Vinted jako nový Tinder: v online sekáčích se za obnošené kalhoty platí dick picem

Už když jsem koženkové kalhoty na Vinted nahrával, tušil jsem, že si koleduju. „Vypadáš jako gauč z východoněmeckého porna,“ řekl mi táta, když jsem je před lety poprvé oblékl, a já si jeho slova automaticky přeložil jako požehnání: můj outfit je fire. Bohužel brzy vyhasl a jakmile gatě oslavily dvouleté výročí bezvládné lebedy na dně skříně, rozhodl jsem se je poslat dál.

Vše, co nabízím, fotím jak volně rozložené na podlaze, tak i na sobě. Ne abych krom garderoby lákal i na tělo, ale protože vím, že oblečení občas pomůže vidět na postavě. O to důvěryhodněji na potenciální zájemce zapůsobím, a tím spíš prodám, no ne? Ve snaze dopřát podvyživeným kalhotám maximální šance na nový život – a odprezentovat je se vší parádou po vzoru paní Ledy – se soukám do jedné i druhé nohavice. O-ou. Lesklá imitace kůže těsně obepíná každý můj centimetr od pasu dolů a ač se bráním, přepadá mě pochybnost a přirovnání. Jako rudý hadr na býka.

Hadrem jsou má stehna rýsující se v nejrekordněji fetišizovaném materiálu a býčí rohy může vystrčit kdokoli, kdo na Vinted nepřišel (jen) nakupovat. Zviklat se ale nenechám. Na alibismus typu a co jsi měl*a na sobě? přece nepřistupuju ani nikde jinde, tak proč začínat teď a tady – v sekáči?

Klikám na Vystavit.

„Sexy. Divím se, že se toho zbavuješ. Lze případně nezávazně vyzkoušet, když pojedu do Prahy? Ale bez hladkého vnitřku nevím… mmch fajn nehty,“ přistane mi v inboxu hned druhý den. I přes veškerou mentální přípravu jsem překvapený. Otrlý bejček mě vyvedl z míry a přivedl k dilematu: Odepsat, nebo nechat být? Nahlásit, nebo neřešit? Urazit se, nebo slizkou lichotku přijmout?

Zvědavost zvítězí. Slyšel jsem o takových jako ty, pomyslím si, a teď tě mám na dosah zprávy. Horlivce, který si ohýbá pravidla i hranice k vlastnímu uspokojení. Čeho nečekaného se od tebe ještě dočkám?

Ani na sekundu jsem nezvážil flirt opětovat. Naopak, konverzaci a pozornost nevítaného zákazníka – říkejme mu třeba Dominik – se snažím přesměrovat od obchodu s kůží zpět k obchodu s koženkou. „Vyzkoušet sice ne, ale rád ti je přeměřím,“ reaguju a doufám, že nezním (dvoj)smyslně. Zůstávám zdvořilý, jak jen dokážu, a zároveň si držím odstup: nechci mu poskytnout jakýkoli prostor pro falešnou naději, a už vůbec ne pomocnou druhou ruku při honění. Nechci mu poskytnout nic, krom kalhot.

Počas krátké textové výměny se dozvím, jak je Dominik vysoký, kolik váží, že má v pase 80 cm, a dokonce pošle i několik fotek svého obličeje. „Kdybys chtěl náhodou vidět, kdo píše.“

Nechtěl. O nic z toho se neprosím, ale možná si o to říkám? Vždyť jsem stále tu, stále ochotný komunikovat, a tedy i svolný k  sexualizaci, že? Učím se chodit v úvahách mužů, kteří píší naše zákony, spravují pracovní pozice a gumovacím perem kreslí meze osobního prostoru, ale jejich nevole mě řeže do paty. Jako martensky, které jsem na Vintedu pořídil minulý týden.

„Stejně bych je nejradši viděl na tobě,“ pokračuje Dominik, „náhodou na nějakém profilu bych nemohl vidět víc tvých fotek?“ To určitě nemohl, promiň, odepisuju a nevím, proč se omlouvám. Asi abych se ho nedotknul, přestože on se mě bez pardonu i pozvánky dotýká s chutí dál.

Je oplzlý, a přitom zvláštně galantní, když variuje slova, kterými se jeden druhému obvykle dvoří.

Sluší ti to.

