Manželky „zrádců“ ze spikleneckého centra StB věznila, sledovala a izolovala

Fritzi Löblová, Marian Šlingová, Lída Clementisová, Lise Londonová, Josefa Reicinová, Jarmila Švábová, Karla Hajduová, Marie Fischlová, Josefa Slánská, Heda Margoliová, Elisabeth Frejková, Jiřina Franková, Ilsa Katzová.

Těchto třináct jmen je seřazeno podle doby zatčení jejich manželů. Je to třináct žen, které roky a měsíce žily v nejistotě, co se s jejich manželi stalo.

Nejdéle to byla Fritzi Löblová, jejíž manžel Eugen Löbl byl z později uměle vytvořené skupiny „zrádců“ zatčen jako první 24. listopadu 1949. Ona sama strávila ve vazbě šest měsíců, zatčena byla ve stejný den jako její manžel. V jejich bytě v Bubenči tehdy zůstal sám s příslušníky StB jejich dvanáctiletý syn Ivan. „Nikdo mi nic nevysvětlil. Ani nevím, jak jsem pochopil, že rodiče jsou zatčeni,“ vzpomínal pro Magazín Paměti národa Ivan Löbl, který žije ve Švýcarsku.

„Dva tajní zůstali v bytě a druhý den ráno jsem oznámil situaci řidiči ministerstva, který přijel odvézt otce do práce. Pak si mě vzala domů otcova sekretářka, u které jsem byl asi deset dní, než si pro mne přijela otcova sestra z Bratislavy.“

V dubnu 1950 ho příslušníci Státní bezpečnosti převezli od tety do dětského domova do Prahy, aniž by mu sdělili jakoukoli informaci o matce a otci.

„Matka byla půl roku v nechvalně známé ruzyňské věznici. Nebyla z ničeho obžalována a také nikdy neviděla žádného právníka, který by se jejím případem zabýval. V květnu 1950 ji bez jakéhokoliv vysvětlení propustili a spolu se mnou odvezli do Dvora Králové. Tam nás ubytovali v domě u lidí, kterých se ani neptali na dovolení. Práci jí určili v textilní továrně Tiba Vorlech, kde byla pomocnou dělnicí. Měla povinnost se každou sobotu hlásit u bezpečnostního referenta města. Ze soukromého majetku z pražského bytu už nikdy nic neviděla,“ popsal Ivan Löbl.

Fritzi Löblová byla Rakušanka, která po sňatku s Eugenem Löblem ztratila rakouskou státní příslušnost a získala československou. Úředně byla vedena jako Frederika, po válce jako Bedřiška. Se svým synem mluvila anglicky, protože Ivan strávil válku v anglické internátní škole. Při propuštění z vazby musela podepsat stejně jako všechny později vězněné manželky obviněných prohlášení o mlčenlivosti o průběhu své vazby.

Z vyhnanství napsala v srpnu 1951 zoufalý dopis Ludvíku Frejkovi, kterému se svěřila se svými myšlenkami na sebevraždu.

Popsala i podmínky, ve kterých se synem žili. „Mám v pokoji dvě postele a malou skříň a ani jednu židli, nemám nutné šatstvo a prádlo a jsem vzdálena od všech přátel a známých.“

Také manželka druhého ze zatčených „záškodníků“ nebyla Češka. Marian Šlingová, rodným jménem Wilbraham, po svatbě vyměnila britské občanství za československé. Jejího manžela Ottu zatkla Státní bezpečnost 5. října 1950.

„Večer se nevrátil domů a asi ve dvě hodiny ráno mě probudil zvonek. Myslela jsem, že je to manžel, který si zapomněl klíč. Místo něj ale za dveřmi stáli tři muži,“ popsala Marian Šlingová ve své knize „Truth will prevail“ (Pravda zvítězí).

Jeden z nich jí dal ruku na pusu, protože křičela o pomoc. Měla vzbudit syny a obléknout je. Janovi bylo sedm let a Karlovi pět. Vzpomínka na onu noc se mu vryla do paměti. „Naložili nás do auta a vezli pryč,“ popsal Karel Šling pro Paměť národa. Noční jízda z Brna, kde Šlingovi žili, do věznice v Praze-Ruzyni se protáhla – příslušníci StB zabloudili a auto mělo poruchu.

