Jak funguje mobilizace v ČR a proč by nepřišla ze dne na den

Vyhlášení mobilizace v České republice není improvizace ani rychlé rozhodnutí přes noc. Jde o přesně popsaný proces zakotvený v právním systému. Mobilizaci vyhlašuje prezident republiky na návrh vlády a teprve v tu chvíli se branná povinnost mění z dobrovolné na povinnou. Formálně se týká občanů ve věku od 18 do 60 let, ale tento rozsah je spíš právní rámec než návod k okamžitému povolávání statisíců lidí.

V praxi by armáda postupovala výrazně selektivně. První na řadě by byli profesionální vojáci, kteří už dnes tvoří základ ozbrojených sil. Ti by žádné povolávací rozkazy nedostávali, protože jsou ve službě nepřetržitě. Na ně by navázali příslušníci aktivních záloh, tedy lidé, kteří se dobrovolně zavázali k pravidelnému výcviku a mají aktuální vojenské dovednosti. Právě tato skupina je považována za nejrychleji nasaditelnou a v krizovém scénáři klíčovou.

Součástí první vlny by byli také bývalí profesionální vojáci, kteří armádu opustili v posledních letech a stále spadají do věkového limitu. U nich stát počítá s tím, že mají nejen výcvik, ale i zkušenost s reálným fungováním armády. Kombinace profesionálů, aktivních záloh a bývalých vojáků by tvořila páteř obrany státu v úvodní fázi jakéhokoli vážného ohrožení.

Teprve pokud by tato kapacita nestačila, přišli by na řadu civilisté bez vojenských zkušeností. Ani v takovém případě by ale nešlo o chaotické povolávání nebo okamžité nasazení do bojových jednotek. Povolání by probíhalo prostřednictvím oficiálních povolávacích rozkazů a s ohledem na zdravotní stav, profesi i konkrétní schopnosti jednotlivců.

Každý nově povolaný civilista by musel nejprve projít základním vojenským výcvikem, který trvá zhruba šest týdnů. Během něj se lidé učí úplné základy vojenské služby, od zacházení se zbraní přes orientaci v terénu až po první pomoc a fungování v kolektivu. Až po absolvování výcviku by byli zařazeni k jednotkám, často nejprve do podpůrných nebo logistických rolí.

Mobilizace by se přitom netýkala jen lidí ochotných sloužit se zbraní. Český systém pamatuje i na ty, kteří z důvodu svědomí nebo přesvědčení odmítají bojovou službu. Ti by mohli být nasazeni například ve zdravotnictví, dopravě, zásobování nebo jiné infrastruktuře důležité pro fungování státu. Právě tyto role bývají v krizových situacích stejně zásadní jako samotná bojová činnost.

I proto se v posledních letech objevují úvahy o administrativních odvodech, které by státu umožnily mít přehled o zdravotní způsobilosti a dovednostech obyvatel. Nešlo by o návrat povinné vojny, ale o praktický nástroj, který by v případě ohrožení výrazně zkrátil reakční dobu a snížil chaos. Mobilizace by tak nebyla dramatickým skokem do neznáma, ale řízeným procesem, který počítá s postupným nasazováním lidí podle jejich připravenosti a možností.

Zdroj: Novinky.cz (odkaz)