„Přivezte mi ucho z Hitlera!“ volali na vojáky v září 1938. Euforie netrvala dlouho

„Nálada byla výborná. Ve dvaceti letech je člověk nadšenej. Dělali jsme si legraci: ‚Nashle v Berlíně na Hitlerplatzu!‘“ vzpomíná Eduard Marek na mobilizaci v září 1938. Bylo mu jednadvacet let a o dva roky dříve narukoval jako dobrovolník k leteckému pluku do Hradce Králové, kde měl na starosti plukovní poštu.

Přestože mobilizaci vláda vyhlásila v důsledku bezprostředního ohrožení Československa nacistickým Německem, ve vzpomínkách pamětníků ve dnech mobilizace převládá radost a odhodlání. Pětiletá Jarmila Pechalová se s maminkou jela podívat na slavnostní vojenský průvod v Hranicích na Moravě, kam narukoval její tatínek:

Tehdy patnáctiletý Zdeněk Dittrich žil s rodiči na Slovensku a vzpomíná, jak sledoval sedláka z okolí Lamače, který jako mobilizovaný šel do kasáren: „Šel ve svátečním kroji, asi pořádně přiožralý slivovicí, a za ním šel cikán a hrál mu do ouška. Pán odchází bojovat!“

Marie Ustohalová už tehdy pracovala jako novinářka: „Kamarádi mi telefonovali: Nazdar, nazdar, držte nám palce, vydržte, my jdeme na frontu. Bydlela jsem v Ženských domovech na Smíchově, stejně jako hodně mladých děvčat, a ti hoši se tam dobíhali s kufříkem rozloučit.“

Mužům odcházejícím na frontu se dostávalo všeobecné podpory: děti jim sypaly do aut čerstvě dozrálé švestky, když se zpozdila polní kuchyně, ženy ve velkém vařily polévky a omáčky. Ervín Sedláček vzpomíná, že děvčata v Běchovicích – tehdy vesnici za Prahou – na odcházející vojáky pokřikovala: „Přivezte mi ucho z Hitlera!“

Jak tatínek narukoval v rámci mobilizace (Jarmila Kostecká *1933 †︎2024)

Pod tlakem Německa i spojenců Mobilizaci vyhlásila 23. září 1938 vláda Jana Syrového. Předcházela jí stupňující se hrozba ze strany nacistického Německa, které požadovalo odstoupení veškerých československých území s více než 50 % německého obyvatelstva. Francie a Velká Británie vyvíjely diplomatický tlak, aby Československo německým požadavkům vyhovělo. 

Armáda povolala do zbraně osmnáct ročníků, celkem zhruba 1,1 milionu vojáků, včetně těch, kteří byli povoláni už dříve. Mobilizace se navzdory hitlerovské propagandě a rozkazu Konráda Henleina zúčastnilo i 40 % sudetských Němců. Mobilizované síly zahrnovaly 37 pěších divizí a 4 rychlé divize; měly k dispozici 350 tanků, 950 letadel a 5 000 dělových hlavní.

„Všichni byli za naši mladou republiku rozhodnuti položit životy. Teprve v roce 1918 jsme získali samostatnost a už bychom ji měli zase ztratit?“ říká Ludmila Sochorová, která mobilizaci zažila jako čtyřletá v Bohdalově na Vysočině. Obraz, který se jí vybavuje v paměti, přesto není radostný: „Celé městečko bylo na nohou. Na prostranství u sv. Jana bylo lidí jak o pouti. Nikdo se nesmál, neradoval, lidé naopak plakali,“ říká a pokračuje ve vzpomínce:

I další mají v paměti především pláč a smutek nad loučením s tatínky a manžely, kteří odcházeli do kasáren s dřevěnými kufříky se jmenovkou. Sedmiletá Kamila Čepeláková žila s rodiči v Brně: „Vzpomínám si, že ti chlapi byli bledí, ale naprosto ukázněně odjížděli na shromaždiště. A ženy si potichu utíraly oči kapesníčky, ale bylo cítit… Sice jsem byla děcko, ale cítila jsem takový klid a odhodlání.“

