Forenzní kriminalistika z filmů pod palbou vědy. Psi, krev i nábojnice pod drobnohledem

Na obrazovce to vypadá téměř dokonale. Skutečná věda je ale mnohem méně jednoznačná. Nový výzkum upozorňuje, že některé z metod, které policie i soudy používají desítky let, mají překvapivě vratké vědecké základy.

Seriály typu CSI vytvořily představu forenzní vědy jako světa, v němž jediná stopa dokáže odhalit pachatele. Ve skutečnosti však může být cesta od stopy k závěru plná nejistoty, chyb a subjektivního hodnocení.

Na problém upozorňuje série studií právničky Sary Gordonové z Právnické fakulty Petera A. Allarda z univerzity v Britské Columbii. Její práce se zaměřuje na tři oblasti, které mohou hrát významnou roli v trestním řízení: policejní psy, analýzu krevních skvrn a forenzní balistiku.

Výsledek je nepříjemný především pro představu, že dlouho používaná metoda musí být zároveň spolehlivá.

„Jen proto, že se nějaká technika u soudů používá po celá desetiletí, neznamená, že bychom měli její spolehlivost brát jako samozřejmost,“ upozorňuje Gordonová.

A právě v trestním řízení může jít o zásadní problém. Na výsledku totiž závisí lidská svoboda.

Policejní pes působí jako téměř dokonalý detektor. Stačí několik vteřin, pes označí místo nebo člověka a následuje prohlídka. Jenže co když se pes mýlí?

Kanadský Nejvyšší soud v minulosti vycházel z předpokladu, že prohlídky pomocí psů jsou přesné, cílené a relativně málo invazivní. Gordonová však upozorňuje, že novější vědecké poznatky tento optimistický obraz zpochybňují.

Problém není pouze v samotném psovi. Výsledek může ovlivnit jeho výcvik, zbytkový pach nebo dokonce prostředí. Roli může hrát i člověk, který psa vede.

Psovod například nemusí svého psa vědomě ovlivňovat. Stačí změna jeho chování, zpomalení kroku nebo jiná reakce v blízkosti osoby, o které se domnívá, že může něco ukrývat.

A pak je tu samotné upozornění psa. Neznamená to automaticky, že se na daném místě skutečně nachází droga.

Jedna z australských studií citovaných Gordonovou zjistila, že při téměř 75% upozornění policejních psů nebyly drogy následně nalezené.

To neznamená, že policejní psi jsou k ničemu. Znamená to ale, že jejich reakce nemusí být tak přesným vědeckým důkazem, jak by se mohlo zdát.

A důsledky falešného upozornění nejsou zanedbatelné. Následující prohlídka může pro člověka znamenat stres, strach, ponížení nebo pocit nespravedlnosti. Podle výzkumu mohou být tyto dopady zvlášť závažné u rasově odlišných skupin obyvatel.

Gordonová proto volá po přísnějších pravidlech pro výcvik, certifikaci a průběžné sledování úspěšnosti policejních psů.

Forenzní balistika má pověst jedné z nejpůsobivějších kriminalistických disciplín.

Expert vezme kulku nebo nábojnici nalezenou na místě činu a porovná její charakteristické stopy s konkrétní střelnou zbraní. Výsledkem pak může být tvrzení, že střela pochází právě z dané pistole. Jenže jak jistý takový závěr skutečně je?

Gordonová zjistila, že vědecká literatura nepodporuje tak vysokou míru jistoty, jakou mohou znalci z oboru balistiky při soudních řízeních vyjadřovat.

V praktických testech například experti chybně identifikovali kulky až ve 37% případů. Takové číslo je dostatečně vysoké na to, aby vyvolalo otázku, zda je správné prezentovat balistické porovnání jako téměř neomylnou metodu.

