Horší než v Lidicích: Čechoslováci stříleli děti v náruči matek

Historik PhDr. František Hýbl zásadně přispěl k systematickému historickému zpracování a k veřejnému přiznání tohoto českého poválečného zločinu. Odehrál se přesně před osmdesáti lety po skončení druhé světové války v Přerově, přesněji v noci na 19. června 1945 u lesíka na návrší nedaleko Přerova.

Hýbl se narodil v roce 1941 v Citově na Přerovsku, jeho otec, místní učitel, ochotník a milovník literatury, ho od dětství vychovával k lásce ke kultuře. František jako malý sedával v otcově třídě a brzy také začal číst knihy z dobře zásobené rodinné knihovny. V mládí úspěšně odmaturoval a poté v Olomouci vystudoval Pedagogický institut, obor čeština a dějepis.

Profesně šel ve stopách otce, ale dráhu učitele brzy opustil. Nemohl se smířit s tím, že režim ohýbá historii, jak se mu zrovna ideologicky hodí. V nastupující normalizaci jako straník neprošel prověrkami.

Tak Hýbl vzpomíná na svoje tehdejší zaměstnání ve Vlastivědném ústavu Muzea Komenského v Přerově. V práci si topil uhlím a chodil pro něj do sklepa, odkud postupně zachránil cenné archiválie – rukopis Aloise Jiráska, dopisy T. G. Masaryka. Nesměl však publikovat ani přednášet.

O masakru na Švédských šancích se mladý historik dozvěděl od budoucí tchýně. Pocházela z Lověšic a právě zdejší muži museli vykopat hromadný hrob pro 267 zakarpatských Němců, kteří se 18. června 1945 vraceli vlakem domů. Tito většinou ženy, děti a staří muži byli po válce repatriováni z československých sběrných táborů z jižního Slovenska (Šahy, Levice) směrem na Moravu, odkud měli být přesídleni do Rakouska. Kdyby jejich vlak nezastavil v Přerově, mohli žít. V Přerově byli právě vojáci 17. pěšího pluku (slovenské jednotky působící v rámci československé armády), vedení poručíkem Karolem Pazúrem. Vojáci vlak zastavili na základě předchozího podnětu či domnělého podezření, že mezi cestujícími jsou „nacističtí kolaboranti“. Karol Pazúr pak údajně při osobní kontrole zaslechl němčinu.

Pazúrovi lidé odvedli Němce na kopec Švédské šance, tam se museli svléknout do spodního prádla a odevzdat cennosti. „Jedna žena byla zastřelena se dvěma malými dětmi v náruči. Během čtyř hodin vojáci zastřelili 267 lidí. Žen, dětí a starců. Nejmladšímu z nich bylo šest měsíců,“ říká historik. Děti se musely dívat na popravu svých rodičů, před očima matek zabíjeli jejich děti. Hýbl mluvil se dvěma muži, kteří hrob kopali i zasypávali:

Jak šel čas, tehdejší okolnosti tohoto masakru nabývaly obludných rozměrů. František Hýbl pátral v archivech, mluvil s pamětníky. Postupně přišel na to, že šlo zároveň o loupežnou vraždu, protože vojáci si rozebrali vše cenné, co oběti měly u sebe. Vedle toho rozkradli majetek, který našli ve vlaku, a loupili i v opuštěných domech obětí na Slovensku. „Pavol Molnár, který jako dítě jel v transportu karpatských Němců a společně s matkou náhodou přežil, vyprávěl o roztrhaných duchnách a peří, které pokrývalo místnosti jako sníh,“ dodává pamětník.

Pazúr se ale trestu nevyhnul, odsoudili jej ke dvaceti letům vězení. Odseděl si ale jen dva roky, z vězení ho nechal propustit Klement Gottwald. Pazúr se potom těšil přízni režimu, dostával vyznamenání a dvacet let byl místopředsedou Slovenského svazu protifašistických bojovníků.

František Hýbl se zasloužil o pohřbení exhumovaných ostatků nevinných obětí, díky němu tak pozůstalí konečně mohli zapálit svíčku za zavražděné ženy a děti. Spolková republika Německo mu za to udělila Kříž za zásluhy.

Děkujeme za podporu městu Olomouc a Olomouckému Kraji!

Paměť národa stále hledá nové pamětníky. Kdybyste věděli o někom, kdo zajímavým způsobem prožil dějiny 20. století, kontaktujte nás prosím na emailové adrese nebo telefonu: jitka.andrysova@postbellum.cz, 777 763 388.