Za své písničky skončil ve vězení, nový život našel ve Francii. Zemřel Jindřich Tomeš

Když Jindřich Tomeš v listopadu 1982 dorazil do Paříže, neměl u sebe vlastní cestovní doklady, neuměl francouzsky a za sebou nechával zemi, ve které mu hrozilo další věznění. Bylo mu třiadvacet let. Do Francie se dostal díky odvážnému plánu své přítelkyně Carole Paris, která mu opatřila cizí pas a pomohla překročit přísně střežené československé hranice. Dramatický útěk však představoval pouze jednu kapitolu jeho života. Předcházely mu roky strávené mezi severočeskými máničkami.

Pocházel z Teplic. Když se v polovině sedmdesátých let začal učit chemikem v Ústí nad Labem, postupně pronikal mezi lidi z alternativní kulturní scény. Severočeský underground vytvářel vlastní prostředí, ve kterém se prolínala přátelství, koncerty, společné cesty i politické postoje. Důležitou roli sehrávaly soukromé usedlosti, známé jako undergroundové baráky, kam přijížděli lidé z různých částí Československa. Scházeli se zde hudebníci, výtvarníci, disidenti i mladí lidé, kteří jednoduše hledali prostor pro svobodnější život.

V této době vznikla i jeho celoživotní přezdívka Vajda, podle postavy z písně Pijan Vajda, kterou koncem sedmdesátých let často hrával.

Na undergroundových setkáních se Jindřich Tomeš dostal do kontaktu s lidmi kolem Charty 77. Poznal mimo jiné evangelického duchovního a písničkáře Svatopluka Karáska, hudebníka Charlieho Soukupa i další osobnosti neoficiální kultury. Setkání s nimi pro něj znamenala důležitý posun. Z prostředí, v němž se především poslouchala hudba a kritizovaly poměry, se dostával mezi lidi, kteří proti režimu veřejně vystupovali. To ani mezi máničkami nebylo samozřejmostí: „Vlastně jenom jedna malá část se chtěla angažovat trošku víc,“ vzpomínal v rozhovoru roku 2012.

On sám také podepsal Chartu 77 a s kytarou se postupně začal věnovat autorské tvorbě:

Své skladby zpíval především mezi přáteli. Nešlo o oficiální vystoupení ani o koncerty určené široké veřejnosti. Přesto se právě jeho písničky později staly důvodem trestního stíhání.

Osudným se Jindřichovi stalo vystoupení na svatební oslavě jednoho z přátel v březnu 1980 na Ústecku. Mezi hosty byli lidé z undergroundu, vedle Jindřicha Tomeše vystupoval i písničkář Karel „Charlie“ Soukup. Událost, která měla být soukromým setkáním přátel, se však dostala do hledáčku bezpečnostních orgánů. Na základě udání začala policie vyšetřovat údajně vulgární a protistátní obsah jejich písní.

V květnu 1980 byl Jindřich Tomeš zatčen. Soud proběhl počátkem listopadu téhož roku v Ústí nad Labem. Charlie Soukup dostal deset měsíců, Tomeš roční trest odnětí svobody za výtržnictví.

Proces vyvolal protesty mezi československými disidenty. Případem se zabýval Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných a na podporu odsouzených proběhla protestní hladovka. Rozsudek se však změnit nepodařilo. Jindřich Tomeš si část trestu odpykal ve věznici v Bělušicích na Mostecku.

Po propuštění se navíc ukázalo, že problémy s komunistickou justicí zdaleka neskončily. Za několik měsíců čelil dalšímu stíhání, tentokrát kvůli údajnému křivému svědectví. Podle jeho vzpomínek šlo o případ známého, kterého odmítl usvědčit z pěstování marihuany.

Mladší bratr Jan byl přesvědčen, že cílem nového stíhání bylo Jindřicha zlomit:

Jindřich se nakonec rozhodl, že se do vězení už nechce vrátit. Během soudního jednání opustil budovu a začal se skrývat.

Následující měsíce strávil Jindřich Tomeš v ilegalitě. Přespával u přátel, střídal místa pobytu a používal cizí doklady. Policie po něm vyhlásila celostátní pátrání. Každodenní život se změnil v neustálé hledání bezpečného úkrytu. Nemohl běžně pracovat, svobodně se pohybovat ani navštěvovat rodinu. Uvědomoval si, že svou přítomností ohrožuje lidi, kteří mu pomáhali.

Významnou roli v této době sehrála disidentka Alena Bytomská, která mu poskytla útočiště ve svém pražském bytě, třebaže každodenní soužití s člověkem hledaným policií jí přinášelo řadu problémů.