„Nakonec jsme dojeli k ruzyňské věznici, kde nás násilím odtrhli od matky, a naložili do druhého auta. To odtrhávání bylo dramatické…“

V Ruzyni Státní bezpečnost držela Marian Šlingovou ve vazbě dva roky a čtyři měsíce – bez jediné zprávy o synech. Od manžela dostala jediný vzkaz psaný tužkou, že je agentem britské rozvědky a ať také ona řekne pravdu. „Fyzické násilí proti mně nepoužívali, ale formy duševního nátlaku byly nejrůznější. Nejvíce na mně působilo, že to opakovali pořád a pořád až k zešílení,“ vzpomínala v dubnu 1968 v rozhovoru pro časopis Student.

Vazbu prožila v naději, že se o její syny stará sestra manžela. Přitom chlapce nejdříve dostala na starost příslušnice StB, později střídali dětské domovy. Poslední půl rok strávili v tzv. pasťáku pro těžko vychovatelné chlapce.

V neděli 28. ledna 1951 přišla řada na další „spiklence“ – bývalého ministra zahraničí Vlada Clementise a jeho náměstka Artura Londona. Ten se svou francouzskou manželkou Lisou vychovával tři syny, přičemž nejmladšímu byly dva roky. Lise přišla o práci v zahraničním vysílání Československého rozhlasu a nastoupila do dílny v podniku Autorenova v Karlíně.

Manželství Vlada Clementise s operní zpěvačkou Ludmilou Clementisovou bylo bezdětné. Společně se starali o zlatého kokršpaněla Broka, se kterým v den svého zatčení šel Vlado Clementis na procházku sám, protože Lída měla chřipku. Když se její muž z procházky nevracel, telefonovala na SNB a další úřady, nikdo jí ale o manželovi nic neřekl.

Až z rozhlasu se dozvěděla, že její manžel údajně prchal i se psem k jugoslávským hranicím. Jednalo se o zprávu, kterou o něm šířila Státní bezpečnost, aby dokázala jeho údajné napojení na jugoslávské nacionalisty.

O čtyři týdny později zatkla Státní bezpečnost i ji. Čtyři muži ji se zavázanýma očima odvedli do auta a odvezli do věznice v Ruzyni, kde po ní chtěli, aby dosvědčila, že její manžel utekl do Jugoslávie. Když odmítla, obvinila ji Státní bezpečnost, že o manželově emigraci věděla, a nenahlásila ji. V ruzyňské věznici strávila 22 měsíců kvůli údajnému napomáhání manželovi v jeho špionážní činnosti. Devět měsíců Státní bezpečnost držela v Ruzyni i jejich psa Broka, o kterého se po jeho propuštění starali rodiče Lídy Clementisové.

Svému manželovi mohla poslat první dopis až v listopadu 1951. Musela ovšem vynechat tu nejdůležitější věc: že je také ve vězení. Státní bezpečnost zneužila silného citového pouta Vlada Clementise k jeho ženě a nutila ho k přiznání z vykonstruovaných obvinění vyhrožováním, že uvězní jeho manželku. Zvrácenou psychologickou hru dovedla k dokonalosti. Aby uvěřil, že ona je na svobodě, StB vzala z bytu Clementisových dopisní papír, na který svému manželovi měla každých čtrnáct dní psát o rodinných záležitostech.

V únoru 1951 zmizeli manželé Josefy Reicinové a Jarmily Švábové – Bedřich Reicin a Karel Šváb, kteří do té doby patřili ke strůjcům vykonstruovaných procesů.

Také Josefu Reicinovou StB držela nějaký čas ve vazbě. Vyslýchal ji nadporučík Alois Dřevikovský, který měl na starosti vyšetřování jejího manžela. Aby uživila sebe a desetiletého syna Vladimíra, nastoupila do práce. Pracovala jako manipulantka v podniku Drutěva. „Jest pracovitá a svědomitá, třebaže v době svého manželství nedělala žádnou manuelní práci,“ stálo o ní ve zprávě o pracovním zařazení a chování nejbližších příbuzných odsouzených protistátního centra z roku 1954.

Musela se přestěhovat z komfortního bytu v Bubenči do starého domu v Břevnově, kde dostala k dispozici pokoj a kuchyň bez příslušenství. „Dosti si potrpí na to, je-li lidmi v bydlišti litována. Ačkoli o tom nemluví, dává znát, že má nedostatek peněz,“ hlásil ve zprávě nadporučík Dušík.

Jarmila Švábová zůstala sama se třemi dětmi – synem vysokoškolákem a dcerami ve věku třináct let a rok a půl. Tři měsíce po zatčení manžela dostala výměr k vyklizení bytu do osmi dnů s příkazem vystěhovat se ze Střešovic do Dolních Počernic. V dopisech ministru národní bezpečnosti Ladislavu Kopřivovi a dceři Klementa Gottwalda Martě Čepičkové vysvětlovala, že by ji vystěhování do Počernic existenčně zničilo, protože by si jen těžko hledala práci a jesle pro nejmladší dceru.

