„Chtěla jsem bydlet v paneláku a mít normální rodiče,“ říká Beatrice Landovská

„Chtěla jsem bydlet na sídlišti v paneláku, mít mámu a tátu, kteří chodí ráno do práce a večer sedí u televize,“ říká v rozhovoru s Pamětí národa Beatrice Landovská.

Její rodiče však vedli život na hony vzdálený konvenční panelákové idyle. Maminka Helena Albertová pracovala v Divadelním ústavu, studovala filozofii a sociologii, otec Pavel Landovský, který se ve druhé polovině 60. let stával stále známější hereckou tváří, nastoupil v Činoherním klubu. Beatrice a její mladší sestra Andrea bývaly často u prarodičů z matčiny strany:

„Často nás svěřil do péče různých ,tet’, které se pohybovaly kolem filmových natáčení. Máma byla nezkrotná, potřebovala být pořád v nějakém pohybu,“ pokračuje Beatrice Landovská. V době nastupujícího Pražského jara svobodymilovný život obou rodičů nenarážel na žádná politická a společenská omezení.

Zlom přišel v době normalizace na přelomu let 1971 a 1972. U voleb v listopadu 1971 Pavel Landovský ztropil výstup, když vykřikoval, že „nebude volit tu svini Gustu Fučíkovou“, a navíc šel ve volební místnosti za plentu, což bylo považováno za vážný přešlap. „To byl začátek jeho politického pádu,“ říká Beatrice Landovská.

O Vánocích 1971 se rodina přestěhovala do nového luxusního bytu v Jinonické ulici v Košířích a na začátku ledna pak Beatrice a Andrea nastoupily do nové spádové školy. První dva dny se zde ještě těšily pozornosti jako dcery známého herce: „Učitelky se na nás chodily dívat jako do zoo. Byl to zvláštní zásah do identity, člověk byl najednou atraktivní, a vlastně nevěděl, čím si to zasloužil.“

Pak ale přišel první zákaz. Nesměla se vysílat písnička Zatracenej čáp, kterou Pavel Landovský natočil s Marií Rottrovou a celé Vánoce ji stále dokola hráli v rozhlasu a v televizi. Další zákazy rychle následovaly, Pavel Landovský se už nesměl objevovat ve filmu ani v televizi, ještě pár let se nicméně udržel v ansámblu Činoherního klubu. Pro celou rodinu tak začalo období pronásledování a nejistoty umocněné i tím, že roku 1973 se rodiče rozvedli.

Na konci roku 1976 Pavel Landovský podepsal prohlášení Charty 77. Beatrice byla v té době v deváté třídě a hlásila se na konzervatoř. Sarkasticky k tomu poznamenává:

První měsíce roku 1977 tak byly ve znamení strachu o otcův život. „Nastala hrozná štvanice. Televizní zprávy každý večer začínaly slovy o ,odpadlících, zaprodancích a zrádcích’. V časopisu Dikobraz vycházely odporné posměšné obrázky Havla a Landovského, podobné karikaturám Židů za války,“ popisuje Beatrice Landovská. Atmosféra měla pochopitelně odezvu i ve škole: „Učitelky byly ochromené hrůzou, bály se vyslovit moje jméno. Když svolávali školním rozhlasem nástěnkáře, pro mě si raději přišli osobně, aby moje jméno nezaznělo ve všech třídách.“

V takové situaci Beatrice měla skládat talentové zkoušky na herectví. Otec ji na ně připravil pouze dvěma větami:

Ke zkouškám přišla celá ztuhlá trémou, kterou ještě zesílil fakt, že vzhledem k jejímu známému jménu se na ni přišli podívat pedagogové z celé konzervatoře. Zkoušky neudělala, a politická situace v tom podle jejích slov nehrála žádnou roli: „Bylo to naprosté fiasko.“

Přijímací zkoušky z češtiny a matematiky ale složila úspěšně, dostala jedničku a dvojku. Podle tehdejších pravidel konzervatoř předala její testy na školský odbor národního výboru, který pro ni měl najít náhradní školu. Ukázalo se ovšem, že žádná střední škola ani učební obor s maturitou v celé Praze ji nepřijmou. Nabídli jí učební obor grafik nebo mechanik obráběcích strojů.

