Článek
Ještě donedávna si mnoho lidí spojovalo koncesionářské poplatkys jednoduchou představou. Kdo má doma televizi, platí České televizi. Kdo má rádio, platí Českému rozhlasu. Jenže od 1. května 2025 už tahle zkratka úplně neplatí. Novela zákona, která vyšla ve Sbírce zákonů jako zákon č. 119/2025 Sb., změnila nejen částky, ale hlavně samotnou definici přijímače.
Televizní poplatek se zvýšil na 150 korun měsíčně. Rozhlasový poplatek nově činí 55 korun měsíčně. Domácnost, která spadá do obou povinností, tak zaplatí celkem 205 korun za měsíc. Samotné zdražení ale není tím největším překvapením. Podstatnější je, že zákon už nehledí jen na klasický televizor nebo rádio. Počítá i se zařízeními, která dokážou přijímat televizní nebo rozhlasové vysílání jiným způsobem.
Do této kategorie se mohou dostat chytré telefony, tablety, notebooky i běžné počítače. A právě tady může nastat problém u lidí, kteří televizi dávno vyřadili z domácnosti. Mnozí dnes sledují zpravodajství, pořady nebo živé vysílání přes internet. Jiní mají v mobilu aplikace, poslouchají online stream Českého rozhlasu nebo si pustí vysílání České televize přes web. Podle nových pravidel už proto nestačí říct, že doma nestojí žádný televizor.
Neplatí se za každý přístroj zvlášť
Zásadní je, že běžná domácnost neplatí podle počtu zařízení. Pokud má rodina dvě televize, několik mobilů, tablet a notebook, neznamená to několik poplatků najednou. U fyzických osob se vychází z principu jedné domácnosti. Česká televize uvádí televizní poplatek 150 korun měsíčně za domácnost, Český rozhlas rozhlasový poplatek 55 korun měsíčně.
To je důležité hlavně pro rodiny, kde by se jinak seznam zařízení rychle nafoukl. Děti mají mobily, rodiče notebooky, v kuchyni může stát rádio a v obýváku televize. Přesto se u domácnosti řeší jeden televizní a jeden rozhlasový poplatek, nikoli každé zařízení samostatně.
Změna ale dopadá na jinou skupinu lidí. Na ty, kteří si mysleli, že když nemají klasickou televizi, téma poplatků se jich netýká. Novela vychází z reality, že vysílání už dávno neběží jen přes anténu. Česká televize i Český rozhlas šíří obsah také digitálně, přes internet a aplikace. Zákon se proto posunul od pohledu na konkrétní krabici v obýváku k tomu, zda domácnost má zařízení schopné takové vysílání přijímat.
Výjimky existují, ale mají svá pravidla
Povinnost se přesto nevztahuje úplně na každého. Osvobození se může týkat například domácností s velmi nízkými příjmy, pokud splní zákonné podmínky a doloží potřebné skutečnosti. Výjimky existují také pro některé osoby se zdravotním postižením, například u domácností, kde jsou všichni členové nevidomí nebo neslyšící.
V praxi je ale potřeba dávat pozor na to, že osvobození nevzniká jen pocitově. Nestačí říct, že člověk televizi nesleduje, veřejnoprávní média nevyužívá nebo má doma jen telefon. Rozhodující jsou podmínky uvedené v zákoně a v pravidlech České televize a Českého rozhlasu.
Nová úprava proto mění hlavně zažitý zvyk. Televizní poplatek už není jen poplatkem za televizor. V době mobilů, notebooků a internetového vysílání se vztahuje na mnohem širší způsob příjmu. Pro řadu domácností se na výsledné platbě nic nezmění, protože poplatky platily už dříve. Překvapení ale může čekat ty, kteří žili v přesvědčení, že bez televize v obýváku jsou automaticky mimo systém.
Právě tahle drobná změna v logice zákona je nejdůležitější. Neřeší se jen to, co stojí na poličce nebo visí na zdi. Řeší se i to, co má člověk každý den v kapse, na pracovním stole nebo v batohu.