My vám ten uran zpracujeme, plácli si soudruzi s kapitalisty z Německa

Téměř třicet let fungoval blízko jihočeských Mydlovar provoz, který by dnes za humny nikdo mít nechtěl: státní podnik MAPE, chemický závod na zpracování uranové rudy. Právě zde se většina v Československu vytěženého uranu měnila do podoby koncentrátu a následně – za dohledu armády – putovala do SSSR. Byla to klíčová součást tehdejšího sovětského jaderného programu.

Pracovalo se zde s agresivní chemií, kyselina dusičná a kyselina sírová v okolí zanechaly nedozírné následky a zdevastovanou krajinu. Postupně zde vzniklo 280 hektarů odkališť plných chemikálií, taková plocha představuje například šestinásobek plochy Letenské pláně v Praze, nacházely se zde radioaktivní látky, které později doplnily i nelegálně ukládané odpady dovezené ze zahraničí.

Paměti národa se podařilo odhalit dosud zcela neznámé detaily spojené s využíváním provozu u Mydlovar. Na základě svědectví a archivních materiálů jsme zjistili podrobnosti o přísně utajovaném obchodu z 80. let: bez vědomí SSSR, zato se souhlasem československých představitelů a za devizy, zde byla upravována uranová ruda z kapitalistického Německa.

Západní Německo šlo v 70. a 80. letech ve své energetické strategii zcela jiným směrem než dnes, v roce 2023 byly odstaveny poslední jaderné reaktory. Tehdy se naopak budovaly. Problém ale byl s palivem, které se muselo kupovat ze zahraničí.

Od roku 1982 byl v Německu jen jeden uranový důl u bavorského Großschloppenu. Těžba tam navíc stále byla jen průzkumná a vytěžená ruda poměrně chudá, bylo možné ji zpracovat jen chemickým loužením. Oficiálně se to mělo odehrávat v úpravně v německém Ellweileru. Jenže bylo zjevné, že pokud se těžba skutečně rozběhne naplno, kapacita nebude stačit. Navíc v NSR se na rozdíl od socialistických zemí už tehdy dbalo na ochranu životního prostředí a výstavba nového zpracovatelského závodu nezískala povolení.

Těžaři se proto začali poohlížet po chemických úpravnách jinde v Evropě – včetně východního bloku. Domluva nakonec byla překvapivě snadná: na jaře 1983 si plácli se zástupci Československa a testovací množství západoněmecké rudy následně skončilo v MAPE Mydlovary.

Němci si potřebovali vyzkoušet kvalitu, rychlost i cenu místních služeb, československá strana naopak uvítala snadno získané informace o kvalitě a vydatnosti německé rudy. Domluva tehdy obešla i oficiální byrokratický aparát a proběhla tak rychle, že se o ní Státní bezpečnost, která jinak na MAPE bedlivě dohlížela, málem vůbec nedozvěděla. Nadporučík Otakar Řezníček ve svém hlášení, dnes uloženém v ABS, tehdy konstatoval:

Již 8. dubna 1983 npor. Řezníček získal informaci z generálního ředitelství uranové těžby v Příbrami: „Zpracování uranové rudy bylo pozastaveno na zásah vládních kruhů. K tomuto pozastavení jsem slyšel názor, že k zpracování stejně dojde, protože již byla podepsána platná smlouva se západoněmeckou firmou.“

V polovině dubna 1983 zásilka rudy ze západu skutečně dorazila. U Chodova u Karlových Varů bylo připojeno 14 vagonů z NSR k obvyklému nákladnímu vlaku s českou rudou. Vagony byly označeny tak, aby budily dojem, že je v nich ruda z lokality Tachov – Sever. V MAPE bylo s reálným stavem seznámeno pouze vedení podniku.

Ukázalo se, že západoněmecká ruda je dokonce vydatnější než česká. Vyrobený koncentrát byl poté naložen do dvousetlitrových sudů a v polovině května 1983 odvezen nákladním autem na hranice. Celá akce byla do značné míry pokusem obou zúčastněných stran zjistit, co jsou ochotny pro „dobrý obchod“ udělat a co mají rukou – jak kvalitní rudu a jak výkonnou úpravnu.