Pak ale došlo k nečekanému obratu. Matka zamířila na školský odbor národního výboru a nepoučená úřednice jí dala výsledky dceřiných přijímacích zkoušek do ruky. Vyšlo najevo, že na pokyn „shora“ byly její výsledky zfalšovány a stejně tak jí přepsali celé vysvědčení: přestože ve skutečnosti měla pouze jedničky a dvojky, na vysvědčení se najednou objevilo pět trojek. Úřednice, která matce papíry vydala, dostala vzápětí výpověď. O případu se mluvilo i ve vysílání Hlasu Ameriky.

Pro Beatrice se tím ale nic nezměnilo, v žádné pražské škole ji nevzali. Prostřednictvím známých začala matka pátrat po volných místech ve Středočeském kraji a nakonec uspěla v dobříšském gymnáziu.

Kampaň proti Chartě a každodenní strach (Beatrice Landovská *1962)

Po dvou letech na Dobříši přestoupila Beatrice Landovská do třetího ročníku gymnázia Radotín, které navštěvovalo několik dětí signatářů Charty. Jejími spolužáky byla Milena Grušová, Jáchym Topol či Hana Skoumalová. Beatrice se tu cítila víc „mezi svými“, zároveň ovšem byli permanentně pod dohledem. Jednou přišla Státní bezpečnost zatknout Jáchyma Topola přímo do vyučování. „Posadili ho do volhy a odvezli do Bartolomějské na výslech. My jsme byli vyřízení hrůzou, věděli jsme, o co jde.“ Ředitelka školy podle jejích slov se Státní bezpečností spolupracovala, na druhou stranu však nad žáky z nepohodlných rodin držela ochrannou ruku, takže jim bylo umožněno to, co by na jiné škole znamenalo problém: složit maturitu.

Beatrice Landovská uvádí, že v jejich širší rodině bylo šest spolupracovníků Státní bezpečnosti. „O některých jsme věděli, o některých jsme nevěděli…“

Ji samotnou Státní bezpečnost ke spolupráci nikdy nenutila: „Já jsem si všude pouštěla hubu na špacír, nežinýrovala jsem se, i v tramvaji jsem mluvila nahlas. Takže mě asi neviděli jako osobu, která by jim mohla něco přinést,“ směje se Beatrice Landovská.

Osmadvacátého ledna 1978 se Pavel Landovský spolu s dalšími signatáři Charty vypravil na ples železničářů v Národním domě na Vinohradech. Ve vstupní hale jim však odmítli utrhnout lístky a připravení příslušníci Státní bezpečnosti je nevpustili dovnitř. „Táta se samozřejmě začal hned prát, oni ho začali vystrkovat, no, to bylo něco pro něj,“ konstatuje Beatrice Landovská. Pavel Landovský byl poté na šest týdnů ve vazbě. „Zřejmě se tam něco stalo, nějak na něj tlačili nebo mu vyhrožovali, protože když se vrátil, byl prostě jiný.“

Na podzim téhož roku došlo k události, která ho zřejmě definitivně utvrdila v rozhodnutí emigrovat. Večer byl přepaden u Národního divadla dvěma muži, tam se ale ještě podařilo potyčku rozehnat. Muži si na něj znovu počkali na mostě Legií. „Chtěli ho hodit do vody, on si nějak zapříčil nohu do zábradlí mostu a cítil, jak mu křupla v kotníku. Zůstal tam viset, útočníci utekli.“ V té chvíli si její otec uvědomil, že má strach přivolat si sanitku a policii.

Nedlouho po tomto útoku zažila obavu o vlastní život i sama Beatrice. Večer se vracela z divadelního představení domů, vystoupila z tramvaje na Klamovce a mířila pěšky domů do Jinonické ulice. V setmělé ulici ji začalo sledovat policejní auto. „Jelo strašně pomaličku. Říkala jsem si, že mě možná budou kontrolovat, tak jsem se zastavila. Nikdo nevystoupil, nic se nedělo. Šla jsem dál a auto se zase pomaličku rozjelo. Potom začalo najíždět na chodník, po kterém jsem šla. Nikdo nikde nebyl. A stejně jako táta jsem si uvědomila, že se bojím volat o pomoc. Vyděsili mě k smrti.“

Pavel Landovský odjížděl do emigrace v lednu 1979. Stal se tak jednou z obětí estébácké akce Asanace, která měla za cíl přimět významné disidenty k odchodu do zahraničí.

