„Kdyby tak mě to letadlo vzalo s sebou,“ snila malá Dagmar. Letecký sen se jí splnil

Seznámení jejích rodičů ve dvacátých letech minulého století připomínalo příběhy z dobových dívčích románů. Český stíhací pilot Josef Hamšík, velitel letecké roty v Chebu, se při návštěvě nedalekých Mariánských Lázní zamiloval do patnáctileté německé dívky Elfride Hartmann.

Její tatínek ale dívčino vzplanutí neschvaloval a raději ji nechal zavřít do kláštera. Josef se nenechal odradit a kroužil nad areálem kláštera ve služebním letounu…

Dočasné odloučení mladé lidi ale neodradilo. Elfride se v následujících letech nejen naučila česky, ale pod Josefovým vedením složila i pilotní zkoušky a po Boženě Laglerové či Anežce Formánkové se stala další československou pilotkou.

Brzy nato se za Josefa provdala, začala používat české křestní jméno Eliška a roku 1931 se jim narodila dcera Dagmar. Josefa s jeho perutí přeložili do Prahy a Eliška s Dagmar přesídlily za ním; rodina bydlela v důstojnickém bytě u kbelského letiště.

V době německé okupace roku 1939 Dagmar chodila do druhé třídy. Z důstojnického bytu se museli urychleně vystěhovat, útočitě našli u spřátelené židovské rodiny v Nuslích. Josef Hamšík naoko pracoval jako realitní makléř, ve skutečnosti byl činný v organizaci, která zprostředkovávala odchody českých pilotů do zahraničí. Dagmar Hamšíková konstatuje:

Tenkrát ještě nevěděla o tatínkově odbojové činnosti, netušila, že se také pokusil odejít za hranice a po neúspěchu se stáhl do ilegality. Zatkli ho při tajné návštěvě rodiny v březnu 1940: „To už mi svítalo, o co jde. To mi bylo jasný, že tatínka nemám, protože ho Němci uvěznili.“

A časem bylo ještě hůř, protože matčiny přátele, u kterých bydleli, deportovali do Terezína a Eliška s Dagmar opět musely hledat nový domov. Malá Dagmar byla jakožto dcera ženy německé národnosti předvolána k lékaři, specialistovi na rasy, který jí změřil hlavu, vyhodnotil barvu očí a vlasů a rozhodl, že od nynějška musí chodit do německé školy.

Když sledovala přelety amerických letadel nad Prahou, snila o tom, že i ona zmizí někam pryč:

Dagmar společně s maminkou několikrát navštívila otce v německém vězení. Nejvíce jí utkvěla poslední návštěva v Berlíně začátkem roku 1943. Šlo o tajné setkání, které zorganizoval jeden dozorce, a účastnilo se ho asi deset vězňů. Eliška Hamšíková všem přivezla jídlo ve velkých termoskách. Jedenáctiletá Dagmar, která si plně neuvědomovala vážnost situace, rozprávěla s vězni: „Mluvilo se o tom, jestli je člověk na cele sám, nebo s někým. A já jsem ve svém útlém věku projevila názor, že je lepší být s někým – můžete si hrát a všecko možný spolu dělat.“ Tehdy ještě netušila, že tahle návštěva je poslední:

Z Berlína pak dostaly ušmudlanou urnu, na niž někdo tužkou napsal otcovo příjmení.

V květnu 1945 bylo Dagmar čtrnáct, ale konec války jim kýženou úlevu nepřinesl. Zatímco doposud byla jejich rodina pronásledována kvůli protinacistickému odboji, nyní se na její matku sesypala obvinění a udání kvůli jejímu německému původu: „Že prý za války chodila s nalakovanými nehty nebo že bere vdovskou penzi, ačkoli žije s někým jiným,“ vyjmenovává Dagmar Hamšíková.

Eliška musela prosit své známé, kterým za války pomáhala, aby jí písemně vyjádřili podporu. Díky štosu děkovných dopisů pak získala osvědčení o účasti na národním boji za osvobození, a tudíž nemusela odejít do odsunu.

Po roce 1948 ale dospívající Dagmar začala narážet na nové, těžko pochopitelné překážky. V roce 1951 se na střední škole v Libni dozvěděla, že nebude připuštěna k maturitě:

Začala pracovat jako laborantka v tuberkulózním ústavu, léčebném zařízení pro TBC, a později v pětadvaceti letech si našla zaměstnání u bookingu v Českých aeroliniích. Alespoň symbolicky tak navázala na leteckou vášeň svých rodičů. V ČSA jako technik pracoval i její budoucí manžel Ladislav Husárek, kterého poznala, když si večerně dodělávala maturitu v Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici

Letadlo však mělo do jejího života osudově zasáhnout ještě jednou. Tentokrát ovšem skutečně šlo o let za svobodou.

Krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 se Dagmar a Ladislav shodli na tom, že v okupované zemi už zůstávat nechtějí. S odchodem spěchali, protože se obávali uzavření hranic. Ladislav vyrazil napřed v rodinné škodovce, Dagmar ještě tři dny čekala na vyřízení pasu a poté odletěla do Vídně.

Tam se manželé znovu shledali a Dagmar začala opět pracovat v aerolinkách, tentokrát kanadských.

„Takže jsem denně dělala seznam 136 lidí plus deset navíc, kdyby se někdo nedostavil. Ani jedno sedadlo nezůstalo prázdné,“ pokračuje Dagmar. A nakonec se v letadle našlo místo i pro ni a pro jejího muže.

V Kanadě prožili pětačtyřicet let. V roce 2014, kdy Dagmar bylo třiaosmdesát let, se rozhodli pro návrat do Čech. Do nového domova si přivezli nábytek, obrazy i vzpomínky na dětství v rodině Josefa a Elišky Hamšíkových. Dagmar po celý život uchovávala tatínkovy dopisy z německého vězení. V jednom z nich s datem 25. července 1942 jí napsal tyto verše:

„Dagmar, dítě mé jediné, Bohem nám dané, snad ještě nechápeš dob těchto tíži, slunce proč zašlo nám, oči proč kalné, vlasti mé deptané, ke kříži vzhlíží.“