Tomáš Baťa nabídl recept, jak nepodlehnout hospodářské krizi

Velká hospodářská krize dorazila do Československa se zpožděním v roce 1931. Projevovala se postupným snižováním průmyslové produkce a propouštěním dělníků. Významná část československých výrobků byla určena pro vývoz, a protože okolní státy na krizi reagovaly prudkým zvýšením dovozních cel, naše výrobky ztratily konkurenceschopnost a přestaly jít na odbyt.

Baťovy závody dokázaly i v době krize rozšiřovat výrobu, zvyšovat prodej i export a pokračovat ve velkorysé výstavbě Zlína. V roce 1930, kdy se krize rozbíhala, denně vyrobily 82 tisíc párů bot. V roce  1937, kdy odeznívala, to bylo už 186 tisíc párů. Počet zaměstnanců ve výrobě stoupl z 12 300 v roce 1930 na 29 100 v roce 1937. Zvyšovaly se i mzdy a s nimi i úspory zaměstnanců – v roce 1930 činily 74 milionů a v roce 1937 již 196 milionů.

Tomáš Baťa (3. dubna 1876, Zlín – 12. července 1932, Otrokovice)

Švec, který pozvedl obuvnické řemeslo na průmysl. Vybudoval firmu Baťa, která působila v Evropě, Americe, Asii a Africe a podnikala v 35 oborech výroby, obchodu, služeb, dopravy a financí. Vytvořil podnikatelský systém založený na vzájemné spolupráci a osobní odpovědnosti. Zasloužil se o rozvoj města Zlín – od roku 1923 byl jeho starostou. Zdroj: publikace Baťa. Inspirace pro Československo. Autor: Zdeněk Pokluda. Vydala Nadace Tomáše Bati ve Zlíně.

Tomáš Baťa se krize nezalekl, ba naopak. Vnímal ji jako příležitost k ozdravení hospodářství.

To neohroženě tvrdil v roce 1931. Za viníky krize považoval spekulanty, kteří vkládali peníze na vysoký úrok do špatných bank, a bankéře, kteří tyto uložené peníze půjčovali dalším spekulantům a neprosperujícím podnikům.

S nelibostí sledoval volání po státních zásazích do hospodářství a chtěl veřejnosti nabídnout svůj recept na zmírnění dopadů krize a hrozící nezaměstnanosti. Východisko viděl ve zvýšení výroby a odstranění všech obchodních bariér, které mělo vést ke snížení cen. Československo mělo pokračovat v tom, co ho pozvedlo z poválečné bídy – pilně pracovat. V době krize nabývala na důležitosti důvěra ve správné vedení, kterou mohl vzbudit osobní příklad a odpovědné hospodaření státu i soukromníků.

Názory na krizi svěřoval v rozhovorech svému příteli Hugo Vavrečkovi, který tehdy působil jako velvyslanec v Rakousku a který na jejich základě vypracoval stať „Jak překonám hospodářskou krizi“. Ta nakonec vyšla až po smrti Tomáše Bati.

Baťovy závody byly vůči krizi imunní díky opatřením, která Tomáš Baťa zavedl již ve dvacátých letech a která dokázala udržet silné postavení firmy i po jeho smrti v červenci 1932. Jeho mladší bratr Jan Antonín Baťa v nastaveném kurzu pokračoval společně s Hugo Vavrečkou, který měl na starosti obchodní a diplomatické vztahy podniku, a Dominikem Čiperou, jenž byl prokuristou, neboli finančním ředitelem firmy.

Jan Čipera, syn Dominika Čipery, vzpomínal pro Paměť národa, jak jeho otec pomáhal se zaváděním „soustavy řízení Baťa“, která umožnila již v roce 1922 razantně snížit cenu obuvi a díky tomu byly Baťovy výrobky dostupné i v době krize.

„Tehdy si Tomáš Baťa svolal všechny zaměstnance a oznámil jim, že cenu veškeré obuvi sníží o polovinu, ale že je nucen snížit jim mzdy o 40 procent, aby takto levnou obuv mohl vyrábět. Zároveň jim slíbil, že jim bude prodávat veškeré životní potřeby o 50 procent levněji a že až závody vyrostou, budou mít podíl na zisku a budou vydělávat více než dříve. Tím začal velký rozvoj firmy založený na myšlence „malý zisk – velký příjem“, vysvětlil Jan Čipera strategii firmy.

