Článek
Její příběh odhaluje nejen přehlíženou panovnici, ale také možnou skutečnou tvář událostí, které navždy změnily dějiny Británie.
Dějiny píší vítězové, a někdy také předsudky těch, kteří je zaznamenávají. Příběh Vericy, vládkyně britského kmene Atrébatů, je toho pozoruhodným příkladem. Po staletí byla považována za muže. Nové interpretace archeologických nálezů však naznačují, že za tímto jménem stála žena, která mohla sehrát zásadní roli při rozhodnutí Říma dobýt Británii.
Výzkum vedený archeologem Milesem Russellem z Univerzity v Bournemouthu přináší nový pohled na období, kdy se římská moc začala rozšiřovat na britské ostrovy. Zároveň otevírá otázku, kolik dalších významných žen zůstalo v historických záznamech skryto za mužskými tituly a představami pozdějších generací.
Královna, která změnila běh dějin
Verica vládla Atrébatům, keltskému kmeni, jehož území zahrnovalo velkou část dnešního anglického hrabství Hampshire a západního Sussexu. Její postavení nebylo pouze místní záležitostí. Udržovala vztahy s Římem a podle nové interpretace mohla být jednou z nejvlivnějších politických osobností Británie na počátku prvního století našeho letopočtu.
Zlom přišel přibližně kolem roku 40 n. l., kdy byla Verica zbavena moci a musela uprchnout z Británie. Útočiště hledala přímo v Římě, u císaře Claudia. Právě tento krok mohl odstartovat události, které vedly k římské invazi o tři roky později.
Podle římského historika Cassia Dia se Claudius rozhodl vyslat vojska do Británie mimo jiné proto, že ho k tomu přiměla Verica. Dosavadní interpretace tohoto příběhu však často zdůrazňovala císařovu údajnou slabost a vliv žen na jeho rozhodování. Russell se domnívá, že takový výklad mohl skutečný význam Vericy výrazně zkreslit.
Namísto pouhé uprchlice, která žádala o pomoc, mohla být zkušenou vládkyní, jejíž znalosti místních poměrů byly pro Řím mimořádně cenné.
Umělecký portrét zobrazuje Vericu jako Rex (královnu doby železné nebo z římského pohledu „královnu“) kolem roku 40 n. l. v oděvu z doby železné (tunika a šál), se zlatou broží a zlatým náhrdelníkem torc (vyrobeným v Římské říši a podobným těm nalezeným ve Winchesterském pokladu), římskými zlatými náušnicemi a s účesem Julia Claudiana (typu, který vytvořila římská císařovna Livia z prvního století n. l., manželka Augusta).
Proč si historici mysleli, že šlo o muže?
Jedním z důvodů, proč byla Verica dlouho považována za muže, je titul rex, který se objevuje na jejích mincích. Latinské slovo se obvykle překládá jako „král“, jeho použití však samo o sobě nedokazuje, že jeho nositelem byl muž.
Podle Russella Řím uznával panovníky obou pohlaví a samotný titul proto nelze chápat jako spolehlivý důkaz mužského pohlaví. Jako známý příklad ženské vládkyně může posloužit egyptská královna Kleopatra.
Svou roli mohly sehrát také představy historiků 19. století, kteří starověkou politiku často vykládali prostřednictvím mužských panovníků a patriarchálního uspořádání společnosti. Pokud se žena objevila v pramenech pod titulem spojovaným s králi, bylo snadné automaticky předpokládat, že šlo o muže.
Russell upozorňuje, že při rekonstrukci minulosti je nutné posuzovat všechny dostupné důkazy, nikoli pouze tradiční výklad historických textů.
Co prozrazují mince?
Důležitou roli v nové interpretaci hrají mince spojované s Vericou. Nejde totiž jen o platidla, ale také o prostředek, kterým panovníci vyjadřovali svou moc, identitu a politické ambice.
Zlatá mince Veriky s nahou bojovnicí na koni s kopím a VIR (pro Vericu) a REX.
Stříbrná mince z Veriky zobrazující nahou, jezdeckou bojovnici s kopím.
Podle Russella se Verica na svých mincích odlišuje od jiných tehdejších vládců. Zatímco některé mince zobrazují výrazně mužské válečnické postavy, Vericina vyobrazení podle jeho interpretace představují štíhlou ženskou postavu s odhalenými prsy jedoucí na koni.
