Paměť odporu: Jak lidé z východních Čech čelili nesvobodě

Po vojně vystudoval práva. Deset let v něm pak zrála myšlenka na odchod z Československa. „V soudní síni jsem byl několikrát svědkem vynesení nespravedlivého rozhodnutí, a to mi říkalo, že toto už nemůžu podporovat,“ vyprávěl Jaroslav Čapek pro Paměť národa. V roce 1980 proto s rodinou odjel na dovolenou do Jugoslávie a odtud se vydali do Vídně, kde požádali o politický azyl. Na konci roku 1980 dostali povolení usadit se v Kanadě. V listopadu 1989 posílal do Československa kopírky pro Občanské fórum. Později zastupoval Františka Oldřicha Kinského v restitučním sporu s českým státem.

Josef Duchoň zažil během druhé světové války setkání s maďarskými uprchlíky, gestapem, ale také bombardování. Nedaleko jeho bydliště došlo k tzv. masakru na Švédských šancích. Srpen 1968 prožil ve Francii, kde byl s rodinou na návštěvě u příbuzných. „V tu dobu jsme byli na takovém bálu, který měli Francouzi na pobřeží. Veselili se a k ránu k nám přiběhli, že jsme okupováni. A já jsem je přesvědčoval, že ta ruská vojska, spojenci, že tam mají jen manévry,“ vzpomínal na osudové dny roku 1968. Vzhledem k tomu, že odmítl vstoupit do komunistické strany, měl jeho syn problémy s přijetím na střední školu. V listopadu roku 1989 se angažoval proti milicím, později byl zvolen do zastupitelstva v Hradci Králové.

Nebyl jí ani rok, když si pro jejího tatínka Petra Koubu přišla Státní bezpečnost. „Maminka dostala výpověď z bytu. Zabavili nám veškerý majetek, který rodiče měli, což byl nábytek a auto. Mamka musela zaplatit pokutu 10 000 korun a vystěhovali nás do zdravotně závadného bytu,“ vyprávěla Libuše Jůzová, co následovalo po tatínkově zatčení. Petr Kouba byl souzen v monstrprocesu s odbojovou skupinou doktora Edvarda Beneše, od soudu odcházel s doživotním trestem. Libuše Jůzová pak čelila šikaně ze strany spolužáků i učitelů.

Pamětníkova rodina vlastnila statek na okraji Hradce Králové už od 17. století. Součástí hospodářství byla i vyhlášená cihelna, kde se ručně vyráběly kvalitní cihly. Po únoru 1948 byl rodinný statek znárodněn, cihelna zbourána a rodinu Morávkových komunisté vyhnali. Pamětníkovi se nakonec podařilo vystudovat stavební fakultu. Je autorem jedné z největších dominant Hradec Králové – hradeckých „lízátek“. „Vymyslel jsem je po konzultaci s architektem. Dělal jsem se svými konstruktéry výpočty i výkresovou část. A ta lízátka jsou pětačtyřicet šestačtyřicet roků stará,“ uvedl.

Narodila se do asimilované židovské rodiny. Stejně jako ostatní Židy v protektorátu je postihla řada zákazů a omezení ‒ vyloučení ze školy nebo nucené stěhování. V prosinci roku 1943 byla s maminkou a sestrou deportována do Osvětimi. „Vlak přijel, otevřely se dveře a pak řev, psi, řev a řev. Bylo to jako v blázinci. Polky nás začaly tetovat. Od té doby jsme neměli jméno, ale stali jsme se číslem. Moje číslo je 70 886,“ vzpomínala. Po šesti měsících prošly selekcí, Osvětim opustily a společně se dostaly do tábora v Hamburku. Sestra Ruth byla při náletu těžce zraněna. Zemřela na následky zranění v květnu 1945. Kamila se společně s matkou vrátila do Hradce Králové.

Narodila se v Děčíně jako sudetská Němka. Její tatínek Franz Bönsch postavil rozlehlý dům s truhlářskou dílnou. Po válce zažívali každodenní šikanu kvůli své německé národnosti, přestože byli antifašisté. Národní správce jim zabavil dům i ostatní majetek. Po dvou letech rodinu odsunuli do vnitrozemí, kde byli umístěni ve mlýně a později na státním statku. „Naložili nás do nákladních vagonů. Přijeli jsme vlakem do Hradce Králové a tam vagony otevřeli, lidi vykukovali jako dobytek a majitelé statků a sedláci si je vybírali na práci,“ vyprávěla. Rodiče dostávali mizivý plat a bydleli ve velmi chudých podmínkách. Z tvrdé práce vážně onemocněli.

Emilie Říčařová, maminka pamětnice, byla kvůli svému židovskému původu deportována do Osvětimi, kde v roce 1943 zemřela. Její sestru Věru během války přestěhovali k příbuzným, kde žila až do roku 1946. „Tatínek mi pak řekl, že maminka bohužel v Osvětimi umřela. Vůbec jsem tomu nerozuměla… Ani jsem neplakala, protože jsem se vyplakala už předtím. Myslela jsem si, že už se nesejdeme,“ vzpomínala. V roce 1955 absolvovala Vyšší uměleckoprůmyslovou školu keramickou v Bechyni a následně loutkoherectví na Divadelní fakultě múzických umění. V roce 1959 nastoupila jako loutkoherečka v Divadle Drak v Hradci Králové V roce 2016 Věra Vítková spolu s manželem získali cenu Thálie za celoživotní dílo.

Pocházel z rodiny českých Němců. Jeho tatínek zemřel, když byl ještě malé dítě. O to více se k sobě přimkli s bratrem Pavlem. Ten se vyučil automechanikem a třikrát se hlásil na právnickou fakultu, neúspěšně. Pavel proto studoval sám a později zájemcům poskytoval laickou právní pomoc. Roku 1986 Jiří a Pavel Wonkovi ohlásili nezávislou kandidaturu při volbách do Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSSR. Oba bratry zatkli. Jiřího Wonku odsoudili ke dvanáctiměsíčnímu nepodmíněnému trestu za pobuřování. „Jednou mně zavázali oči, pálili mě cigaretami, házeli mi tam špagát, ať se prý oběsím, a dodali, že jsem svině německá,“ vyprávěl. Pavel si měl odsedět dva roky natvrdo. Dne 26. dubna 1988 za nevyjasněných okolností bratr Pavel Wonka ve vězení zemřel.