Byl to velmi riskantní krok, který ale vyšel tak, jak Tomáš Baťa a jeho finanční ředitel Dominik Čipera plánovali. Firma získala peníze na nákup nových strojů a vybudování samostatných dílen, které byly klíčové pro zavedení nového systému řízení práce. Ten měl nahradit pásovou výrobu ve velkých halách.

„Otec vzpomínal, že když chtěli poprvé vypracovat předpoklady /plány/ výroby, ukázalo se, že to není možné, protože jednotlivá oddělení v závodě nebyla uspořádána tak, aby bylo možno získat o jejich práci samostatného přehledu. Bylo třeba nejprve osamostatnit co nejmenší jednotky, to jest dílnu, tak, aby denně mohla sestavovat své účty ztráty a zisku.“

Tak se zrodil Baťův proslulý systém samosprávy dílen, který umožnil výpočet podílu každého pracovníka na zisku, čímž byl zajištěn zájem všech zaměstnanců o rychlou a bezchybnou práci. Podíl na zisku se vypočítal na základě týdenního účetnictví a zaměstnanci ho dostávali ke své pevné týdenní mzdě. V době zavedení systému v roce 1924 průměrný podíl na zisku týdně činil pro jednoho zaměstnance 50 korun a v roce 1931 už dvojnásobek – 98 korun.

Polovinu zisku dostali zaměstnanci k platu, druhá polovina byla na jejich jméno uložena u Baťovy spořitelny a úročila se 10 procenty – podniková banka a kapitálová spoluúčast všech zaměstnanců byly dalšími důvody Baťova úspěchu i v době krize. Tomáš Baťa nenáviděl půjčky, a finance na podnikání se snažil získat z vlastních zdrojů. V lásce neměl ani banky, které nepovažoval za spolehlivé partnery pro podnikání. Přirovnával je k půjčovně deštníků, které nabízejí půjčku, když svítí sluníčko, a chtějí ji zpět, když začne pršet.

Je proto úsměvné, že Dominik Čipera, který se stal jeho finančním ředitelem, byl původně zaměstnancem Pražské úvěrové banky. Tomáš Baťa mu nabídl práci v roce 1919, když ho Čipera přišel požádat o ruku Boženy Klausové, neteře Tomáše Bati.

Tomáš Baťa se svými spolupracovníky tak proměnil bezvýznamné horácké městečko Zlín na nejmodernější město Československa s nejvyšší životní úrovní. Péči o zaměstnance považoval Baťa za hlavní předpoklad pro to, aby mohli podávat výborný výkon. Vize o spokojených a oddaných zaměstnancích, kteří mají vlastní zájem na prosperitě firmy, a jeho ochota riskovat ochránily firmu před dopady hospodářské krize.

Tak uklidňoval Tomáš Baťa své spolupracovníky, jak nazýval zaměstnance, ve svém projevu na prvomájové oslavě roku 1931.

Nová odbytiště hledal v Indii a Indonésii, kam se vypravil v prosinci onoho roku na nejdelší obchodní leteckou cestu, která byla do té doby uskutečněna. Průkopnického letu si všiml i deník The New York Times, který ho popsal jako „nejdelší a nejambicióznější obchodní cestu“. Trvala dva měsíce a Tomáš Baťa v třímotorovém letounu Fokker zdolal 30 500 kilometrů.

Vizionářská expanze na asijské a africké trhy byla dalším z důvodů, proč firma Baťa krizi překonala. Na začátku 30. let patřila k největším vývozcům obuvi a měla pobočky v 54 zemích světa na čtyřech kontinentech. Otevíráním vlastních prodejen Baťa eliminoval prodejce, kteří zvyšovali cenu obuvi a ne vždy zacházeli se zákazníkem podle zásady „náš zákazník – náš pán“, kterou Tomáš Baťa prosazoval a učil ve svých školách pro prodavače spolu s účetnictvím, péčí o nohy a úpravou výloh.

Vedoucí své prodejny vlastnili ve smyslu dnešního franchisingu, a proto měli na výsledcích prodeje svůj osobní zájem. V prodeji jim významně pomáhalo i reklamní oddělení světové úrovně.

Aby se vyhnul zvyšování cen obuvi uplatňováním cel, začal koncern Baťa od konce dvacátých let budovat zahraniční továrny. První otevřel v listopadu 1931 v německém Ottmutu (dnes Otmęt v Polsku), výstavbu dalších zahájil v polském Chelmeku, francouzském Hellocourtu a švýcarském Möhlinu.

