo má přijímač. Přechod na financování z daní z toho udělá plošnou daň pro všechny. I pro ty, kteří televizi v životě nezapnuli, rádio neposlouchají a konzumují výhradně internetový obsah.
Zrušením poplatků tedy paradoxně naložíme finanční břemeno i na tu část populace, která se dosud placení legálně vyhýbala.
Skutečné řešení, nebo jen populistické gesto?
Zrušení poplatků je vděčné téma před volbami. Snadno se na něm sbírají body, protože nikdo nerad platí složenky navíc. Je ale fér lidem neříct to „B“? Tedy že se tím z médií veřejné služby stanou média státní, závislá na náladě momentální vlády, a že účet za ně přijde v podobě jiné daně nebo horší kvality veřejných služeb jinde.
Místo debaty o tom, jak platit, bychom se možná měli více bavit o tom, co si za ty peníze kupujeme. Jaký rozsah služeb má veřejnoprávní médium v 21. století mít? Potřebujeme tolik kanálů? Ale slibovat, že zrušením koncesionářských poplatků občané ušetří, je jen ekonomická iluze.
Co si o tom myslíte vy? Je pro vás důležitější pocit, že neplatíte „televizní daň“, nebo se bojíte o nezávislost médií pod taktovkou politiků? Napište nám do komentářů.