Zajímavý je přitom například rozdíl mezi Spojenými státy a Kanadou. Zatímco v Kanadě jsou podobné důkazy stále běžně přijímány, v roce 2023 chicagský soud jako první soud ve Spojených státech, použití důkazů získaných balistickým porovnáním v trestním řízení zakázal.

Nejde tedy jen o akademickou debatu. Jde o otázku, jakou váhu má mít vědecký důkaz ve chvíli, kdy může přispět k odsouzení člověka.

Snad žádná jiná forenzní metoda nepůsobí na televizní obrazovce tak efektně jako analýza krevních skvrn.

Tvar, velikost a rozmístění jednotlivých skvrn mají vyšetřovatelům napovědět, co se na místě činu odehrálo. Z úlomků informací se pak rekonstruuje událost.

Problém je v tom, že samotná disciplína má podle Gordonové mnohem méně pevné vědecké základy, než by její postavení v soudní síni mohlo naznačovat.

Obor má kořeny v experimentech, které vznikaly mimo klasické akademické prostředí. Přesto se postupně etabloval jako samostatná oblast forenzní vědy. Dnes jeho představitelé používají mimo jiné pojmy z oblasti dynamiky tekutin, aniž by všichni měli rozsáhlé formální vzdělání ve fyzice.

A nové studie přinášejí další varovné signály.

V jednom výzkumu analytici správně klasifikovali vzory krevních skvrn přibližně v 70% případů na pevných površích. U látek byla úspěšnost ještě nižší, a to kolem 62%.

Ještě znepokojivější je skutečnost, že různí analytici mohou při hodnocení stejných důkazů dojít k různým závěrům.

Do hry navíc může vstoupit takzvaný kontextový efekt. Pokud vyšetřovatel předem ví něco o případu nebo o okolnostech nálezu, může tato informace ovlivnit jeho interpretaci důkazů.

Jinými slovy: dva odborníci mohou vidět stejné skvrny, ale nemusí z nich nutně vyčíst stejný příběh.

Společným jmenovatelem všech tří oblastí není tvrzení, že policejní psi, balistika nebo analýza krevních skvrn jsou bezcenné.

Problém je jinde: jak přesně se jejich výsledky interpretují a jak velkou jistotu jim soud přisoudí.

Vědecká metoda totiž není založena na tom, že odborník působí sebejistě. Důležitá je především ověřitelnost, měření chybovosti, opakovatelnost a schopnost přiznat hranice toho, co lze z daného důkazu skutečně zjistit.

Právě zde podle Gordonové vzniká mezera mezi vědou a právem.

Technika může být používána desítky let, může být uznávaná institucemi a může se objevovat v soudních síních po celé generace. To samo o sobě ale ještě nedokazuje její přesnost.

Výzkum proto přichází s výzvou, aby soudci hráli aktivnější roli „strážců“ vědeckých důkazů.

Nejde o to kriminalistické metody automaticky odmítat. Jde o to ptát se na správné otázky:

Jak často se metoda mýlí? Jak byla její přesnost testovaná? Dokážou dva nezávislí odborníci dojít ke stejnému závěru? Může výsledek ovlivnit to, co už vyšetřovatel o případu ví? A odpovídá míra jistoty znalce skutečně tomu, co dokáže věda podpořit?

Právě tyto otázky mohou být důležitější než sebejisté tvrzení experta v soudní síni.

Forenzní věda má nepochybně zásadní místo při vyšetřování zločinů. Čím přesvědčivěji však nějaká metoda působí, tím důležitější je ověřit, zda její přesvědčivost odpovídá její skutečné spolehlivosti.

Protože v laboratoři může být chyba jen statistika. U soudu ale může znamenat odsouzení nevinného člověka.

Zdroje: EurekAlet, Jeden publikovaný článek v The Alberta Law Review a dva připravované články v The Canadian Bar Review a The Dalhousie Law Journal zkoumají, jak soudy nakládají s těmito formami důkazů a argumentují, že je zapotřebí provádět větší kontroly.