Proč lidé dodnes vzpomínají na kempy za socialismu? Nebylo to kvůli pohodlí

Pro dnešní generaci je dovolená často spojena s apartmánem, klimatizací nebo hotelem se snídaní. Ještě v době Československa však velká část rodin trávila letní týdny úplně jinak. Auto naložené až po střechu, složený stan, ešusy, skládací stolek a několik týdnů strávených u rybníka, přehrady nebo na pobřeží Jadranu byly pro mnoho lidí běžnou součástí prázdnin.

Obliba kempování přitom nevznikla až za socialismu. Navazovala na mnohem starší tradici trampingu, který se u nás začal rozvíjet už po první světové válce. Romantika přírody, táboření a touha po volnosti přetrvaly i v dalších desetiletích. Právě proto se pobyt pod stanem stal pro tisíce rodin přirozenou součástí léta.

Život v kempu měl své tempo. Ráno se šlo pro čerstvé pečivo, na vařiči se připravila jednoduchá snídaně a zbytek dne patřil vodě, sportu nebo obyčejnému lenošení. Děti mizely na hřištích nebo u břehu a rodiče většinou přesně věděli, že se vrátí až večer.

Komfort, na který jsme dnes zvyklí, tehdy rozhodně nebyl samozřejmostí. V mnoha kempech byla pouze studená voda, společné umývárny a jednoduché sociální zařízení. Stan po deštivé noci často navlhl, spacák zůstal studený a při delším lijáku bylo potřeba zachraňovat věci před vodou. Přesto si na to lidé nestěžovali. Brali to jako běžnou součást pobytu venku.

Největší kouzlo přicházelo večer. Z okolních stanů se začala linout vůně večeře, někde se opékaly buřty, jinde se na ohni ohříval lančmít nebo konzervy. Nad kempem se vznášel kouř z táboráků, ozýval se smích, zpěv i zvuk kytary. Nebylo výjimkou, že se během jediného večera dali dohromady lidé, kteří se před několika hodinami vůbec neznali.

Pokud se rodině podařilo vyrazit za hranice, byl to často zážitek na celý život. Největším lákadlem byla Jugoslávie, která patřila mezi několik málo destinací, kam se Čechoslováci mohli vydat k moři.

Samotná cesta ale připomínala spíše výpravu než dnešní pohodlnou jízdu po dálnici. Trabanty, Wartburgy nebo škodovky byly naplněné do posledního místa. Na střeše nechyběl nosič se stanem a dalším vybavením, protože zavazadlový prostor dávno nestačil.

Přesun vedl většinou přes Maďarsko. Na hranicích se čekalo dlouhé hodiny a cesta bez klimatizace během letních veder prověřila trpělivost celé rodiny. Odměnou ale bylo první spatření moře, které pro mnoho dětí představovalo nezapomenutelný okamžik.

Ani na pobřeží většina lidí nehledala luxus. Stan se postavil co nejblíže pláži a dovolená mohla začít. Dny vyplňovalo koupání, jednoduché vaření, večerní posezení před stanem a poznávání lidí z různých koutů Československa.

Právě proto mnozí dodnes říkají, že tehdejší dovolené měly zvláštní atmosféru. Nebyly pohodlné ani bezstarostné. Vyžadovaly více příprav, improvizace i trpělivosti. Na druhou stranu nabízely něco, co se dnes hledá jen těžko. Více času s rodinou, méně spěchu a pocit, že člověk dokáže prožít krásné léto i s velmi obyčejným vybavením.

Zdroj: Prozeny.cz, Historické materiály o českém trampingu a Masarykův slovník naučný (1933)