Jiří Klouda: advokát odboje a vězeň Osvětimi. Komunisté ho odsoudili

JUDr. Jiří Klouda se narodil v roce 1903. Stejně jako jeho otec Antonín a jeho čtyři bratři vystudoval pražskou právnickou fakultu. Posléze se stal advokátem a již roku 1934 převzal po otci Antonínovi vytíženém politickou a stavovskou činností vedení rodinné advokátní kanceláře na Malostranském náměstí. Jiří Klouda byl právním zástupcem řady významných českých i zahraničních společností. Za druhé světové války se velmi aktivně zapojil do protinacistického odboje, mimo jiné svou podporou výsadkářů z Velké Británie. Byl za to zatčen a deportován do Osvětimi a Buchenwaldu, kde se dočkal konce války. Počátkem 50. let minulého století byl v jednom z prvních vykonstruovaných politických procesů obžalován ze špionáže a odsouzen ke 12 letům vězení, pokutě 50 tisíc korun, konfiskaci poloviny jmění a ztrátě čestných občanských práv. Poté se již nesměl vrátit ke své profesi. Naštěstí se dočkal své rehabilitace, ke které však došlo až v sedmdesátých letech minulého století.

Jiří Klouda se narodil 27. srpna 1903 jako druhý syn JUDr. Antonína Kloudy a jeho ženy Marie. Stejně jako jeho starší bratr Ivan navštěvoval klasické gymnázium v Praze na Malé Straně a zakončil jej v roce 1922 maturitou s vyznamenáním. Po gymnáziu šel studovat práva, která úspěšně dokončil v roce 1927. V roce 1924 se svým bratrem Vladimírem navštěvoval přednášky na univerzitě v Montpellier ve Francii a část roku 1925 strávil v Cambridge. Během studií byl se svými bratry členem skautského oddílu a zúčastňoval se prázdninových táborů.

Po vystudování právnické fakulty Jiří nastoupil jako koncipient v otcově advokátní kanceláři. Když v roce 1932 vykonal advokátní zkoušky, stal se v kanceláři také společníkem. Od roku 1934 rodinnou advokátní kancelář již vedl, jeho otec Antonín se více věnoval veřejné a politické činnosti, stanul v čele tehdejší Advokátní komory v Čechách a na kancelář spíše jen dohlížel.

Jiří byl vyhledávaným advokátem a své služby v průběhu let poskytoval řadě českých i zahraničních klientů. Za zmínku také stojí to, že vstoupil do Národně socialistické strany, v níž byl jeho otec místopředsedou.

Vedle advokátních kvalit lidé na Jiřím oceňovali také jeho přirozené diplomatické schopnosti, díky kterým dokázal jednat téměř s kýmkoli. Důsledně dodržoval advokátní mlčenlivost, kterou uplatňoval i v dalších oblastech svého života. Stýkal se s významnými osobnostmi společenského i politického života, v jejichž životech sám hrál často aktivní roli. O ničem z toho se však nezmiňoval a své informace chránil. Tento přístup uplatňoval také při svém zapojení do odbojové činnosti za druhé světové války. Vzhledem k tomu, co o činnosti advokátní kanceláře Kloudových a členech jejich rodin dnes víme, je téměř jisté, že Jiří se musel velmi intenzivně setkávat s osobnostmi tehdejšího společenského a politického života. Setkával se s odbojáři a dalšími lidmi a tato síť kontaktů musela být velmi rozsáhlá, avšak mnoho se o ní neví.

Díky jeho mimořádné diskrétnosti podrobnosti o jeho úloze v protinacistickém odboji proto zřejmě navždy zůstanou z velké části skryty a nedoceněny. Rozsah jeho činnosti a zapojení do protinacistického odboje můžeme jen nepřímo dovozovat  z událostí, ve kterých lze jeho vliv vypozorovat.