Právě tam ráno 12. července 1932 mířil, aby zkontroloval rozestavěnou továrnu, prohlédl si nově otevřenou prodejnu a navštívil svého syna Tomáše, který ve Švýcarsku studoval. Nechtěl se zpozdit, a proto žádal svého pilota Jindřicha Broučka, aby z otrokovického letiště odstartoval v husté mlze. Letadlo narazilo do komínu továrny v Otrokovicích a krátce před šestou hodinou se zřítilo na zem. Přesnou dobu havárie ukázaly hodinky Tomáše Bati, které se po pádu letadla zastavily.

Jednalo se o smutnou ironii osudu vzhledem k jeho lásce k letecké dopravě. „Aviatika učí člověka, že jeho zdar, jeho život leží v rukou jiných lidí,“ napsal o letectví, které mu umožňovalo šetřit svůj čas, kterého si tolik cenil.

„Smrt Tomáše Bati byla převratná událost. Také kvůli tomu, že firma, která byla majetkem Tomáše Bati, se necelý rok před jeho smrtí přeměnila na akciovou společnost. Podle tehdejších zákonů v případě úmrtí jednoho vlastníka muselo uplynout určité období od založení akciové společnosti, aby se dědická daň vyplácela podle zákona o akciových společnostech, a ne podle zákona o majetku vlastněném jednotlivcem,“ vysvětlil Jan Čipera.

Bohužel Tomáš Baťa zemřel před uplynutím tohoto období a v důsledku toho by firma musela zaplatit velmi vysokou daň. „Můj otec trval na tom, aby se otevřel trezor a zjistila se celá poslední vůle. V něm byl objeven dopis pro bratra Jana, který byl kupní smlouvou na akcie firmy Baťa a dalších společností za padesát miliónů korun,“ říkal Jan Čipera, jehož otec se stal po Tomáši Baťovi starostou Zlína a pokračoval v jeho rozvoji.

Na život ve Zlíně ve 30. letech vzpomínala pro Paměť národa Zdenka Slezáková, jejíž otec Jindřich Ulvr začínal v Baťově továrně jako dělník a postupně se vypracoval na vedoucího dílny. „Baťa byl člověk sociálního cítění. Vystavěl cihlové domky pro rodiny s dětmi, které měly koupelnu, ložnice, vodovod, kuchyň. To byl luxus pro lidi, co přišli z chaloupek.“

„V továrně každá dílna fungovala jako samostatná jednotka. Každá dílna vždycky vyráběla jednu součást a druhá dílna to musela zhodnotit jako dobré, jinak ta první musela zaplatit penále. Proto šéfové dílen včetně tatínka museli mít takzvané „to konto“ a tam nějakou částku na takové účely. Když tam bylo víc, tak si z toho mohl koupit, co potřeboval. Takže my jsme v té době třeba už měli auto. Což nebylo v jiných městech běžné. Ale Zlín, to byla Amerika,“ vyprávěla Zdenka.

V roce 1935 bylo ve Zlíně 900 osobních aut oproti šesti v roce 1920. Jedno motorové vozidlo připadalo na třináct obyvatel Zlína. První auto, které pan Ulvr pořídil, byla Z-4 z brněnské Zbrojovky. Auto rodina používala k rekreaci a výletům. Jindřich Ulvr občas nechal řídit i svoji tehdy patnáctiletou dceru. Po necelém roce „zetku“ prodal a koupil vůz Praga Baby. I s tou Zdenka jezdívala, tatínek ji pouštíval samotnou až do Vizovic, i když řidičské oprávnění ještě neměla.

Zdenka Slezáková vzpomínala také na velkolepé prvomájové oslavy, které Tomáš Baťa pro své zaměstnance každoročně pořádal. Svátek práce mu byl nejbližší, neboť poctivě odvedenou práci považoval za jedinou cestu k úspěchu. Význam práce připomínala slavná baťovská hesla, která stála na zdích továren, v dílnách, ve výlohách, v novinách a na prvního máje nemohla chybět na transparentech.

Cokoli děláš, dělej dobře. Práce bez zájmu – rostlina bez vláhy. Výmluvou práci neuděláš. Chraň práci před fušery! S chutí do toho – půl je hotovo. Práce zahání nouzi, neřest a nudu.

