Článek
Stačí několik minut prudšího stoupání a z příjemné procházky se stává boj o každý metr. Nohy těžknou, tep stoupá a člověk začne přemýšlet, jestli na tom s kondicí není hůř, než si myslel. Přitom část problému může způsobovat úplně obyčejná věc. Do svahu se snaží jít podobně jako po rovině.
Kopec ale mění podmínky každého kroku. Tělo se při postupu vzhůru musí opakovaně zvedat proti gravitaci a energetické nároky chůze rostou. Výzkumy zabývající se pohybem v různém sklonu terénu potvrzují, že stoupání zásadně ovlivňuje energetickou náročnost chůze. Zachovat za každou cenu rychlost z rovného úseku proto není příliš dobrá strategie.
Dlouhý krok není v prudkém kopci výhodou
Instinkt může člověku našeptávat přesný opak. Když je před námi prudký svah, uděláme pořádný krok a ukrojíme z něj co největší kus. Jenže s každým takovým krokem musí svaly zvládnout výraznější pohyb vzhůru.
Praktičtější bývá krok zkrátit a přejít do pravidelného rytmu. Čím prudší stoupání přichází, tím menší mohou jednotlivé kroky být. Outdoorová organizace REI při pohybu do kopce doporučuje kratší krok a přizpůsobení tempa sklonu. Přirovnává to k jízdě na kole, při které před kopcem také přeřadíme na lehčí převod.
Důležité je udělat tuto změnu včas. Čekat, až se člověk úplně zadýchá, a teprve potom zpomalit znamená, že už část energie spotřeboval zbytečně. Na začátku stoupání proto může být rozumné úmyslně ubrat, přestože máme pocit, že bychom dokázali jít rychleji.
Vodítkem může být i obyčejná konverzace. Při nižší intenzitě pohybu by měl člověk zvládnout souvisle mluvit. Pokud ze sebe při výstupu dostává jednotlivá slova mezi nádechy, jde už o podstatně vyšší intenzitu. U dlouhé horské túry nemusí být takové tempo dlouhodobě udržitelné.
Lepší je nezastavit než vystřelit vzhůru
Rozdíl bývá dobře vidět ve skupině turistů. Jeden vyrazí do kopce rychle, po několika minutách zastaví a vydýchává se. Druhý postupuje od začátku pomaleji, ale téměř bez přestávky. Právě rovnoměrné tempo doporučuje při turistice také American Hiking Society.
Nejde přitom o soutěž v co nejpomalejší chůzi. Ideální rychlost je individuální a závisí na kondici, sklonu, délce výstupu, povrchu, počasí i hmotnosti batohu. Smyslem je najít intenzitu, kterou dokážeme udržet bez neustálého střídání rychlého výstupu a dlouhých zastávek.
Pomáhá také zbytečně se nehrbit, uvolnit ramena a soustředit se na pravidelné dýchání. V prudkém terénu lze tempo dále snížit a krok ještě zkrátit. Na mírnějším úseku se dá naopak přirozeně zrychlit.
Žádná technika samozřejmě neudělá z prudkého horského výstupu odpočinkovou procházku. Překonávání převýšení jednoduše vyžaduje práci a energii. Rozdíl je v tom, jak s dostupnými silami naložíme.
Až tedy příště před vámi začne cesta prudce stoupat, nezkoušejte kopec co nejrychleji zdolat dlouhými kroky. Zkraťte je, uberte rychlost ještě před výrazným zadýcháním a najděte rytmus, který dokážete držet. Na delším výletu může být právě turista, který v prvním kopci vypadá nejpomaleji, nakonec tím, komu zůstane nejvíce sil.