Pruhované pyžamo: symbol utrpení i módní kontroverze

Třináctiletý Toman Brod byl v červenci 1942 deportován do Terezína a o rok a půl později do Osvětimi. Mezi prvními obrazy, které se mu po příjezdu vryly do paměti, byli vězni v pruhovaném oblečení. „Samozřejmě jsme nevěděli, kam jsme přijeli – byla mrazivá noc. Kolem dokola stáli esesmani se štěkajícími psy,“ vzpomínal Toman Brod pro Paměť národa a pokračoval:

Pruhovaný oděv nebyl jen vnějším znakem vězně. Stal se součástí každodenní zkušenosti s ponižováním, násilím a bojem o život.

Pruhy byly spojovány s odlišností a společenským vyloučením dávno před druhou světovou válkou. Jak popisuje historik Michel Pastoureau v knize The Devil’s Cloth: A History of Stripes and Striped Fabric, ve středověké Evropě nosili pruhované oděvy lidé na okraji společnosti, například kejklíři či prostitutky.

Plynové komory v Birkenau (Toman Brod *1929 †︎2026)

Ve 20. století se pruhovaný mundúr stal jedním ze symbolů utrpení vězňů koncentračních táborů. Sloužil k jejich identifikaci a byl součástí systému, který potlačoval osobní identitu. Historik Jacek Lachendro z Výzkumného centra Muzea Auschwitz-Birkenau popisuje, že vězni v Osvětimi v prvních letech tábora nosili uniformy se svislými pruhy v několika barevných kombinacích. Oblečení dostávali náhodně a jednotlivé kusy často neodpovídaly jejich velikosti.

Od roku 1943 mohli někteří vězni v Osvětimi nosit civilní oblečení. I to však muselo být upraveno tak, aby zůstali snadno rozpoznatelní. Na záda kabátů se olejovými barvami malovaly červené kříže, na kalhoty červené pruhy. „Jindy se na zadní straně kabátu vystřihl obdélník, do kterého se všily zbytky pruhované táborové uniformy,“ vysvětluje Jacek Lachendro.

Každodenní zkušenost s vězeňským oděvem přibližují vzpomínky těch, kteří koncentračními tábory prošli. Ezra Perl dostal pruhovaný mundúr po příjezdu do Osvětimi. „Sebrali nám civilní šaty a dostali jsme pruhovaný hadry. Všechno pruhovaný, čepici pruhovanou. Ta byla ale důležitá. Dali nám do ní tři, čtyři brambory ve slupce.“

Zbavování civilního oblečení a přidělování vězeňských šatů popisuje také Toman Brod. „Naházeli nám nějaké strašlivé hadry. Vypadali jsme jak hasiči do zelí,“ vzpomínal.

Oblečení v koncentračním táboře ztrácelo některé své základní funkce. „Oděv je jedním z prostředků, kterým vyjadřujeme svou osobnost, společenské postavení nebo příslušnost k určité skupině. V koncentračních táborech ale jednotný vězeňský oděv sloužil k pravému opaku – k potlačení individuality a osobní identity člověka. Pruhované šaty se staly symbolem odlidštění a systematického zbavování lidí jejich důstojnosti,“ vysvětluje módní designérka Alice Klouzková.

Pruhovaný mundúr vězně viditelně odlišoval od okolí. V Osvětimi spolu s ostříháním a tetováním ztěžoval možnost útěku. Ezra Perl vzpomínal: „Měli jsme pruhovaný hadry, byli ostříhaní a na ruce jsme byli zmarkovaní. Utéct nebylo možné.“

Pruhované oblečení mohlo válečné vzpomínky vyvolávat i po válce. Rodiče Svatopluka Baumana se zapojili do odboje a v roce 1942 byli popraveni. Pamětník strávil část dětství v internaci v pražské Krči. Z balkonu tam pozoroval válečné invalidy v pruhovaných oděvech. Když se v květnu 1945 vrátil k prarodičům a babička mu večer chtěla obléct pruhované pyžamo, probudilo se v něm válečné trauma. „Když jsem uviděl ty pruhovaný hadry, vyskočil jsem z okna,“ vzpomínal v rozhovoru pro Paměť národa. Pruhy mu připomněly oblečení, které vídal během internace, a babička mu nakonec musela ušít noční košili.

Pamětníkova vzpomínka je příkladem toho, jak se válečná zkušenost mohla vracet prostřednictvím obyčejného předmětu. „Citlivost vůči takovým významům není pouhou otázkou dobrého vkusu. Je také ochotou připustit, že druzí lidé mohou v běžné věci rozpoznávat zkušenost, kterou my sami nemáme,“ vysvětluje Vojtěch Kessler, ředitel Historického ústavu Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové.

Přestože je pruhovaný vězeňský oděv silným vizuálním symbolem utrpení, podobné motivy se opakovaně objevují v současné módě. Naposledy vzbudil pozornost dětský halloweenský kostým, který na svém e-shopu prodávala značka Zara Home. Po vlně kritiky jej z prodeje stáhla. „Z nabídky webu už byl odstraněn. Někdo ho ale navrhl, někdo ho schválil a někdo ho zveřejnil na internetu,“ komentoval situaci Hen Mazzig, izraelský spisovatel a aktivista.

Nejde přitom o ojedinělý případ. V roce 2014 Zara stáhla z prodeje dětské pruhované tričko se žlutou hvězdou, které také evokovalo nacistické označování Židů a uniformy z koncentračních táborů. Podobné kontroverze se objevily i u dalších značek. V roce 2017 vyvolala kritiku italská značka Miu Miu, součást skupiny Prada, kvůli oblečení se žlutými nášivkami ve tvaru hvězdy a nápisem John. Na případ upozornil Světový židovský kongres. Hvězdy přitom měly pět cípů, nikoli šest jako Davidova hvězda. Značka nakonec zboží stáhla a omluvila se.

V roce 2015 zase značka Urban Outfitters prodávala nástěnnou textilii se šedobílým pruhovaným vzorem a růžovým trojúhelníkem, symbolem, kterým byli v nacistických koncentračních táborech označováni homosexuální vězni.

Tyto případy znovu otevírají otázku, kde leží hranice mezi módní inspirací a banalizací historické tragédie. „Za mne by se nikdy nemělo stát, že by se symboly utrpení staly inspirací pro módu,“ uvedla pro Paměť národa Katarína Štrbová Bieliková, která se jako kostýmní výtvarnice podílela například na filmech Skleněný pokoj, Šarlatán a Hovory s TGM.

Podle Vojtěcha Kesslera vzniká etický problém ve chvíli, kdy výrobek využívá rozpoznatelnost táborového mundúru, ale odpojuje ji od zkušenosti lidí, kteří jej byli nuceni nosit. „Rozdíl mezi připomínáním a banalizací spočívá také v tom, zda nám použití takového motivu pomáhá minulosti porozumět, nebo zda z ní pouze čerpá prostředek k upoutání pozornosti.“