Českoslovenští letci pomáhali zachraňovat svět: 85 let od Bitvy o Británii

Británie si 15. září každoročně připomíná jako „Den Bitvy o Británii“. Roku 1940 ostrovní země totiž musela čelit těm nejsilnějším leteckým úderům. Po likvidaci britského letectva se Němci plánovali vylodit v jižní Anglii, Británii vyřadit války a využít její zdroje. Tento den byl jedním z rozhodujících v dějinách druhé světové války. Češi a Slováci byli při tom a sehráli důležitou roli při záchraně svobodného světa. Pokud by tehdy padla Británie, porážka nacismu by se stala v podstatě nemožnou nebo se přinejmenším velmi vzdálila…

Tohle je výrok Winstona Churchilla, když viděl 15. září situaci ve štábu 11. stíhací skupiny stíhacího velitelství RAF v Uxbridge.  Když viděl situaci na mapě, zeptal se leteckého maršála Keitha Parka, jaké má zálohy. Dostalo se mu stručné odpovědi:

Ve vzduchu v ten moment byl i Josef František. Tento Čech létal u polské 303. peruti a v té době měl už na kontě řadu sestřelů. Odstartoval v 11:40 z letiště Northolt ležícího nedaleko právě onoho štábu. Nad Londýnem se měli střetnout s formací německých bombardérů, zaútočili na ně však jejich doprovodné stíhačky. V nastalém boji si „Franta“ vybral dvojici Messerschmittů 110, prvnímu letadlu zapálil oba motory a to se zřítilo u Hastingsu.

Museli tedy být zalarmováni i stíhači sousední 12. skupiny. Její součástí byla i československá 310. peruť. Ta odstartovala v 11:30 z Duxfordu jako součást sestavy pěti perutí vedených legendárním beznohým stíhačem Douglasem Baderem. Nabrali výšku 7500 metrů a pokračovali v kurzu na Gravesend ležícím nedaleko jihovýchodního cípu Londýna.

Nebe nad Londýnem se plnilo černými obláčky po vybuchujících granátech protiletadlového dělostřelectva, hlavní město totiž právě mělo čelit dalšímu náletu. Bader s ohledem na dělostřeleckou přehradnou palbu připravil útok tak, aby do ní jeho muži nevletěli, a přitom si připravili výhodnou pozici pro útok na Němce. Hodinky letců ukazovali 12:05, když Bader zařval do rádia: „Jdeme na ty bastardy!!!“ Československá peruť v sestavě následovala tu Baderovu. Peruť na Němce prostě „spadla“ se sluncem v zádech. Její britský příslušník Jerard Jeffries začal střílet na nepřátelský Dornier 17 nadporučíka Roberta Zehbeho, zasáhl jeho levý motor, který začal hořet. Němec se pokoušel spasit se únikem a opustil formaci, zatímco Jeffries zaútočil na další letouny ve formaci ve snaze ji rozbít. Na jím zasažený Dornier pak zaútočil Rajmund Půda a Josef Hubáček, který atak po akci v bojovém hlášení zaznamenal takto: „První útok jsem provedl zleva zezadu, přičemž po mně střelec Dornieru pálí. Pak nepřátelský letoun přešel do prudkého klouzavého letu. Vzápětí jsem provedl další útok a po mně ještě jeden Hurricane, avšak střelec již svou palbu neopětoval. Nepřátelský letoun pokračoval ve strmém klesání a já na něj společně s dalšími Hurricany a Spitfirem ještě několikrát zaútočil. Ve výšce 3000 stop uletěly nepřátelskému letounu části kormidla a dva členové osádky vyskočili padáky. Nepřátelský letoun havaroval v jižní části Londýna.“

Do Zehbeho prostříleného letounu vrazil ještě britský stíhač Ray Holmes, aby zabránil jeho pádu na Buckinghamský palác, kde právě pobýval král.

Německý bombardér spadl přímo před frekventované nádraží Victoria v centru města. Tento sestřel je historiky považován za nejslavnější sestřel v Bitvě o Británii. Vidělo ho bezpočet Londýňanů, kteří se vzpamatovávali z německého nočního bombardování.

Nebyl to však jediný úspěch Čechoslováků v této akci. Josef Komínek si v pěti tisíci metrech vybral jiného Dorniera. V bojovém hlášení popisoval: „Když jsem na tento letoun provedl útok, připojily se ke mně 3 Hurricany, ale nepřítel se mezitím skryl v mracích. Nad mraky se Hurricany odpoutaly a já na nepřítele vyčkával pod nimi, přičemž jsem na něj třikrát zaútočil.“ Své útoky provedl úspěšně a bombardér zachvácený ohněm se zřítil v Argos Hill Lodge.

