Dáváte dětem všechno, co chtějí? Možná jim tím berete to nejdůležitější

Moderní rodič to většinou myslí dobře. Chce dítěti dopřát víc, než měl sám. Lepší hračky, zábavnější víkendy, dražší výlety, narozeniny v herně, dovolenou s animačním programem a ideálně každý den nějaký zážitek, aby se dítě nenudilo. Jenže právě tady začíná problém. Dítě, které dostane všechno hned, často nepřichází o věci. Přichází o schopnost si něco vymyslet.

Les, klacek, šiška, svačina v batohu a rodič, který nespěchá domů, nejsou žádná nouzová varianta programu. Pro dítě to může být mnohem silnější zážitek než další placená atrakce. Ne proto, že by na penězích nezáleželo, ale proto, že dětská hlava funguje jinak než dospělá. Tam, kde dospělý vidí obyčejnou cestu mezi stromy, dítě vidí hrad, loď, dračí stopu nebo tajnou základnu.

Americká pediatrická akademie v klinické zprávě The Power of Play: A Pediatric Role in Enhancing Development in Young Children, publikované v roce 2018 v časopise Pediatrics, upozornila, že hra podporuje sociální, emoční, jazykový i kognitivní vývoj dítěte. Jinými slovy, dítě se při hře neučí méně než v organizovaném kroužku. Často se učí přirozeněji.

Rodiče se někdy bojí dětské nudy skoro víc než horečky. Jakmile dítě řekne „já se nudím“, okamžitě přichází mobil, výlet, hračkářství nebo program na celý den. Jenže nuda není porucha, kterou je potřeba okamžitě opravit. Je to prázdné místo, do kterého může vstoupit fantazie.

Když dítě nemá předem připravený scénář, začne si ho tvořit samo. Vymyslí hru, pravidla, postavy, svět. Když jde po lese, přeskakuje kořen, sbírá kameny nebo staví domeček z větviček, netráví čas zbytečně. Zkouší rovnováhu, soustředění, spolupráci, vytrvalost a také schopnost přijmout, že ne všechno vyjde napoprvé.

Světová zdravotnická organizace vydala 24. dubna 2019 doporučení pro děti do pěti let, ve kterém zdůraznila význam pohybu, kvalitního spánku a omezení dlouhého sezení u obrazovek. Nejde tedy jen o romantickou představu starých časů, kdy děti běhaly venku. Pohyb a aktivní hra mají oporu i v odborných doporučeních.

To neznamená, že každá atrakce je špatně. Dětská herna, zoo, aquapark nebo zábavní park mohou být krásný zážitek. Problém nastává ve chvíli, kdy se z nich stane standard a obyčejný den začne působit jako trest. Dítě si pak může zvyknout, že radost musí někdo koupit, zorganizovat a naservírovat. A to je do života docela chudá výbava.

Dítě si často nepamatuje cenu výletu. Pamatuje si, že táta rozbalil chleba na pařezu. Že máma našla zvláštní brouka. Že se šlo zkratkou, která nakonec vůbec zkratka nebyla. Že se smálo, protože svačina spadla do trávy a nikdo z toho neudělal tragédii.

Harvardovo Center on the Developing Child dlouhodobě popisuje význam takzvaných serve and return interactions, tedy jednoduchých vzájemných reakcí mezi dítětem a pečujícím dospělým. Dítě něco ukáže, řekne nebo udělá a dospělý na to odpoví. Právě tyto obyčejné výměny pomáhají budovat vztah, jazyk i sociální dovednosti. K tomu není potřeba drahý program. Stačí pozornost.

Možná je tedy dobré občas se zeptat nepříjemně: dáváme dětem všechno, co chtějí, nebo spíš všechno, co jim na chvíli zavře pusu? Protože mezi těmito dvěma věcmi je velký rozdíl. Dítě nepotřebuje rodiče, který se snaží každou minutu vyplnit zážitkem. Potřebuje rodiče, který mu dovolí objevovat svět, umazat se, trochu se nudit, něco zkusit a něco pokazit.

Až bude jednou dospělé, možná si nevzpomene na každou atrakci, kterou jste zaplatili. Ale dost možná si vzpomene na lesní cestu, obyčejný batoh, klacek v ruce a pocit, že ten den nikdo nikam nespěchal. A právě to bývá zážitek, který nejde koupit.

Zdroje