Ve svých dopisech také zdůrazňovala svou oddanost straně, ať se bude situace vyvíjet jakýmkoli směrem.

Její prosby byly vyslyšeny, protože se s dětmi přestěhovala v rámci Střešovic. Práci našla v komunálním podniku ONV Praha-Jih.

Na začátku dubna 1951 se ocitla bez živitele rodiny i majetku také Karla Hajduová. Státní bezpečnost zatkla jejího manžela Vavra Hajdů, když se po půlnoci vrátil domů z bytu milenky, své kolegyně z ministerstva zahraničních věcí.

Karla Hajduová byla ženou v domácnosti – starala se o tři děti, syny Pavla a Ivana ve věku jedenáct a šest let a malou dceru Evu. Musela se vystěhovat z prostorného bytu na Hanspaulce do jednopokojového bytu v Brně, kde žila její matka. Přežívala díky finanční pomoci svých příbuzných, protože kvůli špatnému psychickému stavu nebyla schopna pracovat.

Marie Fischlová byla nejstarší z manželek „Slánského spiklenců“. V den jejích 51. narozenin 30. června 1951 ve dvě hodiny ráno vtrhla do jejich bytu v Trojanově ulici na Novém Městě Státní bezpečnost, aby provedla domovní prohlídku. Přihlížela jí i tehdy šestnáctiletá dcera Helena, která pro Paměť národa vzpomínala, že při prohlídce měla největší starost o svůj skautský deník, ale naštěstí se jí podařilo schovat ho do prádelníku.

Ottu Fischla Státní bezpečnost zatkla předchozí ráno, což pro Fischlovi nebylo překvapení. V lednu jejich starší dcera Eva emigrovala se svým přítelem do Švýcarska a v únoru byl Otto Fischl odvolán z funkce velvyslance v Německé demokratické republice. Od té doby čekal na výsledek prověrky na ministerstvu zahraničních věcí a marně sháněl práci. Každý jeho krok přitom sledovala Státní bezpečnost, která o něm pilně shromažďovala zprávy od svých spolupracovníků a jeho známých.

Svědeckou výpověď StB chtěla získat i od Marie Fischlové, kterou několik týdnů pod psychickým nátlakem vyslýchala v ruzyňské věznici. „Při výsleších používali skopolamin, látku, která vyvolává poruchy paměti a neschopnost úsudku. Pod vlivem skopolaminu se matka při výslechu snažila uhodnout, co vyšetřující chce slyšet. Později chtěla svou výpověď změnit, chtěla, aby se zaprotokolovalo, že jí dali injekci a že mluvila nesmysly a že vše odvolává. Snad i tato žádost byla důvodem tohože matku celkem brzy z vyšetřování propustili. Asi tušili, že by ji nepřiměli k svědčení proti otci,“ popsala dcera Otty Fischla Helena Kosková.

Po propuštění z vazby Marie Fischlová začala pracovat v závodě Pas-Pouzdra Pražských papíren, aby uživila sebe a dceru Helenu, která studovala na Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici. Veškeré finanční prostředky, společný majetek i vkladní knížka dcery Heleny podléhaly konfiskaci ještě před procesem.

Až na podzim 1951 padlo rozhodnutí o zatčení Rudolfa Slánského, jehož jméno až příliš často zaznívalo ve výpovědích vyšetřovaných. Stalin v čele procesu požadoval „velkou rybu“. Krajský tajemník Šling či ministr zahraničí Clementis, které mu Gottwald nabízel, Stalina neuspokojili. Rudolf Slánský se zdál být pro odstrašující proces ideální. Nejdříve byl odvolán z funkce ústředního tajemníka KSČ a v noci z 23. na 24. listopadu zatčen. Spolu s ním byla zadržena i jeho žena Josefa.

„23. listopadu 1951 měl Klement Gottwald pětapadesáté narozeniny. Rudovi vzkázal, že je nemocen, že nikoho nepřijímá. A přece odpoledne přijal soudruha Zápotockého,“ vzpomínala  ve své knize „Zpráva o mém muži“. Na této schůzce, které se účastnil také sovětský poradce Alexej Besčasnov,  oslavenec Gottwald rozhodl o zatčení svého přítele. Antonín Zápotocký poté jakoby nic srdečně hostil manžele Slánských na večeři, kterou pořádal pro sovětské hospodářské poradce.