Právě u Aleny Bytomské poznal v únoru 1982 mladou Francouzku Carole Paris. Ta se o Československo začala zajímat během studií jazyků a do Prahy přijížděla s exilovou literaturou, zejména s časopisem Svědectví. Jindřich a Carole se sblížili. Když bylo stále zřejmější, že další skrývání nemůže trvat donekonečna, rozhodla se mladá Francouzka pomoci mu dostat se na Západ. S pomocí přátel připravila plán, podle kterého měl Jindřich odcestovat na francouzský pas jiné osoby. Po změně vzhledu a několika komplikacích se jim nakonec v listopadu 1982 podařilo překročit hranice.

Carole později vysvětlovala, že nešlo jen o pomoc samotnému Jindřichovi. Obávala se také o jeho přátele, kteří mu poskytovali úkryt a vystavovali se nebezpečí postihu:

Příjezd do Paříže znamenal konec bezprostředního nebezpečí zatčení, ale zároveň začátek úplně nového života. Jindřich Tomeš se ocitl v zemi, jejíž jazyk neovládal a v níž se nevyznal. Neměl vlastní doklady a musel si nejprve vyřídit povolení k pobytu a politický azyl. Při jednání s francouzskými úřady mu pomáhaly informace o jeho pronásledování v Československu, včetně zpráv Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.

Do Francie přitom původně vůbec odejít nezamýšlel. „Francie mi byla dost cizí,“ přiznával po letech. Kdyby se neseznámil s Carole, uvažoval by podle vlastních slov spíše o Německu nebo Rakousku, kde měl příbuzné a mohl využít alespoň částečnou znalost němčiny. V Paříži zůstával především kvůli vztahu s Carole, s níž po příjezdu společně bydlel.

Jejich partnerský vztah přibližně po roce skončil. Jindřich však už nechtěl začínat znovu v další zemi:

Ve Francii se mu postupně zalíbilo a vytvořil si vlastní zázemí. Naučil se francouzsky a našel si zaměstnání v chemickém oboru, kterému se vyučil ještě v Československu. Pracoval na pařížském předměstí a během osmdesátých let žil v hlavním městě.

Jedním z míst, která Jindřich Tomeš v Paříži navštěvoval, byla redakce exilového časopisu Svědectví. Seznámil se zde s jeho vydavatelem Pavlem Tigridem, jeho manželkou Ivanou i dalšími československými emigranty.

„Většinou se lidi sešli v pátek,“ vzpomínal Tomeš. Chodili si půjčovat exilovou literaturu, o kterou se staral také spisovatel Jan Pelc, a často pak společně pokračovali do některé z okolních hospod. Pro mladého emigranta tato setkání představovala možnost zůstat ve spojení s českým jazykem, kulturou i lidmi, kteří sdíleli jeho zkušenosti.

Zvlášť silně na něj zapůsobil Pavel Tigrid. Přestože patřil ke generaci starší než Tomešovi rodiče a v zahraničí žil již od roku 1948, podle Jindřichových vzpomínek se mimořádně zajímal o současné dění v Československu:

Zároveň si vážil jeho otevřenosti vůči mladším emigrantům. Tigrid se jich vyptával na situaci doma a dokázal s nimi mluvit bez povýšenosti.

Dalším místem setkávání byla domácnost manželů Dubinových, kteří žili ve Francii už od druhé světové války. Vedle mladých lidí z undergroundu se tu setkával s poválečnými exulanty, spisovateli, výtvarníky a lidmi, kteří opustili Československo po srpnu 1968.

Odchod do emigrace zasáhl také Jindřichovu rodinu. Jeho mladší bratr Jan, který se sám pohyboval v severočeském undergroundu a zažíval policejní kontroly a výslechy, jej dlouhé roky nemohl navštívit. K osobnímu setkání došlo až v roce 1989, krátce před pádem komunistického režimu, kdy Jan konečně získal možnost vycestovat do Francie. Možnost zůstat na Západě tehdy odmítl.

Netušil, že znovu se uvidí už za několik měsíců.

Mezi underground jsem se dostal, když bráchu zavřeli (Jan Tomeš *1964)

Po listopadu 1989 začal Jindřich Československo a později Česko pravidelně navštěvovat, ale Francie zůstávala jeho domovem. Časem opustil Paříž a usadil se v Alsasku, ale do Čech přijížděl na koncerty a setkání se starými známými – naposledy ještě v červnu 2026 navštívil v Lounech koncert Plastic People of the Universe. V tu dobu se již přes dva roky léčil s rakovinou a zbývaly mu sotva dva měsíce života.

Jindřich Tomeš zemřel 16. srpna 2026 v nemocnici v Munsteru v Alsasku. Poslední rozloučení proběhlo více než symbolicky. Urna s Vajdovým popelem byla umístěna v první řadě na koncertě Plastic People v barokním chrámu Zvěstování Panny Marie v Litoměřicích. Kapela mu koncert věnovala a pro několik zasvěcených se konala také zádušní mše.

Alena Bytomská (* 1953) Carole Paris (* 1960) Jan Tomeš (* 1964) Jindřich Tomeš (1959–2026)