Během studií se seznámil s Marií Eisnerovou, se kterou vstoupil do manželství v roce 1931. Marie studovala v Praze sociálně právní školu a potom tři roky filozofii na Karlově univerzitě. Studia však nedokončila, protože se Jiřímu a Marii v roce 1932 narodila dcera Mariana a v roce 1935 dcera Helena.

Mariini rodiče Alfréd a Gabriela Eisnerovi provozovali v Nových Hradech u Litomyšle faktorství: zadávali ženám z okolních obcí textilní práce, výrobky pak odebírali a prodávali. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava jim byl veškerý majetek včetně obchodu zabaven. Eisnerovi totiž byli židovského původu. V roce 1942 byli deportováni do Terezína, kde Mariin otec Alfréd po dvou týdnech zemřel. Matka Gabriela pracovala v prádelně.

Sama Marie trpěla zdravotními problémy vyžadujícími rozsáhlé operace. Po druhé z nich 26. ledna 1945 ve věku pouhých 39 let zemřela, aniž se dočkala konce války a návratu svého manžela Jiřího z koncentračního tábora. Dcery, jimž bylo v té době pouhých 12 a 9 let, tak zůstaly bez rodičů.

Hned po začátku německé okupace se Jiří společně se svým otcem a bratry zapojil do odbojové činnosti, která je podrobně popsána v článcích Magazínu Paměti národa.

Antonín Klouda: advokát a odbojář, který se nevzdal

Z publikovaných příběhů vyplývá, že Jiřího podpora odboje musela být mimořádně rozsáhlá a pestrá. Vzhledem k důsledné diskrétnosti, se kterou Jiří chránil informace i po skončení druhé světové války, nám však řada podrobností zůstává dosud skryta.

„Přemýšlejte o strachu a statečnosti. Milující nepotřebuje lhát a neužívá násilí“

Zcela jistě na tomto místě ale stojí za zmínku, že například hned v roce 1940 s bratry, otcem a kolegy zorganizoval tajný rozprodej zlata. Výtěžek z něj putoval na domácí odboj. Zajišťoval také potraviny, peníze, falešné doklady a rozsáhlé právní poradenství – zcela bezúplatně – pro osoby zapojené do odboje i další potřebné. Také pomáhal ohroženým lidem ilegálně opustit území protektorátu. A byl to právě Jiří, přes kterého informace z Pražského hradu putovaly k exilové vládě v Londýně, nebo ve spojení s JUDr. Zdeňkem Mejstříkem (který byl zatčen v listopadu 1940 a nikoho z Kloudových neprozradil) předával zprávy Josefu Balabánovi ze skupiny Tři králové (ten byl zatčen 22. dubna 1941).

Vrcholné období odbojové činnosti Jiřího a členů rodiny Kloudovy nastalo na jaře 1942, kdy se aktivně zapojili i do pomoci parašutistům z Velké Británie, kteří byli postupně od konce prosince 1941 vysazováni na území protektorátu. Členům paraskupiny Silver A pomáhali s radiovým vysíláním, s opravami vysílaček, a dokonce z rodinného domu Kloudových v Lysolajích i opakovaně uskutečnili vysílání do Londýna. Pravděpodobně Jiří, a především jeho bratr Vladimír také významně pomáhali i Janu Kubišovi a Jozefu Gabčíkovi z paradesantní skupiny Anthropoid, jejímž úkolem byl atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Když se ve středu 27. května 1942 po poledni z amplionů veřejného rozhlasu začaly šířit zprávy o atentátu, byl vyhlášen civilní výjimečný stav a jednotky SS začaly provádět domovní prohlídky, Jiří si uvědomil, že je jen otázkou času, kdy gestapo přijde i pro něho, jeho otce, bratry a další kolegy z odbojového hnutí. Marně se však snažilo rychle odhalit širší odbojovou síť. Proti Kloudovým tak nezasáhlo hned, ale široká rodina po několik měsíců žila ve strachu, kdy gestapo zatluče i na jejich dveře.