V jejich vile na ně čekalo několik příslušníků Státní bezpečnosti. Rudolfa Slánského odvezli do ruzyňské věznice a Josefu Slánskou do chaty v Hvozdech u Davle. Až v dalších dnech za ní přivezli šestnáctiletého syna Rudolfa a dvouletou dceru Martu. V internaci v Hvozdech se ocitli i další příbuzní – sestra Josefy Miloslava Adlerová s tříletou dcerou Annou a dvě švagrové, obě Švýcarky. Dále Lisa Hašková s čtyřletou dcerou Ninou a bezdětná Anna Slánská, manželka Richarda Slánského zatčeného hned po bratrovi Rudolfovi. O tom, že jsou v internaci společně, ale nevěděly, protože je Státní bezpečnost střežila v izolaci v několika chatách.

Po dvou měsících převezli Josefu Slánskou 26. ledna 1952 do ruzyňské věznice, kde ji tři referenti Státní bezpečnosti tři měsíce vyslýchali. „Klema a Ruda, nejbližší spolupracovníci po celých šestadvacet let, nerozluční přátelé,“ psala se ve své knize Josefa Slánská.

O internaci své sestry a švagrových se dozvěděla, až když je všechny převezla Státní bezpečnost 18. června 1952 do Veselíkova u Votic, kde mělo ÚV KSČ rekreační budovu. „Bylo to strašné poznání. Je tu Milka s Ančou, je tu Lisa s čtyřletou Ninou, jsem tu já s Rudou a Martou – ale nesmíme spolu mluvit,“ napsala Josefa Slánská, která cítila, že převoz na Veselíkov je Gottwaldovým dílem. „Nemohl vymyslet nic pekelnějšího, než nás internovat tam, kde jsme s Rudou strávili nejkrásnější dny společného života.“

Pár hodin po Rudolfu Slánském byl zatčen i jeho blízký spolupracovník z ÚV KSČ Bedřich Geminger, který byl jako jediný ze „skupiny zrádců a agentů imperialistů“ svobodný.

„Když byl Slánský zatčen, mysleli jsme, stejně jako mnoho jiných lidí, že nastane radikální změna k lepšímu, a že on to byl, kdo ten teror dirigoval. Ale skutečnost byla právě opačná, bezpečnost řádila hůř než předtím,“ napsala Heda Margoliová-Kovályová ve své knize Na vlastní kůži.

Její manžel Rudolf Margolius se 10. ledna 1952 nevrátil domů z práce. O jeho zatčení se dozvěděla v jednu hodinu po půlnoci, když přišlo pět příslušníků StB provést domovní prohlídku. Později se dozvěděla, že zatčení jejího manžela, náměstka ministra zahraničního obchodu, bylo zrežírováno jako vrcholná scéna ze špionážního filmu v reflektory nasvícené ulici.

Marně se domáhala bližších informací o svém manželovi, většina lidí se od ní odvracela. Ve své knize se svěřila:

V roce 1941 musela s manželem a rodiči do transportu do lodžského ghetta a později do vyhlazovacího tábora Auschwitz.

Nepřekvapilo ji proto, když po zatčení svého muže dostala výpověď v nakladatelství Rovnost, kde pracovala jako výtvarná redaktorka. Díky přímluvě přátel nastoupila jako dělnice do strojní stanice, aby uživila sebe a pětiletého syna Ivana. Musela platit vysoký nájem velkého bytu ministerstva zahraničního obchodu, ze kterého se nesměla přestěhovat dokud „nebude případ jejího muže vyřešen“.

O zařazení svého muže do spikleneckého centra vedeného Rudolfem Slánským se dozvěděla 20. listopadu 1952 v nemocnici Bulovka, kde ležela ve vážném stavu se zánětem ledvin a pobřišnice. Nevěřila vlastním očím, když v novinách onoho rána uviděla seznam čtrnácti obžalovaných. Jedno z těch jmen bylo „Rudolf Margolius, židovského původu“. Po vynesení rozsudku, který zněl „trest smrti“, musela nemocnici opustit a dostala výpověď z práce.

Poslední lednový den roku 1952 krátce před půlnocí přivezla Státní bezpečnost do ruzyňské věznice Ludvíka Frejku, přednostu národohospodářského odboru kanceláře prezidenta republiky. Krátce před jeho zatčením se něj obrátila o pomoc Heda Margoliová.

„Děvenko má zlatá, ani nevíš, jak si Rudolfa vážím a jak rád bych vám pomohl. Před nějakým časem bych snad mohl ledacos udělat. To jsem byl ještě starý, zasloužilý komunista. Ale teď jsem jen špinavý Žid. Nemohu pomoci ani sám sobě,“ řekl jí tehdy a jeho slova se za několik týdnů potvrdila.