Množství tehdy zpracované německé rudy bylo v poměru s objemem, který ročně mydlovarským závodem procházel, zanedbatelné. (MAPE ve svých nejproduktivnějších dobách začátkem 80. let zpracovávalo 700 tisíc tun rudy ročně.) Hlavní devizový kšeft ale měl teprve přijít. Na jihočeskou úpravnu si západoněmečtí těžaři znovu vzpomněli na konci roku 1985.

Dne 16. prosince 1985 byla podepsána smlouva mezi národním podnikem Polytechna a západoněmeckou firmou Interuran. Do roku 1990 mělo být v úpravně MAPE zpracováno až 50 tisíc tun západoněmecké uranové rudy na koncentrát diuranátu amonného. Němci se zavázali, že obstarají všechna nutná povolení a souhlasy úřadů i spolkové vlády, v ČSSR se o totéž měla postarat Polytechna. Německá strana od začátku žádala o maximální diskrétnost: případné zveřejnění kontraktu by prý mělo neblahý vliv na veřejné mínění, protože zadávají „výrobu strategické suroviny socialistickým státem, kterou potřebuje jeho hlavní ideologický nepřítel v Evropě“.

V době podpisu smlouvy obě strany předpokládaly, že první závoz rudy do ČSSR dorazí v dubnu 1986. Jak vyplývá ze zprávy majora StB JUDr. Luboše Svátka, sami zástupci Polytechny ale nevěřili, že se to vůbec stane. Během několika dalších měsíců Němci skutečně opakovaně chtěli od smlouvy odstoupit, problémy dělalo i československé ministerstvo zahraničí. Od samého počátku byla do celého podniku zapojena právě StB, která měla dohlédnout nad utajením celého obchodu a monitorovat proces zpracování rudy od jejího závozu až po transport vyrobeného koncentrátu. Z vlastního závodu MAPE bylo vytipováno deset zaměstnanců, kteří měli být s akcí seznámeni, a museli proto projít patřičnými prověrkami.

Tentokrát byla uranová ruda na hranicích přeložena na čs. vagony z nákladních aut. Důvod tohoto postupu vyplývá ze zápisu z jednání 27. srpna 1986 mezi zástupci uranového průmyslu, ministerstva vnitra a StB: „Zástupce západoněmecké strany informoval o negativních projevech veřejnosti související s jakýmkoliv záměrem manipulace se strategickou surovinou, jako je uran. Tato situace v současné době vylučuje transport rudy po železnici, kde by tato přeprava mohla být násilně narušována. Aby v roce 1986 mohlo dojít k realizaci smlouvy, je nutné organizovat návoz rudy na území ČSSR nákladními vozy s vleky.“

Problémový byl i přesun vyrobeného koncentrátu do NSR. V ČSSR totiž neexistovala norma a předpisy, podle kterých by vůbec bylo možné uranový koncentrát převážet po silnici.

Urychleně tak byl vypracován plán, jak taková akce bude probíhat a co dělat v případě nehody – například jak vytyčit a evakuovat zamořené území a jak vzniklou kontaminaci zlikvidovat.

StB zajímala především možná očekávaná reakce obyvatelstva a eventuální politické zneužití případné nehody „antisocialistickými živly“. Seznam zaměstnanců MAPE obeznámených s akcí musel být postupně rozšířen o dalších pět osob z řad dělnických profesí – byl mezi nimi například dozimetrista a řidič nákladního vozu.

I když zpočátku československé úřady dohodě s imperialisty nepřály, vidina odhadovaného zisku 100 milionů devizových korun ročně byla pro režim lákavější. A tak 15. září 1986 Němci konečně začali navážet rudu kamiony na hranice do Rozvadova a odtud do železniční stanice Chodová Planá, kde byla ruda přeložena do českých vagonů. Ty byly opatřeny přepravními dokumenty, podle kterých opět údajně šlo o rudu z lokality Tachov–Sever. V drážních dokumentech pak byl vlak evidován jako přeprava manganové rudy. Ve skutečnosti ovšem šlo o 1300 tun německé rudy přepravované ve 28 vagonech; do MAPE dorazily 20. září 1986 a náklad byl okamžitě zpracován. V podobném množství byla pak západoněmecká ruda zavážena v průměru jednou za tři měsíce.

