Nicnedělání není lenost. Je to dovednost, kterou jsme zapomněli

Na první pohled to zní jednoduše. Nemít plán, neřešit další úkol, nesahat po telefonu. Jenže když taková chvíle opravdu přijde, často se dostaví neklid. Místo úlevy napětí. Místo radosti pocit, že bychom měli dělat něco užitečnějšího.

Moderní život je postavený na výkonu. Když se někoho zeptáte, jak se má, velmi často odpoví jedním slovem: nestíhám. Zaneprázdněnost se stala symbolem hodnoty. Kdo je vytížený, ten je potřebný. Kdo odpočívá, jako by ztrácel čas. Jenže právě tahle rovnice je podle psychologů jedním z důvodů, proč roste únava, vyhoření i pocit prázdnoty.

Výzkumy v oblasti psychologie ukazují, že lidé systematicky podceňují, jak příjemné může být krátké období bez aktivity. Jeden z experimentů realizovaných na Harvardově univerzitě ukázal, že část účastníků raději zvolila mírný elektrický šok, než aby několik minut seděla sama se svými myšlenkami. Zní to přehnaně, ale dobře to vystihuje, jak moc jsme si odvykli být sami se sebou.

Mozek je zvyklý na neustálou stimulaci. Sociální sítě, notifikace, podcasty, seriály, pracovní e maily. Vždy je po ruce něco, co vyplní prázdné místo. Když podněty zmizí, objeví se nuda. A s ní i myšlenky, které jsme dlouho odsouvali.

Právě v těchto chvílích se však aktivuje takzvaná výchozí mozková síť, kterou neurologové označují jako default mode network. Jde o režim, kdy mysl není zaměřena na konkrétní úkol, ale volně přeskakuje mezi vzpomínkami, představami a budoucími scénáři. Tento stav má podle odborníků zásadní význam pro zpracování emocí i tvorbu nových nápadů.

Psycholožka Sandi Mann z britské University of Central Lancashire ve svých studiích opakovaně ukázala, že mírná nuda může podporovat kreativitu. Účastníci, kteří před řešením úkolu vykonávali monotónní činnost, přicházeli s originálnějšími řešeními než ti, kteří byli plně zaměstnaní. Mozek, který nemá přesně daný cíl, začíná hledat vlastní cestu.

Je však důležité rozlišovat mezi skutečným zahálením a pasivní konzumací obsahu. Sledování seriálu nebo nekonečné projíždění telefonu sice působí jako odpočinek, ale mozek zůstává zahlcený. Podněty jen střídají jiné podněty a pozornost se nepřirozeně tříští.

Opravdové nicnedělání může vypadat obyčejně. Krátká procházka bez sluchátek. Sezení u okna a pozorování ulice. Ležení na gauči bez obrazovky. Někomu vyhovuje pomalá jízda autem bez rádia, jinému práce na zahradě bez cíle něco dokončit. Nejde o výsledek, ale o stav, kdy si dovolíme nebýt efektivní.

Zajímavé je, že jinak vnímáme nečekané volno a jinak plánovanou pauzu. Studie z pracovního prostředí naznačují, že nečekané prostoje mohou snižovat náladu, protože vyvolávají pocit ztráty kontroly. Pokud si však čas bez úkolů naplánujeme, reagujeme na něj mnohem pozitivněji. Rozdíl je v tom, že volno nevnímáme jako selhání, ale jako součást dne.

Možná právě proto tolik lidí zažívá zvláštní napětí během prvních dnů dovolené. Najednou chybí struktura, kterou jsme si zvykli považovat za samozřejmost. Až po několika dnech se tělo i mysl zpomalí. Spánek se prohloubí, myšlenky se usadí a objevuje se klid, který předtím působil téměř ohrožujícím dojmem.

Naučit se nicnedělat není otázka techniky, ale postoje. Přestat vnímat každou volnou minutu jako příležitost něco dohnat. Připustit, že hodnota člověka se neměří počtem splněných úkolů ani rychlostí odpovědí na zprávy.

V době, kdy jsme neustále připojeni, se schopnost odpojit stává skutečnou dovedností. Nejde o útěk od reality, ale o návrat k ní. A právě tehdy, když si dovolíme nicnedělat, může vzniknout to nejpodstatnější. Myšlenka, která by v hluku každodennosti nikdy nedostala šanci zaznít.

Zdroj: TheGuardian.com (odkaz), zadnyspeky.cz