Vlajky, trikolóry, pendreky a střelba. Jak pamětníci vzpomínají na 28. říjen?

„Víte, když dneska jako jediný v celé ulici vyvěšuju na 28. října českou vlajku, připadám si jako nějaký podivín,“ říká v rozhovoru pro Paměť národa Karel Hošek. „Ale proč? Vždyť je to svátek zrození našeho státu a všichni bychom se tomu měli věnovat.“

Karel Hošek se narodil pouhý rok po založení Československa. Když se ve vzpomínkách vrací do doby svého dětství za první republiky, připomíná spontánnost oslav 28. října, které byly projevem autentického vlastenectví. „Nebylo jediného domu, kde by nebyla vlajka,“ připojuje se Milada Rainová.

Ve městech i menších obcích se konaly průvody, shromáždění, zněly projevy místních učitelů, zapojovaly se spolky, Sokol, skauti i armáda. „To byla paráda, to si nedovedete představit,“ popisuje Miroslav Ilek oslavy v Užhorodu na Podkarpatské Rusi. „Na ten večer se sjeli všichni ze širokého okolí. Ten průvod, to bylo něco monumentálního, mohutného.“ Slavnost začínala lampionovým průvodem, duněla děla dělostřeleckého pluku. V průvodu šli čeští, ukrajinští, maďarští i ruští skauti, židovští skauti makabi a rumunští cercetași. Zdálky zněly fanfáry jejich trubačů a vojenské polnice. Celý průvod zakončil ohňostroj vojenských světlic, zrcadlící se na hladině řeky Už. „Nikdo nebyl k účasti na oslavách nucen, za neúčast nehrozil postih, být při tom považoval každý za věc cti,“ dodává Miroslav Ilek.

Mimořádně emotivní byly oslavy roku 1937, krátce po smrti Tomáše Garrigua Masaryka, v době, kdy sílil pocit ohrožení Československa ze strany nacistického Německa. „Národ se shlukoval a připravoval se na obranu svých hranic,“ připomíná Karel Hošek.

Zcela jiná atmosféra zavládla 28. října 1939, více než půl roku po začátku nacistické okupace. Protektorátní vláda vyhlásila onen den, dříve státní svátek, za běžný pracovní den. Zejména mezi Pražany se ale rozšířily různé způsoby pasivního odporu, jak vzpomíná Josef Lesák:

Dopoledne bylo v pražských ulicích mrtvo, jen tu a tam se objevovaly stánky nabízející trikolóry a typické čepice s kšiltem, jaké nosil Tomáš Garrigue Masaryk. Odpoledne se však ulice zaplnily lidmi. „Po třetí hodině byl už Václavák plný, protestovalo se tam proti Němcům. Volali jsme ‚Ať žije Československá republika, ať žije prezident Beneš!‘“ vypráví Ladislav Bém. „No a samozřejmě se taky volalo ‚Ať žije Stalin!‘, protože jsme věřili, že Sovětský svaz nám chtěl jít na pomoc. Bylo velmi povzbuzující stát v tom davu a provolávat hesla proti okupantům.“

Josef Lesák popisuje atmosféru demonstrace úplně jinak:

Česká policie byla podle slov pamětníků k demonstrantům benevolentní, policisté při zpěvu hymny salutovali a zastavovali provoz, aby demonstranti mohli projít.

V době, kdy se již stmívalo, však proti protestujícím nastoupili němečtí ozbrojenci a začali do davu střílet. „Když jsem se večer vrátil do školy, několik našich kamarádů nedorazilo. S napětím jsme čekali, co s nimi je,“ vzpomíná Ladislav Bém. „Pak jsem se na koleji dozvěděl, že náš kolega Jan Opletal, který byl členem studentské samosprávy, byl těžce postřelen a je ve fakultní nemocnici na Karlově.“

V pražských ulicích zahynul pekařský učeň Václav Sedláček. Jan Opletal později podlehl zraněním a jeho pohřeb v listopadu přerostl v další protinacistickou demonstraci. Několik set lidí bylo zraněno, další zatčeni a posláni do koncentračních táborů.

V dalších letech protektorátu se už 28. říjen připomínal jen tajně a v soukromí. Karel Fořt například připomíná tajnou oslavu ve skautské klubovně roku 1940: „Vlčata jsme poslali ven hlídat a poslouchali jsme Benešův projev ve vysílání z Londýna.“

V době těsně po druhé světové válce se den založení Československa opět slavil velkolepě, s průvody, hudbou, provoláváním slávy prezidentu Benešovi, na venkově často v lidových krojích. Ve dnech těsně předcházejících 28. říjnu 1945 však došlo k něčemu, co mělo charakter oslav na příštích čtyřicet let razantně proměnit: Edvard Beneš podepsal dekrety o znárodnění dolů, velkých podniků, akciových bank a soukromých pojišťoven. Až pozdější vývoj ukázal, že to byl jeden z prvních kroků na cestě k likvidaci veškerého soukromého podnikání v Československu.

