… a bude líp. Přeloučský underground nehledal jen vztek a únik

Statisíce lidí opouštějí po srpnové invazi vojsky Varšavské smlouvy Československo a vydávají se za lepším nebo alespoň utíkají před horším. Ať již bezprostředně po roce 1968 či v následujících dvou dekádách, dobrovolně i z donucení, prchají před nesvobodou a normalizováním životů. Vysoké procento emigrantů pak představují vzdělanostní elity, které pak zákonitě chybí v domácím prostředí. Dochází k rozpadu intelektuálních skupin, kulturních projektů a zejména jejich sociálního propojení.

Trvá léta, než se „ostrůvky pozůstalých“ znovu propojí a vytvoří nové vazby a struktury schopné suplovat svobodnou opozici. Z popela kulturní prázdnoty ale vyrůstají i zcela nové ostrovy svobody. Jeden takový vznikl i kolem Karla Cary Novotného v Přelouči a my jej díky jeho Přeloučskému románu můžeme sledovat velmi zblízka. Nahlížíme do města svobodomyslných přátel, do krajiny koncertů, hospodských stolů, samizdatů, cyklistických výprav i dlouhých nocí, kdy se hrálo, četlo a mluvilo o literatuře a filosofovalo o světě. Za normalizace tu vznikl prostor pro lidi, kteří se nechtěli nechat semlít dobou, kteří hledali způsob, jak naplnit svou touhu po svobodě, kteří věřili, že bude líp.

Karel Novotný se narodil v roce 1954 a vyrůstal v Břehách u Přelouče. Dědeček býval živnostníkem, opravoval šicí stroje či stavěl kola s vlastním firemním štítkem. Po únoru 1948 ale raději živnost zavřel sám. „Učně poslal domů, zamkl krám a nastoupil do Tesly,“ vzpomíná Novotný. Podobně jeho názor formovala i zkušenost se srpnem 1968. Rodiče byli zrovna pracovně ve Švýcarsku a on zůstal doma s babičkou.

Povolání soustružníka bylo spíše pragmatickou volbou (táta byl totiž z KSČ vyloučen). Primárně jej přitahovala kultura, zejména literatura a hudba. Na kytaru sice začal hrát už jako kluk, ale intenzivně se k ní vrátil až na vojně. Když jednou uslyšel vojáky zpívat Hutkovu Slunečnici, napsal rodičům, aby mu poslali nástroj. „Sedli jsme si a já se učil hrát. A za čas jsem ty kluky začal dohánět.“ Po návratu z vojny se přestěhoval do Přelouče a našel partu podobně naladěných lidí.

V Praze mezitím dospíval podobný svět. Tomáš Mazal, o dva roky mladší než Cara, místo studia na průmyslovce raději vysedával po malostranských hospodách mezi vlasatci, básníky a písničkáři. „Já jsem nepotřeboval nějakého Husáka. Husák seděl na Hradě, pár metrů od nás. A to mi přišlo absurdní,“ vzpomínal. Staroměstské hospody pro něj byly univerzitou i útočištěm zároveň. Tam poprvé potkal Hutku, Třešňáka nebo Bondyho. Tam se naučil, že literatura může vznikat mezi pivními tácky a kouřem z cigaret.

Mazal začal vydávat samizdaty, natáčet amatérské filmy a v podniku Kancelářské stroje potají opravoval psací stroje, které při domovních prohlídkách poškodila StB. „Ani jsem nechtěl vědět, od koho jsou,“ říkal. Přes kopírky a průklepové papíry pak rozmnožoval knihy a časopisy undergroundu.

Přesto pro něj Přelouč nebyla cizí. V nedalekém Semíně vyrůstal jeho otec, Tomáš tam jako dítě jezdil na prázdniny a později si v Přelouči našel i přítelkyni. Právě jeho pražský svět se pak přirozeně propojil s tím přeloučským. Jezdili na chatu do Lovčic u Čáslavi, promítali filmy, pili, četli poezii, vydávali samizdatový časopis Následky horka. „Šlo nám o poznání a kulturu,“ říká dnes.

Jenže kultura tehdy snadno přecházela v recesi, a právě v ní režim viděl problém. Jedním z jejich nejabsurdnějších nápadů byl „průkaz bolševníka“. Když kamarád Jiří Krejčík objevil na Chebsku invazivní rostlinu jménem bolševník, přivezl pytel semínek do Přelouče. „A my to vyseli kolem tanků a tak různě. Ale někdo vytrhával plevel a žádný se nechytl,“ směje se Cara.

Z celé akce pak vzniklo recesistické Sdružení přátel popínavých rostlin a jeho členové nosili průkazky bolševníků. „Bral jsem to jako srandu. Ukazoval jsem to a vozil s sebou. Nevím, jak by na to policajti reagovali. Oni by viděli jen to ‚bolše‘ a bylo by jim jasné, že je to něco, co být nemá.“ Průkaz nosil stále při sobě. I tehdy, když ho na festivalu ve Skalici sebrali policajti kvůli jeho dlouhým vlasům a vousům.

