Břidlicové tabulky i proškrtaný slabikář. Jak pamětníci vzpomínají na 1. září?

„Hned první den jsem přišla do školy pozdě,“ vzpomíná Justina Koutníková na 1. září 1942, kdy jako prvňačka poprvé vkročila do školy v Ivanově Sele v dnešním Chorvatsku. „Ráno se šlo ještě pracovat na pole a musela jsem tam hlídat svou mladší sestru.“ Maminka ale najednou vzhlédla k obloze:

Otec honem zapřáhl koně a uháněli z pole domů, kde jí maminka zapletla copy s mašličkami, a pak malá Justina utíkala do školy. Před budovou už ale bylo prázdno, ze školní třídy uslyšela jen konec modlitby. Rozplakala se, ale učitelka jí přišla otevřít a utěšila ji: „Dneska jsi přišla pozdě, zítra přijdeš včas.“ A poslala ji na místo v lavici, kde Justina našla čítanku pro první třídu, břidlicovou tabulku a kamínek na psaní. „Když jsem viděla tu krásně ilustrovanou čítanku, prohlížela jsem si obrázky a už jsem neplakala. Pak už jsem v životě pozdě nepřišla.“

Idylická vzpomínka Justiny Koutníkové, která vyrůstala v převážně české obci v tehdejší Jugoslávii, je spíše výjimečná. Pro většinu jejích vrstevníků v protektorátu byl první školní den tak či onak spojen s německou okupací a válečnými událostmi.

Jana Valášková nastoupila do první třídy na pražských Vinohradech 1. září 1939, v den, kdy vypukla druhá světová válka. Prvňáčci se hned setkali s nacistickou cenzurou:

„Paní učitelka nám to ve škole označila a doma jsme to s rodiči museli začernit,“ pokračuje Jana Valášková. V první třídě se spřátelila se dvěma židovskými spolužačkami, ty už ale 1. září následujícího roku do třídy nepřišly: „Chodila jsem domů přes Riegrovy sady a často jsem je v okolí potkávala. Pak ale zmizely, celé rodiny na Vinohradech se postupně ztrácely.“

Roku 1939 šla poprvé do školy i Zdena Prokopiusová z Kunratic u Prahy. Jejich školní budovu ale brzy zabrala německá armáda a malá Zdena tak na začátku školní docházky vystřídala několik škol, nejvzdálenější až v Michli, a vzpomíná, jak se bála chodit za tmy domů. Ulice byly kvůli nařízenému zatemňování ponuré: „Žárovky pouličních lamp byly natřené na modro, to světlo bylo slabé.“

Eva Václavková vyrůstala ve Spálově na severní Moravě. Převážně česká obec se po obsazení Sudet stala součástí Německé říše. Poněmčena měla být také místní škola, ale maminky budoucích školáků se proti tomu ještě před začátkem školního roku vzbouřily:

Druhá světová válka poznamenala život mnoha dětí i tím, že se nemohly učit ve svém rodném jazyce. Edvard Outrata prožil část dětství v britském exilu, jeho otec byl ministrem financí exilové vlády. Malý Edvard tak zahájil školní docházku v britské venkovské dvojtřídce, která se od zvyklostí v českých školách v mnohém lišila. Děti sice trávily ve škole více hodin, ale nedostávaly žádné úkoly a veškeré učebnice i sešity si nechávaly v lavicích, aby si po zbytek dne mohly hrát venku. Po několika měsících rodiče Edvarda zapsali do Československé státní školy, internátního zařízení na severu Anglie. Kromě potomků československých exulantů ji navštěvovaly i židovské děti, které se do Británie dostaly díky záchranné intervenci Nicholase Wintona.

Edvard dojížděl do internátu sám vlakem. Cestoval několik set kilometrů a několikrát přestupoval. Jako introvertovi mu příliš nesedl pospolitý život na internátu: „Moc se mi v té škole nelíbilo, ale bral jsem to jako vlasteneckou povinnost.“

V létě 1945 se Outratovi vrátili do Prahy a od září nastoupil devítiletý Edvard do čtvrté třídy. Záhy pocítil rozdíl v nepsaných pravidlech dětského kolektivu v Británii a v Československu:

„Takových věcí byla spousta,“ pokračuje Edvard Outrata. „Například jsem se musel naučit švindlovat s lístky na tramvaj, protože jinak bych byl před kluky za blbce. To bych také v Anglii nikdy neudělal. Byl jsem vychován vlastenecky a snažil jsem se vidět český národ v hezkém světle, ale tyhle věci jsem prožíval dosti rozporuplně.“

Cizincem se v první třídě stal i Jan Mosebach, chlapec z německé rodiny, která se po válce vyhnula odsunu a zůstala žít v Lokti. Začátek školní docházky se pro něj pojí s traumatickým zážitkem: „Jako jediný ze třídy jsem měl takovou krásnou aktovku z vepřové kůže. Šel jsem do školy úzkou uličkou. Proti mně šel chlap, dal mi facku, vzal mi tu brašnu, vysypal učebnice a odešel.“

Učení pro něj bylo zpočátku téměř nemožné:

Postupem času začal pochytávat češtinu a teprve v dalším školním roce se mu intenzivněji věnovala jedna učitelka, která ho konečně začala soustavně učit česky, takže už mohl vnímat i učivo.

