Žízeň, písek a strach. Před 85 lety Čechoslováci bránili Tobruk

Na jaře 1941 ustupovali Britové a jejich spojenci severní Afrikou k Egyptu. Ještě v lednu přitom dobývali italská postavení v Libyi. S příchodem německého Afrikakorpsu a Erwina Rommela se karty obrátily. Tobruk však zůstal ve spojeneckých rukou a jeho posádka, zprvu především australská a britská, odolávala od dubna obležení. Upírala tak nepříteli klíčový přístav a komplikovala jeho další postup k Suezskému průplavu.

Čechoslováci připluli v říjnu 1941. Jejich 11. pěší prapor – Východní vznikl o rok dříve v Palestině pod velením podplukovníka Karla Klapálka. Sloužili v něm Češi i Slováci, uprchlíci z okupované vlasti a krajané ze zahraničí. Významnou část mužstva pak tvořili Židé prchající před nacismem. Za sebou měli náročný výcvik v poušti, strážní službu v Egyptě a syrské tažení. Nyní se ve svazku polské Samostatné brigády karpatských střelců přidali k obráncům obklíčené pevnosti.

„Nalodili nás na dva torpédoborce, kde jsme leželi na palubě,“ vzpomínal Pavel Vranský. Přes noc pluli neklidným mořem k Tobruku. „To moře bylo rozbouřené a všichni měli mořskou nemoc.“ V přístavu, z jehož vody čněly stožáry potopených lodí, vystupovali s pytli a zbraněmi na ramenou. Proti nim kráčeli Australané, které přijeli vystřídat. Ve tmě si neviděli do tváří. Jen poklepání na rameno a přání: „Good luck, good luck.“ Hodně štěstí.

U australské polní kuchyně dostali horký čaj. Po mořské nemoci se chtěl Vranský napít, noc navíc už byla chladná. „Tak jsem se napil a hned jsem to vyplivl.“ Čaj byl slaný. Se sladkou vodou se museli naučit šetřit; z přídělu se vařilo, pilo, mylo i holilo. Na pořádné umytí jí nezbývalo.

Vranského novým domovem se stal betonový bunkr ve skále. Dovnitř se lezlo šachtou po železných příčkách, spalo se na zemi. Jinde vojáci obývali provizorní úkryty a zákopy. Nebezpečná byla i cesta na latrínu. „Když jsem šel na záchod, tak to nebylo tak klidný jak tady, ale tam se střílelo,“ vzpomínal Konrád Dubský. „Člověk se musel dekovat, aby se po té cestě něco nestalo.“

Ve dne se pozorovalo a držely stráže, po setmění vycházely hlídky a přijíždělo zásobování. Vranský sloužil jako spojka. Když nefungoval telefon, dostal rozkaz: „Musíš je projít, zeptat se, jak se jim daří, jak se mají, přinést zprávy, jít na velitelství.“ Cestu mezi postaveními lemovaly miny. Některé úseky měl nepřítel takzvaně zastřílené.

„První noc jsem samozřejmě měl obrovskej strach,“ přiznával. Nevěděl, jestli ve tmě nešlápne vedle pěšiny. Postupoval po čtyřech, nejprve ohmatal místo před sebou, teprve potom na ně položil koleno. A znovu druhou rukou a druhým kolenem. Několik desítek metrů tak zabralo dlouhé minuty.

Řidič Josef Polívka poznal minové pole hned při zavážení minometné obsluhy. Vedl je britský seržant. Když za ním automobilem odbočil, ozvala se rána. „Vyhodilo mě to z auta.“ Myslel si, že dostali zásah při ostřelování. Pak zjistili, že vůz najel na minu. „Utrhlo to pravý přední kolo, přední blatník, tu stupačku. Ten, kterej na tej stupačce stál, přišel o nohy.“ Ostatní podle Polívky ochránily pytle s pískem na podlaze kabiny.

Poláci z nedalekého postavení jim půjčili nosítka a převzali raněného. Za rozednění Čechoslováci přenesli z auta minomet a střelivo. Vodu zapomněli. V postavení našli ovocné konzervy a marmeládu, jenže po sladkém se žízeň ještě zhoršila. Museli vydržet do setmění. Pak se Polívka vracel pěšky neznámým terénem, střídavě v běhu a vleže, pod palbou Němců a Italů.

