Jaromír Horáček: učitel, literát a ochránce krkonošských poudaček

Jaromír Horáček se narodil 3. října 1900 v Jilemnici do rodiny ševce a mlékaře Rudolfa Horáčka a jeho ženy Emílie, rozené Kiesewettrové. Domácnost nebyla snadná – starší bratr Otakar byl o čtrnáct let starší a několik mladších sestřiček zemřelo krátce po narození. Právě tyto zkušenosti v něm od mládí probouzely citlivost k životu i velkou zvídavost. Rád četl, naslouchal místním pověstem a postupně v něm rostl zájem o historii i lidovou tradici.

Základní školu navštěvoval v rodném městě, poté se přesunul do Rokytnice nad Jizerou na německou školu, aby se naučil jazyk sousedního národa. Později studoval v Hradci Králové, kde se připravoval na dráhu preceptora – učitele, který měl být nejen vychovatelem, ale i kulturním vzorem.

Po skončení studií začal působit v Horních Štěpanicích, kde mezi lety 1919 a 1921 nejen učil, ale také se aktivně zapojoval do kulturního života obce. Divadlo, které tu mělo dlouhou tradici, se stalo jeho druhým domovem. Po vojenské službě v Jičíně pokračoval v učitelství v Roztokách u Jilemnice a v Dolních Bludovicích. Roku 1924 se však vrátil zpět do Jilemnice, kde postupně vyučoval na chlapecké i dívčí škole a stal se odborníkem na historicko-gramatické předměty. Vedle toho vedl hodiny němčiny i psaní na stroji, což tehdy představovalo moderní dovednost.

Horáček byl od mládí demokraticky smýšlející člověk. Když přišla okupace, nemohl zůstat stranou. Spolupracoval s odbojovou organizací Obrana národa a shromažďoval materiály proti nacistům. Už před válkou pracoval na publikaci o první světové válce na Jilemnicku, která kladla důraz na československou demokracii. Právě to mu vyneslo nežádoucí pozornost gestapa.

V březnu 1940 byl zatčen a odsouzen na dva roky vězení. Prošel několika věznicemi a na svobodu se dostal až v dubnu 1942. Znovu učit nesměl, proto našel uplatnění v jilemnickém muzeu, kde se věnoval péči o sbírky a historii regionu.Návrat k pedagogice a kulturní práci

Po válce se vrátil do školství s velkým nasazením. Stal se ředitelem dívčí školy v Jilemnici a později přesídlil do Prahy, kde působil jako okresní osvětový inspektor. Brzy se ale vrátil do rodného kraje, kde pracoval nejprve jako inspektor pro kulturu a posléze jako školní inspektor pro celý okres. Jeho působení výrazně ovlivnilo vzdělávání i kulturní život v Podkrkonoší.

Vedle učitelství byl Horáček také plodným spisovatelem. Fascinovala ho lidová slovesnost a zejména krkonošské „poudačky“ – místní vyprávění v nářečí. Chtěl zachytit jejich kouzlo dřív, než zmizí. První sbírku vydal v roce 1958 pod názvem Kerkonošský muderlanti. O pět let později následovala kniha Nic kalýho zpod Žalýho, která se stala oblíbenou nejen v regionu. Roku 1966 vyšlo dílo Muderlanti zpod Žalýho, shrnující to nejlepší z jeho sběratelské práce. Poslední sbírka pověstí Hadí štěstí vyšla až posmrtně v roce 1999 z jeho rukopisné pozůstalosti.

Horáček publikoval také v časopisech a novinách – jeho fejetony a vlastivědné články se objevovaly například v Krkonošském obzoru, Zemědělských novinách nebo Osvětě. Jeho texty spojovaly humor, regionální tradice a opravdovou lásku k Podkrkonoší.

Literatura nebyla jeho jedinou vášní. Aktivně zpíval v pěveckém spolku Branislav a také v Pěveckém sdružení učitelů krkonošských. Hudbu vnímal jako další cestu, jak obohacovat život komunity, a stejně jako ve škole dokázal i v kultuře lidi inspirovat a spojovat.

V roce 1923 se oženil s Marií Fejfarovou. Měli spolu dva syny – Jaromíra a Vladimíra. Oba se dostali na vysoké školy, což byla pro rodinu velká výzva i oběť. Horáček je podporoval, i když kvůli tomu musel krátce pracovat mimo Jilemnici.

Jaromír Horáček zemřel 8. července 1976 v jilemnické nemocnici ve věku 75 let. Trpěl ischemickou chorobou srdeční a rozedmou plic. Jeho pohřeb se stal významnou událostí a připomínkou člověka, který zasvětil svůj život vzdělávání, kultuře a uchování regionální paměti.

Dodnes je Jaromír Horáček považován za osobnost, která dokázala spojit pedagogiku, literaturu i kulturní práci. Díky němu se krkonošské nářečí a lidové pověsti nestaly zapomenutou kuriozitou, ale živou součástí kulturního dědictví. Jeho knihy i rukopisy jsou dodnes zdrojem poznání a inspirace pro každého, kdo se zajímá o tradice a historii Podkrkonoší.

Zdroj: Noveregiony.cz (odkaz), zadnyspeky.cz