Proč začíná škola 1. září? Tradice jednotného začátku školního roku 1. září je stará přibližně sto let. Zavedl ji výnos Ministerstva školství a národní osvěty z roku 1925, který stanovil, že školní rok na obecných, měšťanských a středních školách začíná 1. září a končí 31. srpna. Hlavní prázdniny tehdy trvaly od 29. června do konce srpna. Předtím se termíny výrazně lišily. Tereziánský školní řád z roku 1774 určoval ve městech začátek vyučování na 3. listopadu, zatímco na venkově až na 1. prosince. Školní kalendář se přizpůsoboval zemědělským pracím: děti byly nejvíce potřeba při žních, sklizni chmele nebo brambor. Ještě nařízení z roku 1870 připouštělo zahájení školního roku kdykoli mezi 1. zářím a 1. listopadem. Teprve první republika zavedla jednotný rytmus, který v základních rysech platí dodnes.

Padesátá léta přinesla do škol obrazy nových státníků, nové rituály a také nový slovník. Jan Kofroň vzpomíná, že když roku 1950 přišel 1. září do první třídy, na stěně vedle portrétu prezidenta Gottwalda visela fotografie muže s velkým knírem. „Víte, děti, kdo to je?“ zeptala se soudružka učitelka. Děti nevěděly.

Celá třída prvňáků si pak zlomila jazyk na slově generalissimus a šestiletý Jan, který jako syn právníka propuštěného z ministerstva spravedlnosti nastupoval do školy s kádrovým škraloupem, se hned od začátku cítil jako outsider: „Vyvodil jsem si z toho jednoznačný závěr: škola je blbá. Vyřízeno.“

Mnoho pamětníků si uchovalo vzpomínku na 1. září 1968, pouhých jedenáct dní po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Ve školách v té době ještě vládla atmosféra vzdoru proti okupaci. Hynek Krátký ten den nastupoval do druhé třídy ve škole na pražském Břevnově: „Na tabuli bylo napsáno Pravda vítězí. Říkali jsme si: ‚Víme, o co jde, a paní učitelka je odvážná.‘“

Jak vnímalo invazi Sovětů moje okolí (Jiří Drlík *1956)

„Vzpomínám si na rok 1968, kdy jsem byl, tuším, v osmé třídě, kdy paní učitelka ruského jazyka, když jsme 1. září přišli do školy, byla velice zklamaná z toho, co se tady událo v šedesátém osmém roce. Byla to velice kovaná soudružka, ale velice jí to mrzelo, a měl jsem na ni vzpomínky, dokonce než zemřela, když jsme měli srazy, tak jsem jí to připomínal a prostě, byla z toho velice zklamaná. Rodiče to samozřejmě také těžce nesli, protože zažili nebo pamatovali v třiapadesátém, pardon šestapadesátý rok v Maďarsku, takže my jsme vždy doma věděli, co se v politice děje, protože nám o tom rodiče vyprávěli.“

Historik Oldřich Tůma týž den nastupoval do maturitního ročníku Akademického gymnázia ve Štěpánské ulici v centru Prahy. Vzpomíná, že ředitel měl protiokupační projev ve školním rozhlasu, vyučující i studenti byli zajedno a ve třídách přežívalo liberální ovzduší Pražského jara.

Na téže škole o ročník níž studoval i budoucí filmový kritik Jan Foll. Invaze vojsk Varšavské smlouvy podle něj přispěla k názorovému obratu některých kantorů, kteří předtím vystupovali prorežimně:

Na mnoha školách se stávkovalo a studenti zažívali velkou podporu ze strany pedagogů. První září 1968 jako okamžik souznění učitelů a žáků v odporu proti okupaci však bylo spíše výjimečným momentem. Brzy poté do škol pronikl strach a s ním autocenzura, čistky a postupné utahování šroubů. To přispělo k tomu, že na mnoha českých školách v době normalizace převládla sešněrovaná, autoritativní a nevlídná atmosféra.