Když Polívka přišel o auto, pomáhal nejprve upravovat postavení. Potom ho zařadili k „mlčícím kulometům“, které v noci střežily mezery mezi pevnůstkami před nepřátelskými hlídkami. „Tak jsme měli prkno, na kterým jsme leželi, kulomet a za tmy jsme tam přicházeli a za tmy ještě ráno jsme odcházeli.“ Přes den nesmělo být patrné, že je místo obsazené.

Tobruk zažíval nálety, obranná postavení ostřelovala děla a minomety. Vojáci se časem učili podle zvuku rozpoznávat nebezpečí a hledat kryt. Služba přitom měla únavně pravidelný rytmus. „To byl člověk utahanej a pak přes den spal, a pak další noc zas tak nějak podobně,“ vyprávěl o nočních hlídkách Konrád Dubský. „Prostě bylo to dost monotónní takhle, žádný vzrůšo. Otrava to bylo. Dá se říct, že to byla otrava.“

Podobně se opakovalo jídlo. Hovězí konzervy, ryby, suchary. „Bylo to výborný, jenže druhý den se to vyměnilo,“ vyprávěl Jan Šanovec. „K obědu jste měl rybí konzervy a k večeři jste měl corned beef.“ Stejné konzervy se brzy přejedly. K nepohodlí se přidávaly dotěrné mouchy a písečné bouře, před nimiž se nedalo pořádně schovat.

Po teplých dnech přicházely studené noci. V listopadu navíc udeřil liják. Suchými údolími, vádí, se valila voda. „Všecko, co bylo v cestě, tak všecko cestovalo k moři. I dělostřelecké granáty,“ vzpomínal Hynek Zmítko. Při záplavě zahynul československý voják Jaroslav Roznětínský, jehož utonutí si pamatovali Zmítko i Polívka. Pohroma zasáhla obě strany fronty. „Na druhé straně sušili Taliáni a Němci […] svoje svršky a my jsme sušili na této straně,“ vyprávěl Zmítko.

Čekání vyplňovaly šachy a karty. Josef Hercz vzpomínal na večery po výplatě žoldu: „My jsme přece jen dostávali nějaké peníze každý týden, no, tam se to utrácet nedalo, tak se hrály karty a převážně se hrál poker.“ Zkušení hráči podle něj „obcházeli ty jednotlivé opevnění a pomalu zbohatli“.

Žertovalo se i o tom, kdo se dožije zítřejšího večera. Josef Křístek se nechal ostříhat na bunkru, uvnitř byla tma. Italové si dvojice všimli a zahájili palbu. Kamarád přesto stříhání dokončil. „Sice jsme měli zadky stažený oba dva jako, ale on dělá hrdinu a já taky.“

Velitel minometníků Šanovec cítil odpovědnost i za to, co na něm jeho muži uvidí. Vztahy se podle něj zbavily kasárenských malicherností. „To znamená, že jsme si věřili a že nebyly nějaký takový ty malicherný spory, ty odpadly, poněvadž na to nebyl čas.“ Společné nebezpečí lidi sbližovalo. Polívku proto tížilo, když ho s autem přidělovali k různým částem praporu. Znovu se ocital mezi cizími, bez známých kamarádů. „Je-li člověk s někým, s kým má blízký vztah, je mu snáz.“

Na první tobrucké dny Polívka nezapomněl. Pozdější zkušenost už mu pomáhala zvládat to, co ho zpočátku děsilo. „Člověk se votrká a zvykne si na všechno. Nikdy už jsem potom takovej pocit neměl jako tu ten první den.“

V prosinci 1941 obležení skončilo. Spojenecká operace Crusader přiměla německé a italské síly k ústupu. Českoslováci svůj úsek uhájili; služba v okolí Tobruku pro ně pokračovala až do jara 1942. Ota Nový ji po letech shrnul prostě: „Každej stál na tom svym místě a dělal, co bylo třeba a co mohl.“

Tobruk 1941 Obléhání Tobruku trvalo od 11. dubna do 10. prosince 1941. Německé a italské síly nedokázaly přístav dobýt. Bránili jej především Australané a Britové, dále Indové, Poláci a Čechoslováci; složení posádky se během osmi měsíců měnilo. Přes šest set čs. vojáků přivezl hlavní transport v říjnu 1941. Prapor Karla Klapálka převzal několik kilometrů dlouhý úsek s pevnůstkami. Operace britské 8. armády Crusader začala 18. listopadu a přinesla vyproštění pevnosti; obležení definitivně skončilo 10. prosince. Do Tobruku se Čechoslováci vrátili ještě v roce 1943, tentokrát jako příslušníci 200. čs. lehkého protiletadlového pluku – Východního, kteří se podíleli na protivzdušné obraně přístavu.