Právě tato ikonografie podporuje teorii, že Verica byla ženou. Význam mincí však nespočívá pouze v otázce jejího pohlaví. Použití latinského titulu rex může zároveň naznačovat, že její vládu Řím uznával a že vztahy mezi oběma stranami byly politicky významné.
Je přitom důležité rozlišovat mezi tím, co archeologické nálezy skutečně ukazují, a jejich interpretací. Mince neposkytují jednoduchý písemný životopis své majitelky, mohou však nabídnout cenné vodítko k tomu, jak se sama vládkyně prezentovala.
Nebyla jen pěšákem v římské hře
Pokud se Verica skutečně podílela na přípravě římské invaze, její význam mohl být mnohem větší, než se dosud předpokládalo.
Římská vojska potřebovala znát místní poměry, politické vztahy i možnosti, jak na britském území získat podporu. Verica jako sesazená vládkyně mohla Římu nabídnout právě takové informace. Její přítomnost mohla pomoci navázat kontakty s místními spojenci a usnadnit vojenskou operaci.
Invaze v roce 43 n. l. představovala pro císaře Claudia mimořádně důležitou příležitost. Úspěšné tažení mu mohlo zajistit prestiž a potvrdit jeho schopnost vystupovat jako vojenský vůdce.
Vericina žádost o pomoc tak mohla poskytnout Římu politickou záminku k zásahu, který měl mnohem širší strategické důsledky. Zda by k invazi bez ní skutečně nedošlo, nelze s jistotou říci. Její příběh však připomíná, že velké vojenské výpravy často nevznikají pouze z rozhodnutí císařů a generálů, ale také v důsledku místních konfliktů a spojenectví.
Verica nebyla jedinou mocnou ženou své doby
Představa, že politická moc ve starověké Británii patřila výhradně mužům, neodpovídá všem známým historickým příkladům.
Ve stejné širší historické epoše působily také další významné vládkyně. Cartimandua, královna kmene Brigantů na severu dnešní Anglie, hrála důležitou roli ve vztazích s Římem. Boudica, královna kmene Icénů, se proslavila vedením rozsáhlého povstání proti římské nadvládě kolem roku 60 n. l.
Právě Boudica je dnes mnohem známější než Verica. Russell však tvrdí, že Verica mohla mít ve své době ještě větší politický vliv. Její vazby na Řím a údajná účast na událostech před invazí z ní podle něj činí jednu z nejvýznamnějších britských vůdkyň počátku prvního století.
Tento pohled zapadá také do širšího archeologického výzkumu společnosti doby železné. Předchozí studie, na níž se podílel Russell a jeho kolegové, přinesla genetické důkazy o komunitách, v nichž ženy mohly zastávat významné postavení. Vědci například identifikovali vzorce odpovídající společnosti, kde muži přicházeli do komunit svých manželek, aby spolu žili.
Takové nálezy naznačují, že postavení žen v některých britských komunitách mohlo být mnohem významnější, než by se dalo usuzovat z tradičních představ o starověkých společnostech.
Přepisuje se historie?
Vericin příběh ukazuje, jak se může pohled na minulost změnit, když vědci znovu prozkoumají známé důkazy a přestanou automaticky přijímat starší předpoklady.
Neznamená to, že by archeologie mohla s jistotou odpovědět na každou otázku. Interpretace mincí i římských textů má své limity a jednotlivé závěry je třeba posuzovat v širších souvislostech. Výzkum však nabízí přesvědčivé důvody, proč Vericino postavení i pohlaví přehodnotit.
Její příběh je součástí nové knihy Caratacus: Velký král Británie, kterou vydalo nakladatelství Bloomsbury. Tématu se věnuje také časopis Current Archaeology.
Možná nejdůležitější poselství tohoto objevu nespočívá pouze v tom, že jeden domnělý král mohl být královnou, jde také o připomínku, že ženy mohly ve starověké politice hrát aktivní a rozhodující roli, i když jejich příběhy pozdější historici upozadili.
Verica dnes vystupuje z historického stínu jako vládkyně, která mohla pomoci nasměrovat jednu z nejvýznamnějších událostí britských dějin. A přestože nemůžeme s jistotou tvrdit, že bez ní by Řím Británii nikdy nenapadl, její příběh nás nutí položit si zajímavou otázku: Kolik dalších žen stálo v pozadí historických zlomů, které si dnes spojujeme především se jmény mužských panovníků?
Zdroj: EurekAlert;