Americký sen měl krvavou cenu. Zaplatili ji původní obyvatelé

Když Spojené státy připomínají 250 let od vyhlášení nezávislosti, zní to jako velké výročí svobody. V americkém podání jde o příběh odvahy, víry v nový začátek, budování republiky a nakonec i světové velmoci. Jenže tento obraz je neúplný. Na stejném kontinentu existoval dávno před vznikem USA jiný svět. Nebyl prázdný, divoký ani čekající na to, až ho někdo „objeví“. Žily tu miliony původních obyvatel, stovky kmenů a národů, desítky jazykových rodin, vlastní duchovní tradice, způsoby hospodaření, obchodní vztahy i politické struktury.

Právě proto je potřeba odmítnout starý mýtus o Americe jako zemi bez lidí a bez dějin. Evropané a později američtí osadníci nepřicházeli na prázdné území. Vstupovali do krajiny, která už měla své obyvatele, pravidla, posvátná místa i paměť. Pro nově příchozí ale často představovala hlavně šanci. Únik z Evropy, možnost získat půdu, majetek, vliv a nový život bez omezení starého světa. Mezi osadníky byli chudí zemědělci, náboženští uprchlíci, obchodníci, dobrodruzi, dlužníci i lidé na okraji společnosti. Amerika jim nabízela možnost začít znovu. Pro původní obyvatele však tento cizí nový začátek znamenal postupnou ztrátu vlastního světa.

O přesném počtu původních obyvatel před evropskou kolonizací se historici dodnes přou. Není divu. Neexistovalo moderní sčítání lidu a odhady vycházejí z archeologie, pozdějších záznamů, modelů osídlení a nepřímých údajů. Přesto je jedno jisté: nešlo o žádné malé skupiny roztroušené po prázdné krajině.

Pro celou Ameriku, tedy Severní, Střední i Jižní Ameriku dohromady, se v odborné literatuře objevují odhady v řádu desítek milionů lidí. Některé vyšší odhady se blíží až ke 100 milionům původních obyvatel před příchodem Evropanů. Pro samotnou Severní Ameriku se často uvádí přibližně 5 až 10 milionů lidí. Historik Russell Thornton, autor knihy American Indian Holocaust and Survival, pracoval pro území dnešních Spojených států s odhadem zhruba 7 milionů původních obyvatel.

Na konci 19. století už byl obraz úplně jiný. Americký Census Bureau uvádí, že sčítání z roku 1890, první pokus započítat všechny americké Indiány ve Spojených státech, evidovalo 248 253 osob. Kolem roku 1900 se počet původních obyvatel v USA pohyboval přibližně kolem 237 tisíc. I když tehdejší statistiky nebyly dokonalé, propad je zdrcující. Z milionů lidí zůstaly stovky tisíc.

Tato katastrofa neměla jedinou příčinu. Původní obyvatele ničily zavlečené nemoci, vůči nimž neměli imunitu, ale také války, masakry, hlad, rozvrat tradičního života, násilné přesuny, ztráta loveckých území a vědomá politika amerického státu. Půda, která byla pro indiánské národy domovem, se v očích nových vládců měnila na majetek, který lze rozdělit, prodat, vytěžit a zastavět.

Jedním z nejkrutějších paradoxů amerických dějin je představa, že původní obyvatelé měli svou vlastní zemi nově příchozím prodávat. Pro mnoho indiánských národů přitom země nebyla zbožím v evropském smyslu. Nebyla jen parcelou, hranicí v mapě nebo položkou v majetkovém registru. Byla zdrojem života, místem předků, duchovním prostorem a odpovědností vůči dalším generacím.

Spojené státy s indiánskými národy uzavíraly smlouvy, ale když se změnily zájmy osadníků, těžařů, železnic nebo politiků, byly tyto smlouvy často porušeny. Původní obyvatelé byli na papíře chvíli uznáváni jako partneři, v praxi však byli stále častěji vnímáni jako překážka expanze. Jakmile se objevila potřeba nové půdy, nových cest, zlata nebo strategického území, sliby ztrácely váhu.

Zlomovým symbolem je Indian Removal Act z roku 1830, podepsaný prezidentem Andrewem Jacksonem. Tento zákon umožnil nucené vystěhování indiánských národů z východu Spojených států na západ od řeky Mississippi. Nešlo o dobrovolné stěhování, ale o státem řízené vyhánění. Nejznámějším příkladem se stala Stezka slz. V roce 1838 byli Čerokíové pod dohledem federálních vojáků a dobrovolníků odvedeni ze svých domovů na dlouhý pochod. Podle Library of Congress zemřely během tohoto přesunu asi čtyři tisíce Čerokíů.

Takové události nelze odbýt jako tragické nedorozumění své doby. Byla to součást politiky, která dávala přednost růstu Spojených států před právem původních obyvatel zůstat doma.

Zkáza indiánských národů neprobíhala jen prostřednictvím armády a zákonů. Stejně ničivý byl útok na jejich způsob života. Nejvýrazněji je to vidět na osudu bizonů. Pro mnoho národů Velkých plání, například Lakoty, Čejeny nebo Černonožce, nebyl bizon obyčejné zvíře. Znamenal potravu, oděv, přístřeší, nástroje, obchod, obřady a duchovní jistotu. Byl základem života.

V 19. století se však bizoni stali obětí masového vybíjení. Lovci je zabíjeli po tisících kvůli kůžím, železnice umožnila rychlou dopravu střelců i úlovků a americká expanze rozřezávala jejich migrační trasy. Politici i armáda zároveň dobře věděli, že zničení bizoních stád oslabí indiánské národy, které na nich závisely. National Park Service připomíná, že decimace bizonů patřila k zásadním ranám, které zničily život původních obyvatel Velkých plání.

Tady se ukazuje hlubší střet dvou světů. Původní obyvatelé nebyli pohádkově dokonalí ani bez vlastních konfliktů. To by byla falešná romantizace. Jejich vztah ke krajině ale často vycházel z vědomí závislosti, rovnováhy a respektu k cyklům přírody. Nově příchozí evropsko-americký svět přinesl jinou logiku. Půda se měnila v soukromý majetek, zvíře v surovinu, les v překážku, řeka v dopravní cestu a zlato v důvod k násilí.

Když původní obyvatelé chtěli vyjednávat, často narazili na moc, která už byla rozhodnutá. Pokud dohoda nepřinesla výsledek výhodný pro osadníky, následovala armáda, nátlak, hlad, rezervace nebo další přesun. V pozdější době přišly i internátní školy, kde měly být indiánské děti odtrženy od vlastního jazyka, rodiny a kultury.

Spojené státy samy sebe rády líčí jako zemi svobody. V tomto příběhu jsou kolonie utlačované britskou korunou, zakladatelé bojují za nezávislost a nová republika se postupně stává symbolem demokracie. Jenže v roce 1776 nebyla svoboda určena všem. Neplatila pro zotročené Afričany, pro ženy ani pro původní obyvatele. Indiánské národy nebyly přizvány k tvorbě nového státu jako rovnocenní partneři. Byly zatlačovány stranou, protože mladá republika potřebovala jejich půdu.

To neznamená, že by se měly popřít všechny úspěchy Spojených států. Amerika sehrála zásadní roli ve vědě, technologiích, kultuře i moderních dějinách. Jenže velikost země se neměří jen tím, co dokázala vybudovat. Měří se také tím, zda dokáže přiznat, na čem část jejího bohatství a moci vyrostla.

A právě tady je problém oslav 250 let USA. Pro potomky evropských osadníků to může být výročí vzniku republiky. Pro mnoho původních obyvatel je to ale připomínka toho, že stát vznikal a sílil na území, které bylo jejich předkům postupně bráno. Ne vždy jednou bitvou, ne vždy jedním masakrem, ale dlouhou řadou rozhodnutí, zákonů, porušených smluv, násilných přesunů a kulturního ničení.

Proto se dá říct, že z pohledu původních obyvatel vlastně není co oslavovat na 250 letech USA. Nejde o to vinit každého dnešního Američana za činy minulých generací. Jde o to nepředstírat, že americký sen vznikl na čistém stole. Nevznikl. Vyrostl na zemi, která měla své obyvatele, své názvy, své příběhy a své mrtvé.

Skutečně silná země by se neměla bát říct, že její dějiny nejsou jen příběhem svobody. Jsou také příběhem lidí, kterým byla svoboda vzata.

Zdroj:

https://america250.org/ https://americanindian.si.edu/nk360/about/essential-understandings https://www.census.gov/about/history/stories/monthly/2021/november-2021.html https://www.archives.gov/milestone-documents/jacksons-message-to-congress-on-indian-removal https://www.loc.gov/classroom-materials/immigration/native-american/removing-native-americans-from-their-land/ https://www.nps.gov/subjects/bison/people.htm