Nedal bys mi na sebe kontakt?

Nezajdeme někam?

Tohle ale není naše první rande, vzkazuju svému nápadníkovi v duchu, není to rande vůbec. Na něm se obvykle obě strany domluví, a já své ano nikdy neřekl. Proto, ať už k mým nohám složíš sebesladší kompliment, současně mi pliveš do tváře, chápeš Domčo? A tvá spit p(l)ay mě přestává bavit.

Postupně volí přímočařejší slovník.

„Tvoje prdelka je v nich neodolatelně sexy.“

„Vzrušující představa, že jsi je nosil ty.“

„Ani by mi nevadilo, kdybys toho v nich zažil víc.“

Každá další věta mě vrací na Grindr, Tinder a jiné dating aplikace, kde jsem svého času podobnou korespondenci vyřizoval a  vyhledával. Tam pro ni totiž bylo místo i čas. Čas, který pominul, a já si všechny seznamky neodinstaloval, abych totéž řešil v bazaru. Déjà vu nakonec dosáhne vrcholu, jakmile obdržím notifikaci: Uživatel (…) vám posílá fotografii. A za ní? Dominikův žalud.

Klikám na nahlásit. Ještě před tím ovšem v nadsázce napíšu: „To je skvělé! Ale víš, co ti na fotce chybí? Koženkové kalhoty jen za 80 korun!“

Když historku vyprávím kamarádce jako komickou anekdotu, zjistím, že má taky jednu. Pár let zpátky na Vintedu prodávala letní sandálky. Ačkoli dámské, ozval se muž – prý by měl velký zájem, jen by je potřeboval nejprve vidět na noze. „Bylo to zvláštní, ale chtěla jsem je střelit, tak jsem mu poslala fotku. Hodně ho nadchla a začal se vyptávat, zda v  nich chodím, jak dlouho, jestli v ponožkách, nebo bez… a kdyby si je koupil, jestli bych mu je mohla před tím trochu propotit,“ vypráví.

Jejich konverzace se krok za krokem vzdalovala sandálům, až ulpěla mezi prsty na chodidlech a tam taky skončila: „Šlo mi hlavně o  to, prodat boty, netoužila jsem si s nikým vypisovat o zpocených nártech,“ uzavírá. Bizár, smějeme se. A přitom se do mysli krade otázka, která k smíchu není: Kolik takových Dominiků má na Vintedu svůj účet?

Právě feet lovers je tu vícero, zdá se. Reagují primárně na inzeráty s ponožkami a dámskou obuví, nejlépe otevřenou, lodičkami nebo kozačkami. Občas začínají na formální notě a nepokládají o moc podezřelejší otázky, než jaké slýcháte od maminky v Deichmannu: Jak sedí na noze? Tlačí někde? Zkus se v nich projít. Prozradí je zpravidla až zvýšený zájem o historii – ta by měla být co nejdelší a  ideálně doložená skvrnami potu či fotografiemi: Byly nošené naboso? Často? Potřebuju je vidět obuté.

Dotyční někdy tvrdí, že nakupují pro partnerku, jindy svůj postranní záměr odhalí hned v první větě. „Prodávala jsem boty, už nošené, a jeden muž mi napsal, jestli smrdí. A pokud ne, jestli nemám nějaké, které by smrděly,“ sdílí svou zkušenost Michaela.

Zcela „bezpečná“ přitom není ani pozice kupujícího, o čemž svědčí příběh další z uživatelek, Vanesy. „Koupila jsem vysoké kožené kozačky od chlapa, které prý prodává za přítelkyni. Po přijetí objednávky mi přišla zpráva, jestli jsem s nimi spokojená. To se mi zdálo milé… Ale hned následovala otázka, jestli v nich pošlu fotku. Slušně jsem odmítla a  pán to naštěstí slušně přijal. Hádám, že za zeptání nic nedáte, ale měla jsem pak při nošení divný pocit,“ svěřila Page Not Found. Nový přírůstek do botníku totiž zůstal zaseknutý někde mezi jejím a jeho.

Je to sice Vanesa, která v kozačkách chodí do práce, domů, na kafe nebo na procházku, nicméně původního vlastníka jako by brala všude s  sebou. Dělá mu dobře už tím, že nosí jeho zboží.

