Jejich tatínkové zemřeli na popravišti. Ludmila i Oldřiška po celé dětství po otci toužili

Beskydy, které se tyčí nad horským městečkem Rožnov pod Radhoštěm, poskytly na konci druhé světové války úkryt odbojářům – partyzánům. Často šlo o lidi, kteří se v létě 1944 zapojili do Slovenského národního povstání a po jeho zmaření se zbraní v ruce přešli hory a zformovali se v největší protinacistickou odbojovou skupinu na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava – v I. československou partyzánskou brigádu Jana Žižky.

Vedle nich se k odboji přidalo také mnoho místních, kteří partyzánům pomáhali materiálně. Sháněli pro ně léky, jídlo a také jim poskytovali střechu nad hlavou. A pak tu byli ještě ti, kteří do odboje aktivně vstoupili hned po vypuknutí války, například tatínek Ludmily Vlachové, rozené Koláčkové:

Karel Koláček prý během svého prvního věznění v Breslau pracoval v pekárně a plánoval útěk tak, že tajně krmil hlídací psy, aby na něj později, až bude utíkat, nezaútočili. Pak se mu podařilo překonat tři sta kilometrů a zaťukat na okno své ženy a dcery. Odtud pochází Ludmilina vzpomínka na sponu od kravaty. Karel Koláček se potom nějakou dobu skrýval v lesích, ale gestapo jej vystopovalo a znovu odvezlo do Breslau, kde se popravovalo sekyrou. V jeho posledním dopisu stojí: „Moje drahá ženo, žij spokojeně, modlívej se za mne, přijde moje duše dát vám vědět, že žije.“

Zapojení rodičů do odboje a vzpomínka na popraveného otce (Ludmila Vlachová *1937)

Marie Koláčková byla Ludmilina maminka. Do odboje se zapojila jako partyzánská spojka, která mimo jiné doma ukrývala odbojáře Vladimíra Honku. Toho ale gestapo stejně dostihlo a podobný osud začal hrozit i Marii Koláčkové. V neblahé předtuše ještě stihla svoji dceru ukrýt v dětském domově v Rožnově pod Radhoštěm, kde potom Ludmila prožila bezmála dva roky. „S maminkou jsme nosili do lesa jídlo v taškách. Pokaždé jsme někam došly a ona mi řekla, ať si sednu tady u smrčku a na chvíli zmizela mezi stromy. Nesla jídlo partyzánům,“ vypravuje Ludmila Vlachová, která se v Rožnově pod Radhoštěm dočkala konce války.

Město se bohužel stalo strategickým místem německé obrany, a tak se tu během osvobození bojovalo doslova o každý dům. Tehdy osmiletá Ludmila na to vzpomíná: „Vyhlásil se poplach a já jsem se bála, aby mě nešlo vidět oknem. Tak jsem v té obrovské ložnici lezla po čtyřech. Pak nás vzali za ručičky a odvedli do sklepa. Jedna bomba padla těsně vedle nás, měli jsme tam obrovský kráter. Mohli jsme být všichni mrtví.“

Ludmila měla v dětském domově kamarádku. Jednoho dne jí šla pomoct umývat troubu, aby si pak spolu mohly jít brzy hrát. Do toho se otevřely dveře:

Marie Koláčková přežila koncentrační tábor Ravensbrück i následný pochod smrti. Po osvobození se matka s dcerou vrátily do svého domku v horách a našly jej vydrancovaný. Postel bez matrace, prázdná skříň, vykradená spíž. Začínaly od nuly, ale už měly jedna druhou.

Příběh rodičů Oldřišky Mikundové–Bártkové, rozené Šimurdové, je jako vystřižený z románu. Poté, co do Beskyd přišla I. československá partyzánská brigáda Jana Žižky, se k odboji začali přidávat další lidé. Oldřich Šimurda, otec Oldřišky, byl jedním z nich. Provozoval obchod s potravinami. Ve dne prodával a v noci nosil partyzánům pečivo, uzeniny a cigarety.

V tu dobu měl již vážnou známost s Marií Mikulcovou. Společně se vydávali do lesa s batohem plným zásob, které nosili do Hašova háje, kde se partyzáni skrývali v podzemním bunkru. V případě, že by potkali nacistickou hlídku, předstírali by, že jsou dvojice milenců.

Tatínek s maminkou zásobovali partyzány (Oldřiška Mikundová-Bártková *1945)

Oldřich Šimurda byl velmi opatrný. V domě si vybudoval perfektní skrýš, Oldřiška Mikundová–Bártková vypráví:

Pátého listopadu Oldřich Šimurda viděl z okna projíždějící německá auta. A správně vytušil, že se blíží tragédie. Chtěl utéci zadem, ale nacisté dobře věděli, pro koho si jdou, a předem neprodyšně obklíčili celou obec. Stejného dne došlo k zatčení pekaře Hynka Tošenovského, který partyzány zásoboval chlebem.

„Tatínek byl vězněn v Ostravě, pak v Kounicových kolejích a pak ho dovezli 23. listopadu bez jakéhokoli soudu k popravě. Popravili ho u toho jeho obchodu na elektrickém sloupu.“

Téhož dne došlo i na popravu Hynka Tošenovského. Nacisté jej oběsili na českém národním stromě, na lípě. Ostatky Oldřicha Šimurdy se nikdy nenašly, rodina pouze zjistila, že jeho tělo bylo spáleno v ostravském krematoriu. „Maminka mu alespoň těsně po válce nechala na Bečvě postavit pomníček,“ říká pamětnice.

Oldřich Šimurda musel projít těžkým mučením, ale ani tak neprozradil svou ženu Marii, která se s dcerou Oldřiškou dočkala konce války. Protože se její rodiče nestačili vzít, neměla Oldřiščina maminka po válce nárok na žádné odškodnění. Asi po dvou letech se jí podařilo zařídit si vdovský a pro dceru sirotčí důchod. Úřady uznaly, že Oldřiška je dcerou svého otce. „Maminka dostávala pět set korun a já jako sirotek dvě stě,“ vypravuje pamětnice. Živilo je drobné hospodářství. „Všechno, co bylo doma, se prodalo. Doma jsme jedli vajíčka, mlíko a chleba. Maso se prodalo všechno, bylo jenom v neděli a bylo vařené, dělala se z něj i polévka.“

Oldřiška Mikundová-Bártková později vystudovala rožnovskou Střední školu zemědělskou a v dospělosti se jako socialistka stala poslankyní Federálního shromáždění.

Oběma dívkám válka zničila rodiny. „Jako děcko jsem pořád toužila mít tatínka. Byla jsem tím úplně posedlá. V první třídě jsem dokonce vždycky pana učitele Maliňáka, který byl svobodný, brala za ruku,“ říká Oldřiška Mikundová–Bártková. Její maminka se ale už nikdy nevdala. Jinak tomu bylo u Koláčkových, kde se Marie Koláčková v roce 1951 provdala za Bohumila Mandrholce, na něhož Ludmila Vlachová dodnes vzpomíná s velkou láskou.

Děkujeme za podporu městu Rožnov pod Radhoštěm a Zlínskému kraji!

Paměť národa stále hledá nové pamětníky. Kdybyste věděli o někom, kdo zajímavým způsobem prožil dějiny 20. století, kontaktujte nás prosím na e-mailové adrese nebo telefonu: jitka.andrysova@postbellum.cz, 777 763 388.