Na prvomájové oslavě roku 1931 Tomáš Baťa své zaměstnance uklidňoval, že „nebude u nás krize, pokud budeme věrni sobě a své práci“. První máj tehdy ve Zlíně oslavilo 80 tisíc lidí, z toho 50 tisíc hostů, kteří přijeli 800 speciálními vlaky. Zdarma bylo pohoštěno 52 000 lidí, ostatní návštěvníci dostali oběd za nejmírnější ceny. O velikosti oslavy svědčí počty vydaného jídla – 96 000 porcí masa, 360 000 pomerančů, 115 000 žemlí a 95 000 zákusků.

O rok později správa Baťových závodů od velké oslavy Svátku práce upustila z důvodu vážných událostí hospodářsko-politického rázu. Tomáš Baťa musel připustit, že se firma na nových trzích ještě neprosadila, protože se nedokázala přizpůsobit novým podmínkám.

Neztrácel však optimismus do budoucnosti. „Věřím, že se z dnešních poměrů naučíme pracovat tak, že zaměstnáme mnohem více lidí, nežli jsme jich dosud zaměstnávali.“ Zaměstnanci svého šéfa potěšili oslavou spontánní, která se vydařila díky jejich organizovanosti a spořádanosti. Městem prošel průvod 25 tisíc Baťováků, kteří Baťu i přes nesnáze nadšeně zdravili.

Sázka na nové trhy a důraz na dobře odvedenou práci slavily úspěch až po smrti Tomáše Bati. Jeho nástupci oslavy prvního máje obnovili – 1. května 1933 v ulicích Zlína slavilo 120 tisíc lidí a prvomájový průvod prošel poprvé po nově dokončeném „Náměstí Práce“. Oslavy začaly ráno pietním aktem u hrobu Tomáše Bati na Lesním hřbitově, který jako starosta Zlína založil. U hrobu zahrála hudba jeho oblíbené skladby – Hymnu práce a píseň „Neumrem na slámě, umreme na poli“.

Kromě továrních a obytných budov Tomáš Baťa investoval i do výstavby škol. Zdenka Slezáková po páté třídě nastoupila do Masarykovy školy, která patřila k nejmodernějším výchovným ústavům v celé Evropě. Vzdělávací metody byly inspirovány Baťovou cestou po USA. Neučila se kupříkladu písmena, ale hned celá slova. Třídy byly různě zaměřené.

„Byly rozdělené na A, B, C, D. Do A šly děti s nejlepším prospěchem, čekalo se, že by mohly študovat. Do B šly děti s také dobrým prospěchem, ale předpokládalo se, že by šly studovat nějaké školy obchodní, ne vysoké. Do tříd D chodily slabší děti,“ vysvětlila Zdenka Ulvrová, která nastoupila do třídy B a po prvním pololetí byla přeřazena do A.

Ve studiu pokračovala na gymnáziu v Uherském Hradišti, jehož budova ji nemile překvapila.

„A z toho jsem přišla do staré budovy gymnázia, kde byl školník, který ještě zvonil na zvonek, a kde nebyly splachovací záchody. Ve třídách byla kamna, zatímco ve Zlíně vzdušné ústřední topení.“

Kromě školy byly Baťovou americkou cestou inspirovány i jiné budovy ve Zlíně. „Ve Zlíně byl velký obchodní dům, ve kterém byly jezdící schody. Také veliké kino a moderní nemocnice,“ vzpomínala Zdenka Slezáková.

Tomáš Baťa se konce krize, ze které jeho továrna vyšla vítězně, bohužel nedožil. V roce 1936 bylo Československo jednou z nejlépe obutých zemí světa – průměrná spotřeba bot na obyvatele činila 3,75 páru, zatímco v USA 3,5 párů, v Německu a Rakousku 1,25 a v Polsku a Maďarsku 0,75 párů.

Desatero hospodářské politiky Tomáše Bati 1. Naprostá solidarita soukromého hospodářství se státem. 2. Odpovědnost hospodářských vůdců před veřejností. 3. Zrušení nebo alespoň podstatné snížení cel základních výrobních statků. 4. Snížení cen nejdůležitějšího zboží spotřebního a výrobního, především staviv, železa a cementu. 5. Zlevnění úvěru, zvláště úvěru pro zemědělství. 6. Zachování dnešní mzdové úrovně. 7. Úspornost ve státním hospodářství. 8. Cílevědomá investiční činnost státní. 9. Reforma železniční správy. 10. Zdokonalení dopravy silniční. Zdroj: Publikace Jak překonat hospodářskou krizi. Rozhovory Tomáše Bati a Huga Vavrečky. Vydala Nadace Tomáše Bati. Připravili Gabriela Končitíková a Jakub Malovaný