Podle Kateřiny Potyszové, terapeutky a koordinátorky projektu Parafilik Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ), je sexuální záliba v nohách – potažmo přímo botách – jedním z běžnějších důvodů, proč s někým v online sekáči navázat intimní kontakt. Následuje spodní prádlo či konkrétní materiály, od latexu přes průsvitný šifon až po kůži. „Může jít také o fetiš spojený s pachem. Fakt, že věc již někdo nosil, jí dodává na autentičnosti. V zásadě se přibližujete dané osobě skrze oblečení, jaké měla na sobě,“ říká.

Za kousky, na nichž jsou stále cítit stopy předchozího života, si někteří dokonce rádi připlatí. A nebojí se smlouvat. „Zdravím, nějaké používané tangáče nemáte? S radostí odkoupím,“ napsal jeden takový Tereze (jméno pozměněno za účelem zachování anonymity). Jaká je vaše cenová představa? „Záleží, co vše na nich bude.“

Se sexualizovaným obsahem se Tereza dlouhodobě setkává jak na Vinted, tak třeba Facebook Marketplace. „Je to nárazové – týden nic a pak se ozvou tři během pár dní. Většinou začínají nenásilně, zájmem o produkt, ale umí být i otravní, neodbytní. Je to obtěžující. Chcete prodat například šaty, už máte radost, že se někdo ozval, a on je to úchyl,“ přiznává.

Právě v reakci na inzerát s letními šaty nedávno obdržela také první vysloveně vulgární požadavek. „Ukaž kundu nebo prdel v tangách, pošlu ti peníze. Pokud ukážeš celý tělo, pošlu víc peněz. Budu kupovat i  často, jestli uděláš, co chci,“ vymáhal si poslušnost náhodný (zne)uživatel.

Galance je tatam. Jak říkat tomu, co zůstalo?

Bizár, opakuju si znovu. Ale tentokrát to slovo zdaleka nevystihuje zkušenost více než dvanácti žen – ano, pouze žen – které se mnou své příběhy z  online thriftingu sdílely. Při rozhovorech s nimi jsem slýchal různorodý mix výrazů, od úsměvného přes nechutné až po hnus, ovšem žádný ve mně neutkvěl tak jako Terezino obtěžující. Bizár totiž vážně brát netřeba, sexuální obtěžování už ano. A když se něco vždy odehrává na sexuálním podtextu a v drtivé většině případů obtěžuje, proč věci nenazvat pravými jmény?

Dominikové si uvědomují, že narušují hranici. Vinted ji vytyčuje v obchodních podmínkách, s nimiž každý člen při registraci souhlasí. Soukromá chatovací vlákna definuje jako prostor sloužící výhradně k výměně informací o předmětu – a  kdyby si informace náhodou někdo chtěl přeložit jako exploitaci, dodává navíc: „Žádnému jinému uživateli nesmíte z jakéhokoli jiného důvodu poslat soukromou zprávu, a to zejména: (…) zprávy, které jsou nebo by mohly být považovány za nezákonné, obscénní, škodlivé, neetické, ohrožující veřejnou bezpečnost nebo nevhodné.“

Přestože co (už) je obscénní a co (ještě) etické si vykládáme všichni po svém, proč to pokoušet? Proč jít na Vinted namísto seznamky či alternativní sítě, kde nemusím riskovat postih ani cizí pohoršení? Leda by právě o něj šlo…

Chytám se dalšího Terezina pojmenování: úchyl. V osobních svědectvích z „odvrácené strany online tržiští“ na něj narážím docela často. „Někdy mám pocit, že je tam víc úchylů než normálních lidí,“ píše jedna uživatelka. „Takových úchyláků je všude spousta,“ přitakává druhá. Ačkoli zaslouží úctu už jen za to, že mluví, nutno podotknout: pomáhají si jazykem, který stigmatizuje. Hovorovým tvarem, jaký v sobě a priori nese kousek odsouzení, nejspíš ukazují na člověka s parafilií čili silnou sexuální preferencí pro neobvyklé objekty či aktivity. Jako čichání ke smradlavým sandálům.