A k tomu bohužel zanedlouho došlo. V pondělí 8. února 1943 byl Jiří spolu s dalšími členy rodiny zatčen, následně vyslýchán a pak odvezen do koncentračního tábora Osvětim a posléze Buchenwald, kde se setkal se svým bratrem Ivanem uvězněným v táboře již od roku 1939.

V březnu 1943, tedy pouhý měsíc po jeho zatčení, obdržela Jiřího rodina z pražského magistrátu příkaz k vystěhování ze svého malostranského bytu, který byl poté přidělen německému úředníkovi. Jiřího žena Marie a malé dcerky se nastěhovaly k rodině bratra Vladimíra, který byl také zatčen a následně byl jako jediný z rodiny odsouzen a na podzim roku 1944 v Drážďanech popraven.

S dalšími vězněnými členy rodiny se Jiří konce války dočkal v koncentračním táboře Buchenwald.

Po osvobození v roce 1945 se Jiří vrátil z koncentračního tábora později než ostatní, protože pomáhal – zejména jako tlumočník – při kontaktu s americkou armádou.

Po návratu se bohužel již nemohl setkat se svou ženou, která začátkem posledního válečného roku zemřela. Naštěstí se však shledal s oběma dcerkami a společně se vrátili do svého malostranského bytu, který bylo třeba opravit po zásahu dělostřeleckým granátem. S Jiřím a dcerami bydlela také Mariina matka Gabriela Eisnerová, která přežila deportaci do Terezína a pobyt v něm, a vedla jim domácnost.

Jiří se hned v květnu 1945 ujal vedení obnovované rodinné advokátní kanceláře, kterou po zatčení Kloudových za války spravoval jejich blízký spolupracovník a rodinný přítel JUDr. Miroslav Krůta. Jiří spolu s bratrem Vratislavem obnovoval poskytování právních služeb přerušené válkou a navazoval nové kontakty. Jejich poválečné působení osud ovlivnilo zejména právní poradenství pro americkou společnost Standard Electric.

Jiří byl také právním poradcem a členem finanční komise Národně socialistické strany a v letech 1945 až 1947 působil jako veřejný žalobce v tzv. retribučních procesech.

Po nástupu k moci v roce 1948 komunistický režim přistoupil k likvidaci stavovské advokátní samosprávy, a tím také nezávislé advokacie. Protože Jiří kvůli tomu nemohl poskytovat právní poradenství prostřednictvím vlastní soukromé advokátní kanceláře, musel se stát členem nově vytvořeného Krajského sdružení advokátů.

V té době se mu naskytla příležitost využít svých kontaktů na velvyslanectví USA a opustit Československo. Této možnosti ale nevyužil, což se mu stalo osudným.

V pátek 15. února 1950 byl totiž zatčen v rámci tažení československého komunistického režimu proti vybraným západním korporacím označovaným za „imperialisty, kteří chtějí zničit socialistické hospodářství“. Komunistický režim si v případě Jiřího Kloudy jako záminku vybral výše zmíněnou americkou společnost Standard Electric, jejímž právním zástupcem byl. Prostý výkon advokacie a poskytování právního poradenství mu tak přinesly vykonstruované obvinění ze špionáže.

Dne 31. října 1951 byl odsouzen k trestu 12 let odnětí svobody, pokutě 50 000 korun (to je přibližně padesátinásobek tehdejší průměrné mzdy ), konfiskaci poloviny jmění a ztrátě čestných práv občanských.

Vyšetřování Jiří prožil ve vazební věznici Ruzyně, trest odnětí svobody nejprve ve věznici Bory u Plzně, později ve Valdicích u Jičína, kam za ním dcery jezdily na návštěvy. Ty jim byly povoleny obvykle jednou za tři měsíce.

