Článek
Některé osobnostní rysy spojované s psychopatií se totiž mohou odrážet i v tom, jak lidé vyprávějí o vlastním životě, například jak mluví o úspěchu, přátelích, riziku nebo obavách.
Stačí několik odstavců o vlastním životě a psychologové v nich mohou hledat pozoruhodné vzorce. Právě na ně se zaměřili vědci z university v Mississippi, kteří analyzovali autobiografické texty 450 lidí.
Nešlo přitom o hledání „slovníku psychopata“. Výzkumníci výslovně upozorňují, že z jazyka nelze jednoduše určit, zda je člověk psychopat. Jejich cílem bylo zjistit, zda se jednotlivé psychopatické rysy nějakým způsobem promítají do běžného způsobu vyjadřování.
A výsledky naznačují, že ano.
Psychopatie není jednoduchá nálepka
Jedním z důležitých poselství studie je, že psychopatie není podle současného přístupu něco, co člověk buď „má“, nebo „nemá“. Vědci pracují s takzvaným triarchickým modelem, který rozlišuje několik různých dimenzí.
Studie se zaměřila především na odvážnost, zlovolnost a dezinhibici, tedy například schopnost zachovat klid v náročných situacích, tendenci k bezohlednosti či nepřátelskému jednání a sklon k impulzivitě nebo slabší kontrole chování.
Právě jejich kombinace může vytvářet velmi odlišné psychologické profily.
„Psychopatie“ tak nemusí automaticky znamenat, že jde člověka, který působí chladně, mlčenlivě a bez emocí. Jednotlivé rysy mohou mít rozdílné projevy, a právě jazyk může být jedním z míst, kde se tyto rozdíly nenápadně projevují.
450 lidí vyprávělo svůj životní příběh
Vědci pracovali se skupinou 450 účastníků, mezi kterými byli vysokoškolští studenti i lidé, kteří uvedli zkušenost s uvězněním.
Účastníci nejprve odpovídali na otázky týkající se jejich života. Měli například popsat své vlastní vrcholy, pády nebo zásadní zlomové okamžiky.
Poté vyplnili dotazník zaměřený na psychopatické rysy.
Vědci následně použili software vytvořený pro analýzu textu. Ten sledoval například výskyt slov spojených s pozitivními a negativními emocemi, úspěchem, vlivem nebo rizikem.
Výsledkem nebyl jeden univerzální „psychopatický způsob mluvy“. Naopak se ukázalo, že jednotlivé rysy souvisejí s odlišnými jazykovými vzorci.
Dezinhibice: více negativity, méně přátel
U lidí s vyšší mírou dezinhibice se častěji objevovala negativně laděná slova. Zároveň méně často odkazovali na přátele a méně používali pozitivní výrazy nebo slova související s úspěchem.
To je zajímavé právě proto, že výzkum neukazuje na jednu konkrétní emoci. Spíše naznačuje odlišný způsob, jakým lidé svou životní zkušenost rámují a interpretují.
Příběh, který člověk vypráví o vlastním životě, totiž není jen sled událostí. Je také způsobem, jak těmto událostem přisuzujeme význam.
Zlost nemusí znít tak, jak bychom čekali
Poněkud překvapivý výsledek se objevil u zlomyslnosti či antagonismu.
Vyšší skóre bylo spojeno s pozitivnějším tónem a častějším používáním jazyka souvisejícího s úspěchem a odměnou. Naopak se objevovalo méně negativního emočního jazyka.
Na první pohled to může působit paradoxně. Pokud si psychopatii spojujeme s agresivitou či negativními emocemi, čekali bychom spíše opačný výsledek.
Právě tady se ale ukazuje význam rozlišování jednotlivých dimenzí. Jeden psychopatický rys nemusí v jazyce vypadat stejně jako jiný.
Odvaha může znamenat méně slov o strachu
Třetí sledovaná dimenze přinesla další rozdíl.
Lidé s vyšší mírou odvahy používali méně slov souvisejících s úzkostí, strachem a obavami. Méně často také zmiňovali duševní onemocnění.
To ale neznamená, že se tito lidé nikdy nebojí, nebo že jsou vůči úzkosti imunní. Výsledek pouze ukazuje na souvislost mezi konkrétním osobnostním rysem a způsobem, jakým lidé o svých zkušenostech vyprávějí.
A právě takovou opatrnost je při interpretaci výsledků důležité zachovat.
Jeden „jazyk psychopatie“ neexistuje
Možná nejzajímavější zjištění přišlo ve chvíli, kdy vědci porovnávali odpovědi na různé typy otázek.
Souvislosti mezi osobnostními rysy a výběrem slov se totiž měnily podle toho, na co účastníci odpovídali.
Jinými slovy: kontext hraje významnou roli.
To nabourává populární představu, podle níž by měl člověk s psychopatickými rysy používat nějaký specifický, emočně prázdný jazyk. Výsledky studie spíše naznačují, že jazykové projevy jsou mnohem jemnější a závisí na konkrétním osobnostním rysu i situaci.
Z textu psychopata nepoznáte
Tady přichází důležité upozornění.
Studie není návodem, jak poznat psychopata podle několika vět. Pokud někdo používá hodně negativních slov, málo mluví o přátelích nebo často píše o úspěchu, rozhodně to samo o sobě neznamená, že má psychopatické rysy.
Výzkumníci ostatně zdůrazňují, že jejich cílem není diagnostikovat psychopatii pomocí jazyka.
Smyslem je něco jiného: pochopit, jak se jednotlivé osobnostní charakteristiky promítají do každodenního chování.
A jazyk je pro takové zkoumání mimořádně zajímavý. Každý den jím totiž nejen komunikujeme s ostatními, ale také vytváříme vlastní příběh o sobě samých.
Každý člověk je někde na škále
Vědci upozorňují také na další důležitou věc: psychopatické rysy nejsou nutně výsadou malé skupiny lidí, které bychom mohli jednoduše označit za „psychopaty“.
Jednotlivé charakteristiky se mohou u lidí objevovat v různé míře.
Někdo může být výrazně odolný vůči stresu, ale nemusí mít výrazné rysy bezohlednosti. Jiný člověk může být impulzivnější, aniž by byl zároveň chladný nebo manipulativní.
Právě proto se psychologové stále více zaměřují na jednotlivé dimenze namísto jednoduchých nálepek.
Proč na tom záleží?
Výzkum podobného typu není jen akademickou hrou se slovy.
Psychopatické rysy mohou souviset s řadou důležitých životních výsledků, například s kriminalitou, recidivou nebo násilím v partnerských vztazích. Pokud vědci lépe pochopí mechanismy, které stojí za jednotlivými rysy, mohou se přiblížit také lepším způsobům prevence a intervence.
K tomu je ale potřeba nejprve pochopit, jak se jednotlivé charakteristiky projevují v běžném životě, nejen v klinických rozhovorech nebo v prostředí věznic.
A právě tady může být jazyk překvapivě cenným oknem do lidského myšlení.
Ne proto, že by existovala tajná slova, která prozradí psychopata.
Spíše proto, že způsob, jakým vyprávíme vlastní životní příběh, může odrážet způsob, jakým chápeme sami sebe, ostatní lidi a svět kolem nás.