Mladí, rozhněvaní a odsouzení. Nezletilé politické vězně měli převychovat v Zámrsku

Luděk Šácha nastoupil 8. července 1949 do vlaku směr Zámrsk nedaleko Chocně. Doprovázely ho dvě desítky spoluvězňů a čtyři bachaři se samopaly. „Nevystoupili jsme přímo v Zámrsku, ale v Dobříkově. Ti pánové, co nás hlídali, řekli, že vypadáme slušně a že snad nebude potřeba nám dávat pouta,“ popisuje příjezd do kriminálu pro mladistvé Luděk Šácha.

Odsouzen byl za účast v ilegální skupině deseti studentů z Obchodní akademie v pražském Karlíně. „Dělali jsme letáky, pak kluci rozbili skříňky komunistům, vyrazili okno funkcionáři. Ale hlavně jsme chtěli udělat něco o prázdninách,“ vzpomíná na tehdejší plány.

V době soudu mu do osmnáctých narozenin zbývalo jen několik dní. Vzhledem k trestnému činu, z něhož ho soud uznal vinným, to pro něj znamenalo velké štěstí:

Kdyby byl v té době plnoletý, hrozil by mu až doživotní trest, jako nezletilý strávil v kriminálu „pouhých“ dvacet měsíců.

Když Luděk Šácha vystoupil v Dobříkově z vlaku, uviděl na kopci zámecké věže, pod nimi hřbitov a pole. „Byla tam skupina žen, které něco okopávaly. Zaclonily si oči a koukaly na nás, jak jdeme směrem k zámku. Tím začal náš život v Zámrsku.“

Převýchova chlapců i dívek Jiří Kuba ve své knize Zámrsk 1349–1999 uvádí, že v roce 1950 žilo v obci 875 obyvatel, z nichž 233 tvořili chovanci a dozorci nápravně-výchovného ústavu. Vězněni tam přitom nebyli jen chlapci. V roce 1952 vzniklo zvláštní oddělení pro mladistvé dívky, které si předtím odpykávaly tresty ve Lnářích.

Ve stejný den nastoupil do někdejšího zámku, tehdy už nápravně-výchovného ústavu v Zámrsku, také Jaroslav Grünberg. „Když nás tam přivezli, ústav ještě nebyl vybudovaný. S tím jsme začali my. Na okna jsme si dali mříže, dělali jsme elektriku, všechno. Budovali jsme si to sami pro sebe,“ vzpomíná. Jaroslav Grünberg se do Zámrsku dostal za činnost v mládežnické organizaci Československé strany národně socialistické, která po únoru 1948 vylepovala protirežimní letáky a další tiskoviny.

Estébáci ho zatkli 28. května 1948 a odvezli do vyšetřovací vazby v Bartolomějské ulici:

„Tvrdé je pro výslechy jemné slovo. Můj táta říkal, že to bylo horší jak za Němců,“ popisuje Jaroslav Grünberg.

Nápravně-výchovný ústav v Zámrsku pak byl pro něj „fešáckým“ kriminálem. Byly tam povoleny návštěvy i vycházky. „Režim tam musel být, to je jasné. Ale byli tam i bachaři, kteří byli opravdu dobří lidé. Někteří z nich byli chlapi k nezaplacení.“

Ne pro každého vězně byl ale pobyt v Zámrsku stejně snesitelný. Karel Metyš například vzpomínal na hlad, který během věznění zažíval. „Pracoval jsem tam ve chlévě a největší pochoutka byla, když jsme si tajně nadojili mléko.“

Jako skaut a student litomyšlského gymnázia byl v roce 1950 odsouzen k tříletému trestu mimo jiné za to, že s dalšími studenty tiskl a rozšiřoval texty prezidenta Edvarda Beneše.