Postupně se z něj stal výrazný východočeský písničkář. Přes týden pracoval u soustruhu, o víkendech hrával po klubech a festivalech. Přátelil se s Jiřím Černým, dostal se do pražské Rychty a jeho poetiku čím dál víc ovlivňoval dadaismus. Přezdívku „Cara“ převzal podle Tristana Tzary.

Když v roce 1988 vyhrál soutěž Ekopíseň v Novém Jičíně svou skladbou o stavbě cukrovaru v Africe, pozvala ho Ostravská televize do pořadu Ekologie všemi pády. „Měl jsem asi tři ekopísně,“ vypráví. „Jednu mi schválili bez větších problémů, ale hned druhá narazila. Říkal jsem si: eko, eko… Tak jsem začal: ‚Za lesem továrna, čudí tam do mraků. Co to tam svítí? Co to má ve znaku?‘ A už křičeli: ‚Stop, stop, stop!‘“ Program nakonec vyplnil písní o malíři, který chce malovat hezké věci místo továren.

Nejdůležitější stopu ale po sobě zanechal jinde. Když se na konci 80. let propojila Mazalova pražská zkušenost s Carovou přeloučskou krajinou hospod a chalup, vznikl nápad napsat společnou knihu. „Co takhle napsat knížku?“ zeptal se jednou Mazal. A tak začal vznikat Přeloučský román – syrová kronika východočeského undergroundu.

Text si posílali poštou po několika listech, o víkendech nad pivem rozebírali další kapitoly a ukázky četl i Egon Bondy. Mazal do knihy přinášel zkušenost pražského undergroundu, svět hospod U Tygra nebo malostranských sklepů, Cara zase východočeskou poetiku, cyklistické výpravy, hospodské řeči a melancholii malého města.

Přeloučský román bývá někdy přirovnáván k Havlově a Karáskově undergroundové bibli „… a bude hůř“ od Jana Pelce. Obě knihy zachycují svět hospod, koncertů, útěků před policií a lidí žijících mimo oficiální společnost. Jenže zatímco Pelcův román působí jako zběsilý útěk plný vzteku a sebedestrukce, Přeloučský román je tišší, hospodštější a poetický.

V románu místo otevřené revolty pulsuje recese, dada, hospodské mudrování a zvláštní melancholie. Právě proto kniha působila tak autenticky. Nebyl to manifest disentu ani politický pamflet. Byl to spíš záznam světa, který si vytvářel vlastní pravidla, vlastní humor a vlastní jazyk. Světa, kde se po večerech hrálo na kytaru, četl Bondy a ráno se zase chodilo na šichtu k soustruhu.

Samizdat se rychle šířil. A spolu s tím rostl i strach. „Snahy byly. Když už šlo do tuhého, to byl asi rok 1988, už mě vyjančili,“ vzpomíná Cara. „Jel jsem z práce a vystoupil před nádražím, šel kolem hřbitova, obešel jsem celou Přelouč a díval se, jestli někde nestojí nějaké auto. Už jsem byl takový konspirační.“ Když došel domů, udělal něco, co ho dodnes mrzí. „Pak jsem rukopis Přeloučského románu spálil v sudu.“

Estébáci nakonec nezazvonili. Krátce nato přišel listopad 1989. Cara hrál na přeloučském náměstí Krylovy písně a sledoval, jak se svět převrací naruby. Přeloučský román pak vyšel oficiálně a později se dostal až k Josefu Škvoreckému. Ten autorům napsal prostou větu:

Po revoluci se Cara od hudby postupně odvrátil. „Už to byla křeč, nechtěl jsem poslouchat ani sám sebe,“ říká. Začal tvořit výtvarné asambláže z nalezených věcí, které objevoval při práci ve vetešnictví. Byl více výtvarníkem než písničkářem, ale zůstal věrný svému městu a svobodné vůli.

Dnes už nezpívá vůbec, těžká nemoc ho připravila o zvučný hlas. Přesto dál tvoří. Jen smířeněji než kdysi. S přáteli žije další kapitoly svého románu ve městě, kde všechno začalo a jednou i skončí. Stále se odehrávají na místě, kde se psaly samizdaty, pálily rukopisy, hrály zakázané písně a kde se člověk mohl na chvíli nadechnout svobody, kde lidé žili svůj Přeloučský román, ve kterém je líp…

Křest knihy 100 let paměti východních Čech proběhne 26. května od od 16 hodin v Pardubicích na Příhrádku. Účast přislíbili i někteří pamětníci, kteří jsou hlavními hrdiny knihy.