Zdaleka ne každý, kdo se na Vinted chová nepatřičně, přitom vychází z parafilie. Ano, v některých situacích může být pohnutkou naplnit si specifickou sexuální potřebu, od exhibicionismu po fetiš. Diagnózu však nelze stanovit zpoza bezejmenného profilu a na základě pár vět. Co víc, kink ještě nutně neznamená parafilii, a parafilie automaticky nevede k dick picu v našem inboxu. Napneme-li paralelu k protiprávnímu jednání, slovy Potyszové se „většina parafiliků v životě žádného nedopustí, a i v případě online delinkvence platí, že ji v převaze páchají lidé, kteří žádnou parafilii nemají.“

Spíše než konkrétní sexuální preference, jakou snadno zaškatulkujeme, zaneseme do doktorských lejster a vyčleníme kamsi na okraj společnosti, může jedince motivovat jeho nátura. A v ní uschovaná prostá touha šokovat, hlad po adrenalinu nebo láska pro testování limitů, které anonymní internetové prostředí tolik usnadňuje.

Řadě predátorů zároveň nahrává zažitý princip „zákazník má vždycky pravdu“, a mohou tak těžit z přirozené vstřícnosti inzerujících. Ti chtějí vyhovět, prodat a taky si pojistit pozitivní hodnocení. Pokud odseknu, co když dostanu o bodík méně? Několik respondentek zmiňovalo, že v konverzaci navzdory zvláštnímu pocitu pokračovaly právě proto, aby nepůsobily neslušně. Buď milý, domlouval jsem i já sám sobě, zatímco mě Dominik svlékal z kalhot. Společně tak přistupujeme na mocenskou hru, z níž ani s pěti hvězdičkami nevyjdeme vítězně. Stejnou hrávají šéfové s podřízenými, učitelé s  žačkami a všichni ostatní, kdo mají pocit, že erotika a etika jsou totéž.

Na vině může být internalizace viny. Tu Kateřina Potyszová z NÚDZ popisuje jako „pocit oběti, že si za situaci může sama, protože například vystavila ‚nevhodné‘ nebo ‚příliš vyzývavé‘ oblečení.“

Prodává-li někdo přiléhavý top a sdílí fotku přímo na sobě, může mít následně výčitky: Vždyť jsem si o to říkal*a. Prezentace se ale nerovná pozvánce. Tak jako procházka v minisukni okolo staveniště nikoho neopravňuje ke catcallingu, ani fotografie v  koženkových kalhotách by neměla automaticky vypovědět: Pojď blíž, vše je povoleno. Naopak, jde o legitimní využití platformy k účelu, pro který byla vytvořena.

Krom toho, nechtěná pozornost se umí upřít i k inzerátům, jaké bychom za provokativní považovali jen sotva. Své o tom ví Radka, která na Facebook Marketplace před časem umístila mikinu s motivem Hry o trůny. Nebyla průsvitná, cropnutá pod prsa ani šitá z latexu, a přesto přilákala náruživého zájemce. „Pořád se mě vyptával na různé detaily, psal mi hrozně moc zpráv a já jsem se mu snažila odpovídat, i když už jsem ho měla trochu plné zuby. Nakonec mi napsal, že si zrovna strčil do zadku propisku, a dodal: Pošlu ti fotku, jestli chceš,“ vzpomíná. Tak tohle s muži dělá George R. R. Martin, ptám se?

Ať prodávala oversized mikinu, nebo korzet, žádná z obtěžovaných si podprahově nepřála vedle cenové nabídky obdržet taky nabídku kvalitního sexu. Za tu nese plnou odpovědnost druhá strana. Unese ji?

Jak vysvětluje Potyszová, mnoho predátorů si hledá omluvenky. „V psychologii pracujeme s termínem kognitivní distorze – myšlenkové zkreslení, kterým si dotyční ospravedlňují své chování. Říkají si ‚vždyť je to online‘, ‚vždyť jsem na ni nesáhl‘, ‚vždyť je to jen sranda‘ nebo ‚vždyť jsem jí složil kompliment‘.“

Dopady jejich činů nicméně nepůsobí o nic méně reálně, než kdyby podobný kompliment složili naživo. Překvapení, znechucení, ztráta kontroly, pocit narušení bezpečí, ale i krize důvěry v platformu jako takovou: to vše dokáže oběť napadnout v reakci na jedinou nevhodnou zprávu.