Peruť se s těmito úspěchy a bez vlastních ztrát snesla ve 12:40 na domovské základně a urychleně se začalo s doplňováním benzínu a munice. Za necelou hodinu a půl startovali Čechoslováci znovu…

Ve 14:12 se znovu rozezněl zvon na letišti Duxford a třistadesítka šla znovu s Brity a Kanaďany na Němce. Do půl hodiny od vyhlášení poplachu se ocitli opět v boji. Na Londýn mířilo asi sto padesát bombardérů naložených bombami a s doprovodem, který tvořily elitní jednotky JG 26 a JG 54. Ještě než se vydali na zteč, napadly je ze slunce německé stíhačky. Československý velitel mjr. Hess to později popsal: „Nepřekvapili nás. Stáčíme se stoupavou zatáčkou vlevo přímo proti nim a už jsme v sobě. Vzduch kolem dokola je protkán bílými čarami střel; souboj začíná. […] Vzrušení mě skoro zbavilo smyslů. Vnímám překotně a cítím, jak se mi oči zalévají horkem. Náhle spatřím asi pět set metrů před sebou jiného Němce a snadno mohu stočit stroj čelem k němu. Vybral jsem si ho jako cíl. Paprsek jeho letu se brzy zkříží s mým. Již ho mám v zaměřovači. […] Kulomety vyštěkly první salvu, cítím povědomý pach, který v tu chvíli přímo opojuje…“

Hess byl z bojového transu vytržen zásahy na svém letadle. Sám se stal cílem jednoho z Němců.

Český velitel pak dál sugestivně popisoval svou snahu setřást německé útočníky. Svůj boj o život vyhrál – aslespoň v téhle chvíli. Hořící letadlo se ještě pokusil vyvést mimo hustě obydlenou část města. Vyskočit se mu podařilo v poslední chvíli, přesto vyhráno ještě neměl. Když se probral z mrákot, viděl, jak na něj míří nějaký místní loveckou puškou. Nesmiřitelný výraz z jeho tváře nezmizel ani po Hessově volání „I am british!“, protože v něm zněl cizí přízvuk. Hessův stroj plameny a náraz změnily ve změť kovového šrotu, ve kterém by nikdo nepoznal britské letadlo. Spasit ho nemohla ani uniforma – na poplach v Duxfordu totiž reagovali tak rychle, že si nestihl obléct leteckou kombinézu ani tmavomodrou blůzu příslušníka RAF. Zachránil ho důstojník zdejšího pěšího pluku, který viděl, jak Hess vyskočil z britského letadla.

Zasažen byl i další výtečný český letec Josef Hubáček. Jeho Hurricane se stal obětí slavného Adolfa Gallanda, který později velel stíhacímu letectvu celé Luftwaffe. Hubáček ztratil kontrolu nad svým letounem a zápasil s odstředivou silou, která ho tiskla do sedačky, a znemožňovala odsunout kryt kabiny. Musel vykopnout postranní dvířka a prosoukat se jimi ven. Když se mu to konečně povedlo, proud vzduchu ho mrštil proti kormidlu, které ho udeřilo do hlavy tak, že ztratil vědomí. Probral se až padesát metrů nad zemí a otevřel svůj padák.

Šrámy ale čs. jednotka přesto Němcům způsobila. Její anglický příslušník Jeffries tak jako v první bitvě zaútočil neohroženě střemhlav na vedoucí formaci. Jedno z německých letadel rozstřílel a poslal k zemi. Činili se i Češi. Jan Kaucký a dva Spitfiry jiných jednotek srazily z nebe další německé letadlo naložené bombami. Ke skóre přispěl i veterán bojů o Francii Stanislav Fejfar. Ten ve spolupráci s britskými letci těžce poškodil další bombardér, kterému se podařilo nouzově přistát v Lower Stoke. S kolegy nad ním kroužili, než německou posádku zajali Britové.

Také další piloti Josef Řechka s Eduardem Prchalem zapálili střelbou německý bombardér Heinkel. Zaútočili na něj shora, přičemž ho donutili opustit formaci. Řechka ještě Němce dostihl a dvakrát na něj zaútočil. Sestřel si připsal i Bohumír Fürst. Ten do akce letěl vedle majora Hesse, jemu se však Němce podařilo setřást a pomstít se jim. Do Heinkelu vystřílel všechnu munici. Jeho Hurricane však byl při útoku poškozen: „Ztratil se mi v mracích, ale přestože mi z motoru náhle začal tryskat olej a glykol, šel jsem za ním i pod mraky, abych zjistil, kam dopadne. Narazil v západní části Londýna do bloku domů nedaleko od Temže. […] Opatrně jsem proletěl nad místem dopadu dávaje pozor, abych nenarazil do balonových baráží, které se vznášely nad Londýnem, a s uspokojením jsem zamířil pryč,“ vyprávěl.

