Starý hrob, nový pomník. Připomíná čtyři Němce zastřelené po válce

„Víte, že máte na pozemku masový hrob?“ zeptal se jen tak mimochodem při oslavě pálení čarodějnic jeden ze sousedů podnikatele Jana Škody. Ten se do Nové Vísky na Karlovarsku přistěhoval na jaře 2024 a během filipojakubské noci se chtěl seznámit s místními.

„Ty jo, jaký masový hrob?“ vzpomíná Jan Škoda na svůj tehdejší údiv. Zmíněný soused Antonín Klaban mu vyprávěl, co o tragédii z 9. června 1945 věděl. Znal ji jen z doslechu, protože jeho rodina volyňských Čechů přišla do pohraničí až v roce 1947, po vyhnání původních německých obyvatel.

Podle vyprávění Antonína Klabana mělo být v hrobě několik místních Němců, které popravili příslušníci Revolučních gard. Tyto ozbrojené jednotky českých dobrovolníků měly od května do léta 1945 zajišťovat pořádek v pohraničí, často se však naopak podílely na násilí, rabování a divokých odsunech. Klaban zmínil i legendu spojenou s důvodem popravy – Němci měli ukrýt zbraně v místním rybníku. Dodal však, že když se rybník začátkem 70. let bagroval, žádné zbraně se na dně nenašly.

„Přidali se ostatní sousedi a každý z nich vyprávěl příběh trochu jinak,“ vzpomíná Jan Škoda. Na tom, že německé sedláky popravili Češi, i na místě, kde by měl být hrob, se ale shodli. „Na tom konci pozemku jsem v té době ještě nebyl,“ říká Jan Škoda. „Teprve tak za půl roku, když jsem po stěhování měl víc času, jsem se tam šel podívat. Bylo to tam tak zarostlé, že jsem musel lézt po čtyřech. Našel jsem plůtek, uvnitř byl jeden uschlý stromek, tam měl být ten hrob. Kousek vedle bylo torzo kříže; zbylo z něj tak patnáct centimetrů litiny.“

Otec Jana Škody Michal založil začátkem 90. let firmu Hollandia Karlovy Vary. Tehdy dovezl výrobní linku z Holandska a stal se významným výrobcem jogurtů. Později se firma stala součástí skupiny Hopi Holding karlovarského podnikatele Františka Piškanina. „Rodina Piškaninů už od devadesátých let podnikala spolu s tátou; já jsem druhá generace Škodů ve skupině Hopi Holding,“ říká Jan Škoda. Zatímco jeho otec měl minoritní podíl v Hollandii, on má podíl ve firmě FineDine a je jejím ředitelem. Firma jako jediná v Česku, Maďarsku a na Slovensku vyrábí čerstvé antipasty.

Předtím Jan Škoda vedl marketingové oddělení firmy Hopi Holding a s rodinou – má šestiletou a osmiletou dceru – bydlel v Osnici u Jesenice. Když se rozhodl pro návrat do rodného kraje, koupil s rodinou dům právě v Nové Vísce. Šlo o novostavbu: předchozí majitel strhl rozpadající se dům číslo 13 a na jeho místě postavil nový. Jak se Jan Škoda později dozvěděl, právě v domě číslo 13 žil jeden z popravených Němců, Josef Braun.

Vdova po zavražděném i jeho dcera a syn patřili k několika málo Němcům, kteří nebyli odsunuti. V Nové Vísce museli zůstat, protože Josef Braun mladší byl jako malíř porcelánu nepostradatelný pro porcelánku v nedaleké Stružné. Místní Janu Škodovi vyprávěli, že dokud Josef Braun mladší žil, pravidelně chodil k místu, kde měl být jeho otec pohřben.

Pozemek s místem údajného hrobu koupil Jan Škoda spolu s domem. Patřil k němu dlouhý pás pozemků – někdejších záhumenků – na jehož konci stálo torzo Kaunznerova kříže z první poloviny 19. století. Právě vedle něj se měl podle vyprávění sousedů nacházet hromadný hrob. Jan Škoda se rozhodl zjistit, co je na tomto vyprávění pravdy.