Režim v Zámrsku vycházel z Makarenkových metod převýchovy mládeže. Každodenní život měl pevný řád, jehož součástí byla práce, politická školení a vojensky pojatá kázeň. „Byl to prostě ústav, kde nás měli převychovat. To se jim ale nepovedlo. Nesmělo by to celé začínat násilím, protože to nám strašně ublížilo,“ konstatuje Anna Hašková, která byla v šestnácti letech odsouzena ke dvěma letům vězení za velezradu. Její rodina ukrývala uprchlého politického vězně Josefa Frice a Anna mu pomáhala jako spojka mezi ním a jeho rodinou.

Mladiství vězni v Zámrsku pracovali na polích, v zahradnictví, u hospodářských zvířat nebo v dílnách a podíleli se také na údržbě ústavu. Miloslav Bulva vzpomínal, že už krátce po příchodu je poslali okrajovat řepu. „Museli jsme dělat a naše tělesná konstituce, která zeslábla měsíčním pobytem v Chrudimi a nedostatečnými dávkami stravy, nám nedovolovala ani tu řepu okrajovat. Byli jsme tak vyhládlí, že jsme při okrajování řepy těmi srpy ukrojili i pro sebe a baštili jsme ji,“ popisuje Miloslav Bulva, který byl odsouzen ve stejném procesu jako Karel Metyš.

V roce 1950 zde vznikla početná vězeňská kapela. Vedl ji violoncellista František Smetana, který si v Zámrsku sám odpykával trest. Orchestr jednou pozvali vystupovat také do pankrácké věznice, kterou většina odsouzených poznala na vlastní kůži. „V soudní síni jsme hráli pro vězně a večer jsme hráli bachařům. Mohli jsme zavolat rodičům, aby se na nás přišli podívat. Druhý den jsme hráli při obědě na Ministerstvu spravedlnosti,“ popisuje paradoxní situaci Luděk Šácha.

Právě díky vězeňskému orchestru se mladí odsouzení dostávali také do kontaktu s lidmi zvenčí. Při jednom z veřejných vystoupení si Luděk Šácha všiml dívky jménem Zdena Jiskrová, která v Zámrsku žila. „Jednou jsem jí přes spoluvězně poslal psaníčko. Když jsem pak měl svátek, zavolali mě: ‚Šácha, na bránu, máš tady balík.‘ Tak jsem tam přišel a tam byl od ní dort.“ Zdena Jiskrová se později stala jeho manželkou.

Také Jaroslav Grünberg se v Zámrsku seznámil se svou budoucí manželkou. Růžena Strouhalová v ústavu pracovala jako dozorkyně.

Zámrští bachaři o jejich vztahu věděli a upozorňovali je na možná nebezpečí. Nikdo je ale neprozradil. Asi po roce byla Růžena převelena. Jejich vztah pokračoval a po Jaroslavově propuštění se vzali. Kvůli vztahu s bývalým vězněm musela Růžena nakonec z vězeňské stráže odejít.

Ačkoli byl režim v Zámrsku podle vzpomínek pamětníků mírnější než v jiných kriminálech, trest pro mnohé neskončil odchodem z ústavu. „Mládenci, jistě se budete scházet. Bezpečnost si mezi vás pošle svého důvěrníka. Nikde nic neříkejte! Sem byste se už nedostali,“ vybavuje si Luděk Šácha dobře míněné doporučení hlavního dozorce Aloise Richtera.

Životy mladých lidí poznamenal cejch politického vězně. Nesměli dále studovat. Mnozí z nich po propuštění nastoupili k PTP a pracovali v podřadných zaměstnáních. „Nebyli jsme vyučení, nebyli jsme vystudovaní, neměli jsme maturitu, byli jsme úplné nuly. Kriminál v Zámrsku nebyl tak hrozný. Horší bylo to, co přišlo po návratu domů,“ uzavírá Miloslav Bulva.

Konec ústavu v Zámrsku Ústav pro mladistvé delikventy byl zrušen v roce 1959. Od té doby prostory slouží Státnímu oblastnímu archivu Zámrsk.