„Já se směju, a vlastně mi do smíchu není,“ konstatuje jedna z členek facebookové skupiny Vinted CZ/SK. „I když jsem nikdy nechodila do sekáčů, nahromadilo se mi doma spoustu věcí a řekla jsem si, že je čas. Ale já se tak bojím těch lidí a podvodů! Není lepší všechny funkční kousky někde vyhodit, než se takhle přetahovat?“

Není, stavím se na obhajobu projektu, v jehož význam stále věřím. Otázkou zůstává, zda by se postavil on za mě.

Poté, co jsem Dominika nahlásil, se mi Vinted nejprve ozval s generickým – a  bezesporu automaticky generovaným – poselstvím: „Moc nás mrzí, že jsi obdržel nevhodné zprávy. Chtěli bychom tě ujistit, že jsme tvé nahlášení prověřili a na jeho základě přijmeme nezbytná opatření.“ Ještě ten den pak doplnil, že podnikli kroky k postihu uživatele za porušení zásad komunity. O jaký postih šlo, jsem se nikdy nedozvěděl. Vím jen, že profil mého uchazeče stále funguje. Poslední přihlášení? Před týdnem.

Když se pročítám seznamem možných nápravných opatření, postupně vylučuju jedno za druhým, až v úvahu připadne snad pouze výstraha. Sám veřejně nic nenabízel – nepočítám-li podpultové zboží v chatu – a tak mu nelze za trest „odstranit položky z katalogu“ či „skrýt obsah ze stránek“. Ani na „zablokování přístupu k určitým funkcím, jako odesílání soukromých zpráv“ nedošlo, jelikož i po finalizaci reportu mě mohl kontaktovat. A  vytoužené koženkové kalhoty si dokonce koupil. Co říkáš, Domčo, cítíš se napravený?

V oficiálním vyjádření pro Page Not Found Vinted sdělil: „Ačkoliv je celkový počet nahlášení tohoto druhu v porovnání s velikostí naší globální komunity nízký a neodráží zkušenost většiny členů, bereme každé nahlášení vážně a všechna odpovídajícím způsobem prověřujeme. Je to výzva, které čelí veškerá tržiště a spotřebitelské aplikace (…)“

Formalistickému tónu navzdory, PR týmu Vinted nutno dát za pravdu v jednom: portál čítá přes 100 milionů uživatelů a sexuální obtěžování opravdu není denním chlebem každého z nich. I já jsem bez sebemenší úhoňky úspěšně poslal dál na dvě desítky produktů, než mi cestu zkřížila první eroticky laděná zpráva.

To ovšem nijak neznevažuje únavu všech, kteří nevyžádané pozornosti čelí „skoro vždy, když vystaví ponožky nebo podprsenku“. Tak své zážitky popisuje Anna. „Dřív jsem jednotlivé případy nahlašovala,“ říká, „ale většinou je Vinted nevyhodnotil jako porušení pravidel, tak jsem přestala.“

Chápu, blýskne mi hlavou. Nikdo nechce řešit sexuální obtěžování. Pro jednoho znamená reputační fiasko, pro jiného zase pár dní zkažených reflektováním, procesováním a  vyplňováním reportačního formuláře, když si může říct jen: Vždyť se zase tolik nestalo. No jo. Ale ono se zase tolik nestane i příště. Třeba čtrnáctileté holce, která právě prošla registrací, odklikla boxík Jsem starší 18 let a chystá se nahrát první produkt.

Nejen pro ni má smysl brát to – brát se – vážně.

Dokud si nepřiznáme, že je problém dostatečně seriózní, k žádnému řešení nedospějeme. Přičinit by se měly jak platformy, které prostor k  přeprodeji poskytují a vydělávají na něm, tak my, přítomní i  přihlížející.

A tak tě jdu call-outnout, Dominiku. Posloucháš? Až si příště oblékneš moje kalhoty a přiškrtí tě v rozkroku – tom, kterým se tak rád chlubíš – vzpomeň si na mě. Ne jako na sexy prdelku nebo masturbační fantazii, ale cizího kluka z online sekáče. Nic víc, nic míň. Zkus si domyslet vše, před čím jsi pro klid duše přimhouřil oči: moje jméno, můj souhlas i zásady místní komunity. Právě té jsi totiž součástí, Domčo, víš? Tak si je přečti znovu a nos moji koženku jako připomínku věcí, které se nedělají.