Svůj plán zjistit, co se v Nové Vísce stalo, a v případě, že má na pozemku opravdu hromadný hrob, vybudovat na místě pietní prostor, probral s kolegy z Karlovarského Rotary Clubu, jehož je dlouholetým členem a současným prezidentem. „Řekli: ‚OK, to nás baví. Ale jak to uděláme?‘,“ vypráví Jan Škoda. „Spojili jsme se s karlovarskou pobočkou Paměti národa, aby provedla historickou rešerši. Ta nás také propojila s archeologem Pavlem Vařekou ze Západočeské univerzity a domluvila s ním archeologický průzkum. A my v Rotary Clubu máme zase velkou zkušenost s umisťováním umění do veřejného prostoru.“

Karlovarská pobočka Paměti národa se ponořila do archivů a zároveň hledala pamětníky, kteří by mohli o tragédii něco vědět.

Událost nejpodrobněji popisuje publikace Heimatbuch des Kreises Luditz (Vlastivědná kniha Žluticka). „Heimatbuchy sestavovali odsunutí Němci. Jsou to jejich vzpomínky na místa, kde předtím žili,“ vysvětluje Zdeňka Kučerová z karlovarské pobočky Paměti národa.

V Heimatbuchu Žluticka se píše:

„Když Češi dorazili, přišla 9. června 1945 řada na Neudörfel (Nová Víska, pozn. red.). V domě č. 10 byly nalezeny staré uniformy z první světové války (bývalý majitel byl štábní rotmistr) a fotografie syna, který byl členem SS. Poté, co byly zabavené věci odvezeny, se vrátili se zbitým majitelem domu č. 10 (Hufsky) a obyvatelé se museli kolem 14. hodiny shromáždit na návsi. Tam začalo takzvané vojenské soudní řízení. Všichni, u nichž bylo něco nalezeno (i kdyby to byly jen staré plstěné boty), byli odsouzeni. Kolem čtvrté hodiny odpoledne muselo pět mužů, vybavených krumpáči a lopatami, pochodovat směrem k Mistbergu, zpívat písně ‚Deutschland, Deutschland über alles‘ a ‚Die Fahne hoch‘ a provolávat ‚Heil Hitler‘. U kříže museli během půl hodiny vykopat jámu o délce a šířce dva metry a hloubce 80 centimetrů. Poté byli Josef Braun, asi 65 let, Leopold Hufsky, asi 60 let, Josef Götz, asi 58 let, a Heinrich Loh, asi 55 let, zastřeleni a hozeni do hrobu. Nezemřeli okamžitě, protože zemina, kterou na ně naházeli, se ještě hýbala. Ernst Schöniger byl omilostněn.“

Popis události v Heimatbuchu se opírá právě o svědectví Ernsta Schönigera. Musel pomáhat s kopáním hrobu a pak zastřelené sousedy zahrabat. Proč přežil, Heimatbuch neuvádí. Dalším svědkem byl jistý farář Plail, který ale popravě zřejmě osobně přítomen nebyl.

Smrt zmíněných mužů potvrzuje také matrika zemřelých v Nové Vísce; jde o poslední čtyři záznamy. Jako příčina úmrtí je uvedeno „zastřelení čsl. vojskem při hledání zbraní“ a jako místo úmrtí „na poli“. V kolonce svědků stojí „čsl. Wehrmacht“.

V českých archivních fondech se podařilo najít jedinou stručnou zmínku, která by se mohla týkat Nové Vísky. Provizorní okresní správní komise ve Žluticích uvádí v „situační zprávě k výnosu A-1442-1945“ ze dne 23. června 1945, adresované Zemskému národnímu výboru v Praze: „Při vyčišťovacích akcích prováděných místní posádkou a četnictvem bylo zastřeleno celkem devět osob, u nichž byly nalezeny zbraně (pět v soudním okrese žlutickém, čtyři v soudním okrese bochovském).“

Matrika Nové Vísky, příčina úmrtí – „zastřeleni čsl. vojskem při hledání“

Paměti národa se podařilo najít několik lidí, kteří o zastřelených Němcích slyšeli od svých rodičů. Už citovaný Antonín Klaban z Nové Vísky si vybavil, že vdova po Josefu Braunovi, která musela v pohraničí zůstat se dvěma dětmi, prý hrozila sousedům přes plot směrem k hrobu, když se jí něco nedařilo: „Věřila, že v tom měli prsty. Byla o tom přesvědčená.“ Další pamětnice od své matky slyšela, že tam „zastřelili tři nebo čtyři chlapy“: „Říkalo se, že snad měli někde v naskládaném dřevě schované zbraně. Jeden z nich prý ještě ani nebyl mrtvý, ale už ho tam hodili a zasypali hlínou. Bylo to hrozné.“