V únoru 1948 se moci chopili komunisté a připomínku vzniku Československa postupně zastínil Den znárodnění. Výročí ztratilo status státního svátku a později i dne pracovního klidu. Stalo se pouhým „významným dnem“, kdy se, stejně jako za protektorátu, muselo chodit do práce.

V roce 1968 přibyla další významová vrstva spojená s přijetím zákona o federaci. Československo se na jeho základě následně proměnilo ve federální svazek dvou republik, České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. „My jsme to vnímali jako velmi dobrý krok. Na Slovensku se hodně mluvilo o tom, že ta nadřazenost Čech je silná,“ podotýká Dagmar Havlová Ilkovičová.

Původní význam 28. října v paměti lidí postupně bledl. Josef Morkus vzpomíná, jak v polovině osmdesátých let na učilišti vyvěsil k tomuto dni na nástěnku portrét Tomáše Garrigua Masaryka:

„Viselo to tam snad tři hodiny, než si toho někdo všiml,“ pokračuje Josef Morkus. „A pak musel Masaryk jít pryč, místo toho tam dali Den znárodnění.“

V roce 1988 připadl 28. říjen na pátek. Komunistické vedení země se toho roku rozhodlo vyhlásit ho opět státním svátkem a dnem volna zřejmě v naději, že obyvatelé velkých měst odjedou na prodloužený víkend na chalupy. Obávalo se totiž protestů v centru Prahy. Projevy občanské nespokojenosti toho roku zřetelně zazněly již dva měsíce předtím při srpnovém výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy.

Představitelé opozičních skupin se na zorganizování společného vystoupení k 28. říjnu domlouvali už týdny předem. Petr Placák, zakladatel nezávislé iniciativy České děti, na to vzpomíná: „Scházeli jsme se konspirativně v kavárnách na Vinohradech, v Domě železničářů, v Demínce. Dohadovali jsme společný postup, společné prohlášení.“

Šeptanda o chystané protirežimní demonstraci přilákala na Václavské náměstí tisíce lidí, okolo třetí hodiny odpolední však už bylo obtížné se tam dostat. „Když jsme vylezli z metra, tak jsme zjistili, že tam korzuje obrovská spousta lidí, ale že v přístupu na náměstí stojí esenbák a kontroluje průběžně občanky lidem, kteří se mu zdáli podezřelí, máničkám a podobným týpkům,“ vzpomíná Jan Kovanic, který na demonstraci vyrazil s celou rodinou. Policista jim zastoupil cestu a nechtěl je pustit dál s odůvodněním, že by jim tam někdo mohl ublížit. „Jediný, kdo nám tu může ublížit, jste vy,“ řekla mu Janova žena. „A ten kluk začal prostě brečet, složil se a odešel,“ pokračuje Jan Kovanic.

Situace ale velmi rychle eskalovala. „Vypadalo to jako malá občanská válka,“ popisuje Petr Placák.

Ozbrojené složky se podle svědectví Petra Placáka chovaly násilně ke každému, kdo jim přišel pod ruku: „Mlátili kolem sebe hlava nehlava. Bylo jedno, jestli šlo o aktivního účastníka demonstrace nebo člověka, který s tím neměl nic společného. Ženský s kočárkama, stařenky, dědečky. Takže ti lidi najednou pocítili socialistický pendrek na vlastních zádech a samozřejmě se obraceli proti režimu a říkali o tom dalším.“ Přesto si z demonstrace odnesl převážně pozitivní pocit: „V celé Praze bylo cítit vzbouřeneckou atmosféru a po těch letech, kdy se všichni jenom koukali do země, to byl nádherný, osvobozující pocit. Atmosféra se začínala měnit každým dnem.“

Demonstrace k výročí republiky v říjnu 1988 v Praze (Dušan Dvořák *1962)

Po pádu komunistického režimu se 28. říjen mohl svobodně slavit jako výročí založení Československa. Pro mnoho lidí je však především dnem volna nebo dnem, kdy velké obchody mají zavřeno. Podle pamětníka Karla Hoška je to promeškaná příležitost ke stmelení občanské společnosti: „Myslím, že svátek je svátkem proto, aby se lidi mohli shromáždit, aby posílili soudržnost a sebevědomí nejenom rodiny, ale i obce a státu.“