Rozloučení bylo podle Beatrice Landovské velmi tísnivé. Když Pavel Landovský nastupoval do auta, na poslední chvíli jí předal klíče od bytů obou svých rodin. „Vzala jsem si ty klíče, to bylo úplně hrozné. Pak nasedl do auta a odjel. Asi sto metrů před námi byla směrovka na Vídeň, jediná v Praze. Projel pod tou cedulí, to bylo, jako když zajede rakev v krematoriu.“

Otcův odjezd byl traumatický i proto, že se o tom mezi blízkými vůbec nemluvilo. „Bylo vidět, že mnoha lidem se ulevilo. Ale zároveň se za to styděli, takže o tom nikdo nemluvil. Každý se začal dívat jinam, když na jeho odchod přišla řeč. Byla to situace, jako když vám někdo umře, ale všichni o tom mlčí.“

Beatrice Landovská zmiňuje, že svou nepřítomnost se rodině nesnažil vynahradit ani dárky, jak to často dělali jiní emigranti: „Všichni mi záviděli, že mám tátu na Západě. Ale jeho ani nenapadlo, aby nám poslal třeba džíny nebo dal nějak jinak najevo, že k němu patříme.“ Pevně se rozhodla, že ona sama nikdy neemigruje. V průběhu let navázala pevná pouta s přáteli z disentu a disidentské ghetto se jí stalo domovem.

Po maturitě na gymnáziu věděla, že nemá naději dostat se na vysokou školu. I podřadné zaměstnání by pro ni bylo výhrou a hledalo se velmi těžce: „Nejlepší byla místa uklízeček v kulturních institucích, ale taková místa si každý hlídal. Mě nechtěli vzít ani na ten úklid. Když jsem někam telefonovala a řekla svoje jméno, zaznělo ,malý moment, já se zeptám’ a pak jsem se dozvěděla, že místo je už obsazené.“

O prázdninách tedy nastoupila jako průvodkyně na hradě Kost, později se uchytila jako zvukařka v Realistickém divadle a pak jako rekvizitářka v Divadle E. F. Buriana.

Život v disentu v osmdesátých letech ale měl podle Beatrice Landovské i celou řadu světlých stránek:

V roce 1986 se Beatrice seznámila s básníkem J. H. Krchovským (vlastním jménem Jiří Hásek), se kterým prožila jedenáct let a narodily se jim dvě dcery. Jejich vztah byl poměrně komplikovaný, protože J. H. Krchovský byl samotář stranící se společnosti, orientoval se výhradně na psaní veršů, byl v invalidním důchodu a odmítal jakoukoli ekonomicky výnosnou aktivitu.

„Z čeho jsme žili? To by mě taky zajímalo…“ směje se Beatrice Landovská. „Jestli uživíme děti, to nikdo neřešil. Děti se vždycky uživily. Běhaly v těch situacích, které jsme žili, ať to byly různé akce, koncerty, pikniky, a tam jim vždycky někdo nakrájel chleba.“ Peněz měli naprosté minimum, ale příliš je to netrápilo, protože zařízení domácnosti se stále znovu opravovalo, půjčovalo a recyklovalo. Lidi z disentu byste nenašli stát ve frontách před obchodem, kam měli přivézt pračky, nezapisovali se do pořadníků na auta. „My jsme měli takovou programovou askezi. Většinová společnost bojovala o nějaké zboží, nějaké majetky, nějaké peníze. Člověk se tím nefungujícím systémem pořád nějak plahočil. A my jsme na to prostě kašlali. Povznesli jsme se nad tenhle stav, měli jsme morálně navrch a to nás živilo. My jsme se neplahočili…“

Se svým otcem se znovu setkala na konci listopadu 1989. Devadesátá léta přivítala jako dobu svobody, zároveň ale těžko hledala další směřování a uplatnění. Pro mladou generaci, která vyrostla v disidentském ghettu, to podle ní bylo typické: nebyli připraveni budovat si kariéry a individualisticky se prát o vlastní úspěch. „Ti lidé byli vedení k odboji. A vyhráli. Ale než se vzpamatovali, už ‚neměli židli pod prdelí‘.“