„Bylo skvělé, že jsme našli pamětníky, kteří tehdy žili a chodili kolem hrobu s rodiči,“ říká Zdeňka Kučerová z karlovarské pobočky Paměti národa. „Nebyli přímými svědky, ale dokázali zprostředkovat, jak se o té události mluvilo a jak se na ni vzpomínalo.“

Naopak se nepodařilo najít potomky zastřelených, jejichž rodiny byly vystěhovány do Německa. „Krajanský spolek Žluticka už neexistuje. Oslovili jsme sdružení sudetských Němců i archivy v Německu, ale zjistit, kam byly odsunuty manželky a potomci, se nám nepodařilo,“ říká Zdeňka Kučerová. Příbuzné Josefa Brauna, jehož rodina v Česku zůstala, se sice podařilo najít, ale s Pamětí národa mluvit nechtěli.

„Nepodařilo se nám také zjistit, kdo to udělal,“ říká Zdeňka Kučerová. „V archivech o tom žádný záznam není. Jeden z pamětníků sice uváděl dvě jména, ale nikde jsme je nezveřejnili, protože je kromě jeho vyprávění nic dalšího nepotvrzovalo.“

Podle Jana Škody se ukázalo, že česká a německá paměť událost uchovávají odlišně. „V českém pohledu byla poprava ospravedlňována tím, že se u zastřelených našly zbraně,“ říká. „Německá kronika ji vykládá jako pomstu vůči německému obyvatelstvu.“

Letos na jaře archeologové ze Západočeské univerzity definitivně potvrdili, že na místě u Kaunznerova kříže opravdu leží v hromadném hrobě čtyři muži. Ze závěrů archeologů vyplývá, že měli svázané nohy; jeden z nich měl dokonce zlomenou stehenní kost.

Ostatky v hrobě zůstaly a okolí se proměnilo v pietní místo. Jan Škoda pozemek vyčistil od náletových dřevin a stromů. „Místo leží na horizontu s krásným výhledem na Andělskou horu a pás Krušných hor. Je odtud vidět Klínovec, Plešivec i Špičák,“ říká. „Lidé si tu mohou sednout a v klidu rozjímat.“

Rotary Club zároveň přemýšlel, zda vedle hrobu obnovit někdejší Kaunznerův kříž. „Neměli jsme jeho původní fotografii, jen pozdější, na níž už byl ulomený,“ říká Jan Škoda. „A podle mého názoru repliky nepřinášejí žádnou hodnotu. Domluvili jsme se, že uděláme kříž, který bude poplatný dvacátému století.“ Spolu s kolegy nakonec dospěl k tomu, že by měl být ze skla, protože jde o materiál typický pro tento kraj.

Kříž navrhli a vyrobili studenti Střední uměleckoprůmyslové keramické a sklářské školy v Karlových Varech pod vedením učitele Petra Larvy. Ten vzal studenty k hromadnému hrobu a zde jim přečetl text, jenž událost popisuje. Podle něj byla práce na kříži pro studenty nejen lekcí estetiky, ale také etiky. Autorkou vítězného návrhu je Barbora Balintová. Kříž byl osazen na restaurovaný sokl původního kříže.

Soused Antonín Klaban, od kterého se Jan Škoda o hrobě poprvé dozvěděl, je za pietní památku rád. „Nemůžeme dělat, že se to nestalo, a tvrdit, že my jsme ti nejlepší a Němci byli špatní,“ říká potomek dosídlených volyňských Čechů. „Žili jsme za komunismu, všichni jsme jim přikyvovali, někdo víc, někdo míň – to nás měli postřílet? Byli to obyčejní lidé, kteří tu bydleli. Zemřeli jen souhrou náhod nebo kvůli jednání někoho, kdo chtěl ukázat, jaký je borec. Zaslouží si alespoň vzpomínku. Škoda jen, že už se o tom nedozvědí rodiny, kterých se to týkalo.“