Rudolf Žák zažil mobilizaci jako čerstvý prvňáček v Kolovratech u Prahy: „Šli jsme tatínka doprovodit na nádraží. Maminka brečela, protože za první světové války přišla o otce i bratra. Z okýnka vlaku koukal starší pán a říkal: ‚Paní, nebrečte. Všichni se na nás vykašlou a tenhle cirkus stejně budou muset rozpustit.‘“

Na jeho slova mělo dojít už za několik dnů. Prozatím ale všeobecné odhodlání k obraně vlasti přetrvávalo i mezi školáky. Protože přežívala vzpomínka na útoky bojovým plynem, který zabíjel vojáky za první světové války, děti se učily používat ochranné prostředky. Anita Franková vzpomíná:

Do spolupráce s armádou se intenzivně zapojili skauti. Ti už dříve absolvovali brannou přípravu, jak vzpomíná tehdy šestnáctiletý Zdeněk Hruška: „Bratr Němeček zaváděl výchovu k branné zdatnosti, patřila mezi atributy skautské výchovy, byla to součást našeho života. Chodili jsme střílet na střelnici, měli jsme kurzy první pomoci, kurzy čtení map a podobně.“ Ve dnech mobilizace pak byl jedním ze skautů, kteří nastoupili do policejních stanic a místo mobilizovaných policistů řídili dopravu v Hradci Králové. I v mnoha jiných městech se skauti zapojili do pořádkové služby, drželi hlídky u mostů, nosili vzkazy mezi jednotlivými bunkry pohraničního opevnění; skautky se přihlásily jako dobrovolnice Červeného kříže.

Velkou devízou československé mobilizace v září 1938 tak bylo odhodlání prostupující celou společností. Politické špičky ale rozhodly jinak. Poslední zářijový den se prezident Beneš dozvěděl o podepsání mnichovské dohody o postoupení československých pohraničních území Německu, kterou podepsali zástupci Británie, Francie, Itálie a samotného Německa. Vláda dohodu přijala a krátce nato začalo obsazování československého pohraničí. Šestého října, den po Benešově abdikaci, vše završilo vyhlášení demobilizace.

Tehdy patnáctiletá Věra Vrbová, která žila v Sušici na Šumavě, na to vzpomíná: „Šli na hranice v domnění, že se budeme bránit. A když se vraceli, naříkali ti chlapi strašně. Vraceli se z těch bunkrů, z těch krytů tam.“

Dědeček Miroslavy Moravcové odcházel z pohraničního opevnění pěšky po kolejích a v Horním Adršpachu se střetl s německými vojáky: „Ještě měl na sobě uniformu. Viděli vojáka československé armády, tak se na něj vrhli, srazili ho do příkopu, začali ho bít a nadávat mu.“

Na mnoha místech se vojáci zdráhali vyklidit pozice. „Obsadili jsme skladiště a chtěli zbraně,“ vzpomíná Eduard Marek. „Až pak náčelník pluku řekl: ‚Kamarádi vojáci, musíte věřit svým velitelům. My víme, co je správné.‘ Tak situaci uklidnil. Jinak by to bylo divoký.“ Miroslav Kalabus popisuje, jak vojáci ničili zbraně, aby je nemuseli odevzdat Němcům, a důstojníci rozřezávali své kožené kabáty. Podle svědectví Karla Dohnala zase vojáci z Kněžic ukryli zbraně u nich na statku. Jeho otec se později zapojil do odbojové organizace Obrana národa.

Začalo období takzvané druhé republiky, které trvalo do německé okupace v březnu 1939. Bývalé československé vnitrozemí bylo zaplaveno uprchlíky z obsazeného pohraničí, v čele okleštěné země stanul prezident Emil Hácha, byla zavedena tvrdá cenzura a stát směřoval k autoritářskému režimu. V atmosféře podlomené důvěry přibývalo útoků proti dosavadním elitám a proti Židům.

Tehdy čtrnáctiletý Jaromír Petlach vzpomíná, jak ještě i po demobilizaci nosili ve škole nášivky s nápisem „Nedáme se!“ „Udělali jsme si ve škole takový výbor, že jako budeme něco podnikat nějak v podzemí. Učitelé nás mírnili, protože viděli, kam to spěje, že veškeré naše snahy proti tomu bojovat jsou marné. Tehdy skutečně všichni byli odhodlaní dát to poslední, aby se ubránila republika.“