Několikastránkový rozsudek nespecifikuje konkrétní trestné činy, kterých se Jiří měl dopustit. Obsahuje namísto toho ideologicky zabarvené fráze o údajných agentech amerického imperialismu, špionážní činnosti, vyzrazování tajemství a podobně. Například za „špionáž“ rozsudek označuje běžná jednání se zahraničním pracovníkem označeným pro změnu za „agenta CIA“…

Dochované protokoly z procesu ukazují, že Jiří tato obvinění odmítal a statečně se jim bránil. To byl odvážný postoj; někteří obvinění se totiž přiznali k činům, které neprovedli, protože buď nevydrželi fyzický a psychický nátlak, nebo v naději, že tak dostanou nižší trest. Je pravděpodobné, že svým postojem odvrátil hrozící trest smrti, jak naznačují některá neověřitelná dobová svědectví. Tuto možnost není možné vyloučit také proto, že ve dvou dalších procesech týkajících se společnosti Standard Electric byly tři tresty smrti skutečně vyneseny a vykonány. Represivní postup komunistického režimu proti Jiřímu dokresluje také skutečnost, že dva měsíce po zatčení mu byla zamítnuta dříve podaná žádost o osvědčení účastníka národního odboje.

Dcery Mariana (18) a Helena (15) po zatčení otce zůstaly opět bez rodičů. Zpočátku žily s babičkou Gabrielou Eisnerovou, po její smrti v roce 1953 zůstaly zcela samy.

V návaznosti na Jiřího zatčení Správní komise Krajského sdružení advokátů (KSA) v Praze rozhodla o nepřijetí Jiřího za člena KSA a později vydala výměr o zániku oprávnění vykonávat advokacii.

V důsledku toho nařídilo KSA již 9. listopadu 1950 likvidaci jeho advokátní kanceláře, kterou před svým zatčením sdílel s výše zmíněným JUDr. Miroslavem Krůtou. Likvidátorem byl ustanoven JUDr. Václav Srba a podle příkazu Ministerstva spravedlnosti na celý proces likvidace měl lhůtu pouhých 14 dní, o jejíž prodloužení vzápětí požádal. Nicméně již 6. prosince 1950 Ministerstvo spravedlnosti zbavilo JUDr. Srbu jeho funkce a likvidátorem byl ustanoven JUDr. Jaromír Cidlický. Důvodem měl být zdravotní stav JUDr. Srby, který podle záznamu učiněného jeho manželkou pro KSA náhle vážně onemocněl, a proto byla nezbytná jeho hospitalizace na chirurgickém oddělení.

Tlak na rychlou likvidaci kanceláře pokračoval a JUDr. Cidlický dostal za úkol proces dokončit do 15. prosince 1950 (tedy za 9 dnů). O skutečných důvodech takové rychlosti se nedochovaly důkazy. Zajímavou souvislostí nicméně je, že v téže době (v listopadu 1950) Ústřední národní výbor hlavního města Prahy přistoupil k tzv. zabíracímu řízení o místnostech zrušených advokátních kanceláří, a to ve prospěch a pro účely Ministerstva spravedlnosti.

Z dochovaných listin vyplývá, že JUDr. Cidlický doručil Krajskému sdružení advokátů závěrečnou likvidační zprávu až v létě 1951 a na začátku roku 1952 ji na žádost Ministerstva spravedlnosti doplňoval, než ho Krajské sdružení advokátů 12. března 1952 funkce likvidátora zprostilo. Jedním z důvodů odkladu dokončení likvidace bylo mino jiné projednání otázek spojených s realizací propadnutí poloviny Jiřího jmění podle rozsudku v procesu se společností Standard Electric.

V roce 1960 byl Jiří amnestován a propuštěn na svobodu. To přineslo velkou radost celé rodině, a zejména pak jeho otci Antonínovi, který se blížil devadesáti letům a byl šťastný, že se návratu syna z vězení dožil.