Jeho manželka Alžběta Frejková, rodným jménem Elisabeth Henke-Warnholtz, se potýkala se stejným problémem jako další ženy zatčených „zrádců“.  Zůstala bez finančního zabezpečení ve velkém bytě, za který musela platit nájem. Někdejší herečka německého divadla v Praze pracovala za malý plat v divadle S. K. Neumanna a starala se o šestiletou dceru Hanu. S majetkem nesměla od chvíle zatčení nijak nakládat.

Ve stejném domě v Bubenči žila i první žena Ludvíka Frejky Helena, také německé národnosti, a devatenáctiletý syn Tomáš z prvního manželství, který studoval na Vysoké škole politických a hospodářských věd. Po vynesení rozsudku nad skupinou zrádců, který v případě Ludvíka Frejky zněl „trest smrti“, musel školu opustit a pracoval jako dělník. Nepomohlo mu ani to, že poslal předsedovi státního soudu dopis, ve kterém žádal pro svého otce nejtěžší trest – trest smrti.

Sama se dvěma dětmi zůstala 23. května 1952 Jiřina Franková. Synovi Jiřímu bylo šest let a dceři Zdence čtrnáct. Josefa Franka zatkla Státní bezpečnost kousek od bydliště na Letné, když šel ráno do práce. Po lednovém odvolání z funkce tajemníka ÚV KSČ pracoval ve stejné budově na Těšnově jako vedoucí odboru v Ústřední radě družstev.

Jiřina Franková byla po zatčení jako ostatní ženy zatčených svědkyní důkladné domovní prohlídky, při které Státní bezpečnost zabavovala veškeré písemné materiály a fotografie včetně osobních dokladů. Musela se dostavit k výslechu, po kterém na ni vyšetřovatelé dohlíželi prostřednictvím svých spolupracovníků a odposlechů.

Kontrolou procházela samozřejmě i korespondence. „Zadržený dopis prošel kontrolou náčelníka odboru a v dopise se Frank zmiňuje, že se mu hrozně stýská po Jirkovi, tj. jeho syn, že na všechny vzpomíná, děkuje jim za dopis. Dále se v dopise zmiňuje, že by nebylo vhodné, aby jeho dcera šla na studie, protože jeho manželka se teď bude muset sama starat o rodinu, a proto, že bude vhodnější, půjde-li jeho dcera do zaměstnání a bude studovat soukromě ve volném čase,“ hlásil nadporučík Kořínek 29. srpna 1952.

V letní podvečer 9. června 1952 Státní bezpečnost zatkla posledního a nejstaršího ze Slánského spiklenců – sedmapadesátiletého novináře André Simona, jehož rodné jméno znělo Otto Katz. „Nic nikde neříkejte, a jestli se bude někdo ptát na vašeho manžela, řekněte, že je na dovolené,“ řekli po domovní prohlídce příslušníci Státní bezpečnosti jeho manželce Ilse.

Její vzpomínky zachytil Jaroslav Hojdar v knize „Otto Katz – André Simone očima své manželky Ilsy“. Němka Ilsa, rozená Klageman, byla druhou manželkou André Simona. Seznámili se v roce 1928 v Berlíně, kde pracovala jako svobodná písařka (jedním z jejích klientů byl rakouský spisovatel Stefan Zweig). Svatbu měli v Moskvě, kde Ilsa pracovala v redakci německých novin Kominterny. Jejich manželství bylo bezdětné, Ilse byla v domácnosti a pomáhala v práci svému manželovi. Po zatčení manžela musela nastoupit jako dělnice do holešovické Tesly, aby se uživila.

Svému manželovi mohla posílat jeden dopis měsíčně. Dne 6. listopadu byla předvolána k výslechu. Dva referenti ji vyslýchali celou noc, a když jí ráno dali protokol z výslechu podepsat, odmítla. Zapsali do něj totiž něco jiného, než vypovídala. Řekli jí, že ji budou držet tak dlouho, než podepíše. Nechtěla manželovi ublížit, a podepsala. Pak ještě následovalo prohlášení o tom, že nesmí s nikým mluvit o výslechu – jako v případě všech vyslýchaných manželek. Z Bartolomějské šla rovnou do budovy ÚV KSČ, kde si stěžovala na chování referentů. Výsledek se dostavil – už nikdy nedostala od svého manžela dopis.

O tom, jak se nelehká situace manželek zhoršila po procesu se „zrádci“, se dočtete v dalším článku.