Čechoslováci nepřišli o jediného pilota a přitom Němcům pořádně zatopili. V 17:20 přišel na jejich letiště telegram od velitele 12. stíhací skupiny Leigh-Malloryho tohoto znění:

Do setmění se nad Londýnem Němci už neobjevili a „třistadesítka“ ten den vzlétnout nemusela. Její boj ale neskončil… Za první čtyři týdny své existence si 310. československá stíhací peruť připsala 37 sestřelených německých letadel.

V archivu Paměti národa najdete i vzpomínky letců, kteří v RAF létali i v tomto období. Josef Balejka se nacházel v záloze 303. polské perutě a připravoval se na svoje nasazení v Anglii. Na svoje nasazení do Bitvy o Británii čekalo i stíhací eso z francouzské kampaně František Peřina. Ten svoje skóre ale zvýšit nemohl, zabránil mu v tom akutní zánět slepého střeva, kvůli kterému mu lékaři na pár týdnů „vzali křídla“.

Návštěva prezidenta Edvarda Beneše u čs. peruti v reportáži britského filmového týdeníku. (1940)

Během Bitvy o Anglii si ale dost zalétal František Fajtl. Toho přiřadili do britské perutě, angličtinu totiž perfektně ovládal. Podílel se tu na sestřelení dvou německých letadel. Na obě akce vzpomínal pro Paměť národa.

Ta první se odehrála 2. října 1940. Tehdy byl jeden týden u britské 17. perutě, s kolegy měli za úkol patrolovat nad jihovýchodní Anglií. Dokumentaristům vyprávěl: „Odstartovali jsme a byli jsme řízeni – 12 letounů – do prostoru delty Temže. Tam jsme vylétali spoustu benzínu, když nám najednou do rádia hlásili: ,Pohyb ve vašem prostoru tam a tam, leťte pod kurzem…‘ To dávali tomu veliteli letky, Angličanovi. A já jsem seděl a co dělali oni, to jsem dělal já. Hlásili, že tam je jeden letoun, že ho má náš modrý roj, to byli tři lidi, pronásledovat. Tak jsme ho pronásledovali, chytili jsme ho u Ipswiche a tam jsme ho sestřelili. Vzali jsme ho do kleští, tři Hurricany, každý měl osm kulometů. A to víte, to neměl šanci, byl to Dornier 17. On se vzdal – to je zajímavý, někteří se vzdávali – zamával letounem, to znamená: ,Já se vzdávám‘. My jsme mu zapálili motor, potom i ten druhý. On přistál u města Ipswich a my jsme přestali střílet, sedli jsme si vedle něj. A když přistál, tak jsme viděli, jak z něj lezou živí lidi, někteří byli raněni. Byli zajati tamními policisty. Ovšem ten boj skončil Pyrrhovým vítězstvím, protože my jsme už neměli benzín…“

Druhý úspěch v této památné bitvě přišel 24. října. Na vyhlášený poplach odstartoval v trojici, kterou vedl další pilot s českými kořeny – Manfred Beckett, hrabě Czernin z Chudenic. Fajtl pro Paměť národa vzpomínal:

Ti Němci se nechtěli a nechtěli vzdát. My jsme ho hnali přes Cambridge až do Saint Neots a už jsme ho tlačili dolů, už byl hodně nízko, takže velitel zařval: ,Střílet odzdola nahoru!‘ Abychom nestříleli dolů, protože tam byli lidi… Ti na nás koukali a viděli, jak ho tam ženeme. Tak jsme ho ale doběhli, vzali jsme ho do kleští, a zajímavý – oni do nás pálili celou tu dobu, co jsme je pronásledovali, nechtěli se vzdát. Tak nezbývalo, než tu palbu opětovat. A my jsme ho úplně rozšvihali. Zapálili jsme mu motory, ten pilot zřejmě byl zabitej, najednou jsme viděli, jak se letoun zvedl nahoru a pak padl a vybuchl, shořel úplně. Tři Němci vyskočili padákem a jenom jednomu se otevřel.“

František Fajtl šel během Bitvy o Británii do boje celkem čtyřiadvacetkát. Stal se jedním z 89 Čechoslováků, kteří se tohoto střetnutí zúčastnili, a 11 z nich při tom položilo svůj život. Jejich jména i se znakem perutí jsou na památníku u Temže. Británie na jejich službu nikdy nezapomněla… Zato jejich vlast se je 40 let pokoušela vymazat z historie. Nepodařilo se to, důkazem budiž tento článek i fakt, že 15. září se stalo Dnem českých vzdušných sil.