Jiří po návratu z vězení nastoupil do zaměstnání jako pomocník strojníka v továrně TIBA vyrábějící potištěné látky. Sám to později popsal:

„9. května 1960 byl jsem propuštěn na amnestii. Sám jsem si vyhledal manuální práci – jiná mně nebyla povolena – o kterou tehdy nikdo nestál. Práci pomocného dělníka u tiskařského stroje v tiskárně bavlny TIBA v Holešovicích. Práce těžká, zejména pro mne, v 57 letech nezvyklého takové námaze a oslabeného desetiletým pobytem ve vazbě a výkonu trestu. Obsluha stroje, kde jsem musel zakládat těžké (přes 50 kg) nože, ostřejší břitvy, dotek působil hned hluboké řezné rány, a práce v tzv. komoře, kde se potištěná, mokrá tkanina sušila, a kde byla temperatura často 80 °C a železné součástky stroje rozžhavené, působily při navádění tkaniny řadu spálenin. Konal jsem tuto práci při dvousměnném provozu až do září 1963, kdy jsem po dosažení 60 let odešel přes odpor vedení továrny do starobního důchodu.“

Není překvapením, že po tom všem byl Jiřímu vyměřen jen velmi nízký starobní důchod, a proto i v důchodu dále pracoval. V uvolněnějších šedesátých letech byl zaměstnán při organizování mezinárodních odborných kongresů pro Ochranný svaz autorský, Československou vědecko-technickou společnost nebo Biochemickou společnost. Společně s Miladou Šimsovou, se kterou se znal z protiněmeckého odboje, také přeložil knihu amerického prezidenta J. F. Kennedyho „Profily odvahy“.

V lednu 1969 se Jiří stal vedoucím právního oddělení divadelního a literárního jednatelství DILIA, kde po letech opět mohl uplatnit své právnické vzdělání a schopnosti. O to bolestnější bylo, že v důsledku „normalizačního“ utužování režimu musel z tohoto místa později odejít.

Koncem šedesátých let byly zahájeny revize komunistických soudních procesů a také rehabilitace nespravedlivě odsouzených. Dočkal se i JUDr. Jiří Klouda, ale ani jeho rehabilitace neproběhla ve výsledku snadno.

Již v roce 1971 Nejvyšší soud – na základě stížnosti ministra spravedlnosti – Jiřího rehabilitaci napadl a vrátil, a nižší soud ji zrušil. Jiří požádal o přezkumné řízení, které soud v roce 1975 zamítl a potvrdil původní rozsudek z roku 1951. Jiří se však obrátil se stížností k Nejvyššímu soudu, který jeho podnětu tentokrát vyhověl, a trestní rozsudek z roku 1951 poté byl v celém rozsahu zrušen. Proces rehabilitace tak Jiřímu zabral pět a půl roku vleklých soudních řízení.

Není v této souvislosti překvapivé, že když v roce 1969 Jiří opětovně podal žádost o osvědčení účastníka národního odboje, bylo mu vydáno až po pěti letech v roce 1974.

V posledních letech života ho sužovaly značné zdravotní potíže. Svůj poslední rok pak strávil u dcery Heleny, kde také v roce 1983, přesně týden po svých osmdesátinách, zemřel.

Život JUDr. Jiřího Kloudy je svědectvím o mimořádné osobní statečnosti, hlubokém smyslu pro spravedlnost a neochvějné věrnosti advokátnímu poslání. Prošel nacistickými koncentračními tábory i komunistickými věznicemi, přišel o rodinné zázemí, profesi i majetek, a přesto nikdy nepřestal hájit pravdu a lidskou důstojnost. Ani v nejtěžších chvílích neustoupil ze svých zásad, neuchýlil se k falešnému doznání a zachoval si čest, která přesahovala dobu i režimy, jež jej pronásledovaly. Jeho osud připomíná, že skutečná spravedlnost může být dočasně umlčena, ale nikoli navždy poražena. A že odvaha jednotlivce má smysl i tehdy, když se zdá, že proti moci stojí bez šance na vítězství.