Češi vyrážejí do lesa v čemkoliv. Nohy jim to ale často spočítají

Sandály s ponožkami se u nás staly téměř národním vtipem. Stačí zmínit dovolenou, výlet do kempu nebo procházku po kolonádě a mnoha lidem se okamžitě vybaví obraz českého turisty, který má krátké kalhoty, batoh a na nohou právě tuhle proslulou kombinaci. Jenže z praktického hlediska není ponožka v sandálu tím největším proviněním proti zdravým nohám.

Mnohem větší problém nastává ve chvíli, kdy člověk používá jedny boty na všechno. V teniskách do města jde na kamenitou lesní cestu, v pohorkách chodí celý den po rozpáleném asfaltu a ve starých prošlapaných botách se pokouší běhat. Navenek to může působit jako drobnost, ale chodidla, kolena i záda poznají rozdíl velmi rychle.

Dobrá obuv se nevybírá jen podle vzhledu nebo značky. Základní otázka zní, kde v ní bude člověk skutečně chodit. Jinou oporu potřebuje noha na tvrdém chodníku, jinou v měkkém lese a jinou při běhu, kdy jsou nárazy výrazně silnější než při běžné chůzi. Cleveland Clinic ve svém průvodci k výběru běžeckých bot připomíná, že bota by měla sedět pohodlně už při zkoušení. Nemá nikde tlačit, pata by v ní neměla výrazně klouzat a prsty potřebují dost místa. Lékař Nicholas Schilero v tomto kontextu upozorňuje hlavně na prostor ve špičce, protože příliš úzká obuv může vést k puchýřům, otlakům, problémům s nehty nebo dráždění nervů.

Lesní cesta vypadá na první pohled přívětivě. Jenže stačí déšť, pár kořenů, kameny pod listím nebo prudší sestup a běžná městská bota začne ztrácet jistotu. Do lehkého terénu mohou stačit nízké trekové boty nebo trailové boty s hrubším vzorkem. Kdo ale vyráží na delší trasu, do kopců nebo s těžším batohem, měl by přemýšlet o pevnější turistické obuvi.

REI ve svém průvodci rozlišuje několik kategorií podle toho, kam člověk míří. Trailové běžecké boty jsou lehké, pružné a vhodné pro rychlejší pohyb v jednodušším terénu. Turistické boty nabízejí víc ochrany a stability. Vyšší pohorky dávají smysl hlavně při náročnějších trasách, v kamenitém prostředí nebo při chůzi s batohem.

U bot do lesa se vyplatí sledovat hlavně podrážku. Hladká podešev, která vypadá dobře ve městě, může na mokré hlíně nepříjemně klouzat. Hrubší vzorek pomáhá v záběru, pevnější konstrukce chrání chodidlo a kvalitní materiál se lépe vyrovná s vlhkostí. Zároveň ale neplatí, že nejlepší bota je automaticky ta nejtěžší a nejtvrdší. Na krátkou procházku po upravené stezce může být vysoká pohorka zbytečně těžká. Nohy se v ní unaví, i když terén sám o sobě náročný není.

Město a asfalt představují úplně jiný svět. Povrch je rovný, ale tvrdý. Při delší chůzi se tak více projeví tlumení a celkové pohodlí. Na běžné chození po městě není nutné brát outdoorovou obuv. Vhodnější bývá lehká vycházková nebo sportovní bota, která má pevnější patu, dostatečný prostor pro prsty a přiměřeně měkkou podrážku.

Běh si zaslouží samostatnou pozornost. Běžecká obuv není obyčejná teniska s hezkým designem. Při běhu dopadá na chodidla větší síla a každý nedostatek se může po čase ozvat. Rozhoduje povrch, hmotnost běžce, technika došlapu, množství naběhaných kilometrů i tvar klenby.

Mayo Clinic Health System upozorňuje, že chodidla s nízkou, normální a vysokou klenbou se chovají odlišně. Někdo potřebuje neutrální běžeckou botu, jinému víc vyhovuje stabilnější model s větší oporou. Proto nedává smysl kupovat běžecké boty jen podle toho, co nosí kamarád nebo oblíbený sportovec.

Často se řeší také tlumení a takzvaný drop, tedy rozdíl výšky mezi patou a špičkou. Vyšší drop může některým lidem sedět při dopadu přes patu, nižší drop zase vyhovuje části běžců s jiným stylem běhu. Žádná hodnota ale není univerzálně nejlepší. Kdo mění typ běžecké obuvi výrazně, měl by to dělat postupně. Chodidla, lýtka i achilovky potřebují čas, aby si zvykly.

Kvalitní obuv se pozná podle detailů, které člověk ocení až při delší chůzi. Pata má držet jistě, ale nesmí dřít. Špička nemá mačkat prsty. Podešev musí odpovídat povrchu, na kterém se bude nejčastěji používat. Svršek by měl zvládnout podmínky, do kterých se člověk chystá. Prodyšná městská bota je skvělá v létě, ale v mokrém lese rychle narazí. Membrána zase pomůže proti vlhkosti, ale v horku může být noha zbytečně zpocená.

Pozornost si zaslouží i ponožky. U delších tras často rozhodují o pohodlí víc, než se zdá. Bavlna sice působí příjemně, ale když zvlhne, drží vodu u kůže. To může zvyšovat riziko puchýřů. Funkční ponožky ze syntetiky nebo merino směsi lépe odvádějí vlhkost a při chůzi drží stabilnější prostředí kolem nohy.

A právě tady se vracíme k českým sandálům. Ponožky v sandálech možná nevyhrají módní soutěž, ale samy o sobě nejsou tím největším problémem. Pokud má sandál pevnou podrážku, dobře drží nohu a člověk v něm jde po nenáročném povrchu, může dávat smysl. Do náročnějšího terénu ale volný sandál nepatří.

Nejlepší rada proto zní jednoduše: nehledejte jedny univerzální boty na celý život. Na město, les, delší výlet i běh se vyplatí mít obuv, která odpovídá konkrétnímu použití. Nohy nejsou rozmazlené. Jen velmi přesně poznají, když se po nich chce práce, na kterou jim člověk vybral špatný nástroj.

Zdroj: