Amerika řeší bezpečnost autonomních letů. A Zipline mezitím tiše ukazuje, jak to dělat správně

V USA se o budoucnosti doručování drony mluví už roky. Pilotní provozy, prezentace, sliby o tom, jak technologie jednou promění logistiku. Realita ale většinou končí u několika testů na odlehlé louce. Zipline na to jde jinak. V tichosti buduje infrastrukturu, která připomíná spíš avioniku než technologický startup – s rutinními testy, bezpečnostní redundancí a přístupem „nejdřív ověřit, pak ukazovat“.

Než se jeden z jejich autonomních letounů vůbec dostal k prvnímu doručování zákazníkovi, měl za sebou miliony simulací a přes sto tisíc fyzických testovacích letů. Teprve pak se Zipline rozhodl P2 pustit mezi lidi.

Zatímco jiné společnosti počítají své testy v desítkách, Zipline jede devět tisíc misí týdně. Motory, výsuvné mechanismy, řídicí software – vše prochází zatěžkávacími cykly, které by neurazily ani NASA. Není to svět efektních videí, ale svět, kde rozhoduje rutina a data.

Během jednoho březnového dne probíhal zcela běžný test letounu označeného jako Zip 290. Součástí byla simulace selhání motoru – něco, co má dron zvládnout bez potíží. Tentokrát se ale stroj začal zvláštně překlápět, jako by jeho chování software kreslil příliš prudkými korekcemi.

Záchranné algoritmy okamžitě převzaly řízení. Při návratu na stanoviště však dron vyhodnotil situaci jako nestabilní a aktivoval padák. Přistál na vyhrazené ploše, nikomu nic neudělal, neohrozil majetek a nezpůsobil škody. Přesně tak má fungovat autonomní systém, když se dostane do limitní situace.

V momentě, kdy padák „zaklapl“, se rozběhl proces, který svět dronů často podceňuje. Pilot nahlásil anomálii, systém poslal logy, jiná letadla byla uzemněna. Do dvou hodin už tým analyzoval desítky snímků, senzorových dat a telemetrie.

Jádro problému? Drobný, ale významný jev: nedampovaná oscilace. Něco jako když řidič na zamrzlé silnici příliš rychle zatočí a auto se rozkýve. Software reagoval tak rychle, že si vlastně sám vytvářel potíže.

Tým musel nasimulovat identický scénář, prověřit všechny možné kombinace parametrů a vytvořit aktualizaci, která nezpůsobí jiné problémy. Výsledek zněl skoro neuvěřitelně jednoduše: zpomalit reakční interval řízení z 20 ms na 200 ms. Méně zásahů, více stability.

Ve skutečnosti to ale znamenalo hodiny ladění a tisíce ověřovacích letů. Už následující ráno šel do letového provozu nový software a test byl zopakován. Tentokrát bez jediné chyby. O dva dny později byla aktualizace nasazena do celé flotily.

Zdroj: DroneDJ.com (odkaz), svetdronu.com