První vyrobený koncentrát putoval opačným směrem 25. listopadu 1986. Šlo o 35 dvousetlitrových sudů, ve kterých byl „žlutý prášek“ zataven v organickém skle. Přeprava koncentrátu do západního Německa vždy měla stejný scénář. Večer před odvozem byly sudy naloženy na náklaďák, který byl do rána uzamčen v zapečetěné garáži. Ráno auto vyjelo v doprovodu podnikové volhy se zástupcem vedení a s dozimetristou, jehož úkolem bylo průběžně měřit radiaci. Volha měla označení MAPE, n.p. přelepeno páskou. Na křižovatce u Zbudovského rybníka čekaly dva doprovodné vozy VB. Celá kolona pak bez zastavení dojela až na hraniční přechod Pomezí nad Ohří, kde byly sudy přeloženy na německé nákladní vozy.

Už 9. října 1986 hlásil informátor StB „Bareš“, že s akcí sice oficiálně bylo seznámeno šestnáct zaměstnanců MAPE, ale že si o ní povídá polovina závodu. K podání vysvětlení se následně musel dostavit náměstek ředitele Ing. Štefan Lasica. Ten odmítl, že by informace o akci „Tachov–Sever“ prosákly mezi zaměstnance a trval na tom, že o ní ví jen ti, kteří podepsali mlčenlivost. Přesto k vyzrazení v rámci podniku zjevně došlo – a to celkem obyčejným „socialistickým šlendriánem“. V polovině května 1987 dorazily vagony, u nichž byly omylem ponechány původní německé celní doklady. Dělníci na vlečce a vykládce si díky tomu přečetli, odkud dovezená ruda skutečně pochází. StB se ale podařilo zjistit okruh dělníků, kteří se k této informaci dostali, a se všemi byl následně proveden důrazný pohovor s „vysvětlením“, že je třeba o všem mlčet.

Další vyrobený koncentrát odjel do NSR až 12. srpna 1987 po zpracování několika dalších závozů rudy. Tentokrát už šlo o 57 sudů, které vezly tři nákladní auta. A jejich cesta na hranice s NSR už nebyla tak bezproblémová jako minule. Po jízdě si všichni tři řidiči náklaďáků stěžovali na zdravotní potíže a odmítli znovu koncentrát převážet. Podstoupili lékařskou prohlídku, podle níž ale „nebyly zjištěny žádné změny jejich zdravotního stavu“. V hlášení StB se o této události poněkud zvláštně píše: „Uranový koncentrát má pouze záření alfa, a není proto radioaktivní látkou.“

Další komplikací bylo, že při překládce sudů na německé náklaďáky si některý ze zaměstnanců Interuranu celou akci fotografoval, a StB tedy očekávala pokus o vydírání či provokaci.

Poslední v archivech zdokumentovaný závoz uranového koncentrátu z Mydlovar do NSR proběhl 8. prosince 1988. Datum se kryje s uzavřením západoněmeckého uranového dolu Christa u Großschloppenu. Spolková vláda tehdy výrazně snížila dotační program průzkumné těžby a společnost Interuran se rozhodla těžbu v ložisku s nízkým obsahem uranu ukončit.

Celkově mohlo být do chemické úpravny MAPE navezeno až 15 000 tun západoněmecké uranové rudy, ze které bylo získáno a do NSR odvezeno až 30 tun koncentrátu.

Podnik MAPE, který měl svého času kolem tisícovky zaměstnanců, po roce 1990 zanikl. Zůstaly po něm stovky hektarů kališť, které dodnes představují časovanou ekologickou bombu. Zpracovávání uranové rudy od „hlavního ideologického nepřítele“ ale bylo pozoruhodnou epizodou tuzemského  uranového průmyslu. Režimu se podařilo před veřejností vše dokonale utajit.