Stát na ně přispívá, firmy je zneužívají: Jak chráněný trh práce drží lidi s postižením v chudobě a izolaci

Čtyřicetiletá Anna se celoživotně potýká se zdravotními problémy, které jí znemožňují pracovat v běžném režimu. Jde o kombinaci různých onemocnění: úzkostná porucha, silné deprese a únavový syndrom, důsledkem čehož ji stát řadí do skupiny osob se zdravotním postižením. Najít práci, kterou by byla schopna vykonávat, pro ni nebylo snadné. „Zároveň jsem však vždy o práci usilovala, protože mi to přijde strašně důležité. Právě proto, jaká mám omezení, je zásadní, abych si držela pracovní návyk i nějaký základní pohyb v kolektivu, byť třeba online,“ vysvětluje žena.

Anna už za svůj život dělala různé práce, často se nějak týkaly práce s textem: korektury, editace, stylistické úpravy. Před dvěma lety, po náročném období hledání, ale našla nové místo. U jedné velké firmy na Jižní Moravě dostala pozici telefonistky. Její práce je v  zásadě jednoduchá: firma, která ji zaměstnává, dodává ostrahu do velkých obchodních domů a supermarketů. Annin úkol je kontrolovat, jestli pracovníci ostrahy skutečně dorazili na místo. „Volám do supermarketů, kontroluju, jestli jsou lidé na místě a zapisuju informace do tabulky. Pracovně tomu ve firmě říkají navolávání,“ vysvětluje.

„V zásadě začínám před šestou ráno, potom volám přes den, v různé hodiny, končím běžně tak ve tři,“ dodává Anna. Za dva roky, kdy ve firmě pracuje, se její podmínky výrazně změnily. Když nastupovala, pracovala méně hodin. Teď jí práce zabere téměř celý den a často ji vykonává i o víkendech. Mzdu však bere stále stejnou: něco málo přes deset tisíc.

Anna je osobou se zdravotním postižením (OZP) a pracuje v rámci chráněného místa, pravidelně firmě odevzdává potvrzení o invalidním důchodu. Pro zaměstnavatele je to nutný doklad, kterým vůči státu prokazuje, že pracovní místo obsazuje člověk se statusem OZP.

Anna pracuje v  systému směnného provozu, na který se spolu s dalšími kolegy zapisuje dopředu. Jak však uvádí, víceméně by měla být nachystaná pracovat téměř kdykoliv. „U lidí se zdravotním postižením se s tím nějak počítá, že vlastně nemáme co dělat,“ říká. Firma, pro kterou pracuje, eviduje její pracovní poměr jako půl úvazek s tím, že má pracovat čtyři hodiny denně pět dní v týdnu. Běžně však má směny i o víkendu nebo o svátcích, aniž by se to jakkoliv promítlo do jejího příjmu. Podle zákoníku práce přitom za práci v sobotu a v neděli má být v soukromých firmách příplatek nejméně deset procent průměrného výdělku a za práci ve svátek dosažená mzda a náhradní volno; místo něj se může zaměstnavatel se zaměstnancem dohodnout na příplatku nejméně ve výši průměrného výdělku.

Redakce má k dispozici přehled Anniných směn i její mzdy. Ačkoli jsou její směny vedené od šesti ráno do dvou odpoledne, firma jí tento čas skutečně neproplácí jako souvislou odpracovanou dobu, ale platí jen jeho část. „Tvrdí mi, že nepracuji celou dobu, že mohu odejít, že mohu jít vařit, že pracuju z domova v tomto režimu a nelze mi proplácet celý pracovní den normálně – že přece mohou platit jen, když skutečně volám a  zapisuji,“ popisuje Anna. V pohotovosti je ovšem po celou dobu.

„Když onemocní kolega, dají nám jeho práci, takže voláme dvakrát více, ale na výplatě se to nikdy neprojevilo,“ vyjmenovává Anna úskalí práce osoby se zdravotním postižením.

Když Anna do zaměstnání nastupovala, začínala dokonce na pěti tisících korunách s tím, že byla vedena na čtvrt úvazku. Ten se postupně navýšil na úvazek poloviční ve výši stávajících 10 404 korun, ale délka směn se prodloužila na osm hodin denně.

Podle zákoníku práce je pracovní dobou časový úsek, v němž je zaměstnanec povinen vykonávat práci, a zaměstnavatel má povinnost tento čas evidovat. Mzda zároveň přísluší za vykonanou práci a nesmí klesnout pod zákonné minimum. Pro rok 2026 činí minimální mzda 22 400 korun měsíčně, respektive 134,40 koruny za hodinu při stanovené týdenní pracovní době.

Pokud tedy zaměstnankyně pracuje na osmihodinové směny, ale započítávána je jí jen část tohoto času, vyvolává to otázku, zda firma její pracovní dobu eviduje a proplácí v souladu se zákoníkem práce. Když se na to však Anna zeptala, dostalo se jí nevybíravého zacházení. „Začali na mě prakticky vyvíjet tlak, že si stěžuji a  vysvětlovat mi, co všechnu můžu mezi navoláváním dělat. Ve firmě jsme celkem čtyři osoby se zdravotním postižením a ke všem se chovají tímto způsobem, Peníze dostáváme nízké a když se snažíme zjistit proč, odpálkují nás,“ dodává.

Anna není jediná, kdo naráží na problém se spravedlivým odměňováním. Ukazuje se, že některé firmy mají tendenci vnímat lidi s postižením jako levnou pracovní sílu, která dostává invalidní důchod, takže nepotřebuje adekvátní mzdy. Zjistili jsme, že problémy a nejasnosti kolem zaměstnávání osob se zdravotním postižením se týkají celého chráněného trhu a staví tyto lidi do zcela závislé pozice.

V České republice žije podle Českého statistického úřadu více než 1,3 milionu lidí se zdravotním postižením, tedy asi 15 procent populace. Na pracovním trhu mají ale výrazně horší postavení než lidé bez zdravotního omezení. Podle analýzy veřejného ochránce práv mají práci zhruba jen v polovině případů oproti lidem bez postižení a mezi uchazeči o zaměstnání jsou téměř třikrát častěji.

Stát proto vytvořil rozsáhlý systém podpory jejich zaměstnávání. Patří sem příspěvky na chráněná pracovní místa i takzvané náhradní plnění, kdy firmy místo přímého zaměstnání lidí s postižením nakupují výrobky nebo služby od zaměstnavatelů, kteří je zaměstnávají.

Podle zprávy veřejného ochránce práv z června 2025 stát stále neplní Úmluvu OSN o  právech osob se zdravotním postižením, kterou Česká republika ratifikovala v roce 2009. Konkrétně článek 27, tedy právo na práci a  zaměstnání, naplňuje jen z 36 procent.

Český systém stojí na dvou hlavních pilířích: na povinném podílu a na chráněném trhu práce. Firmy s  více než 25 zaměstnanci mají povinnost zaměstnávat lidi se zdravotním postižením v rozsahu čtyř procent. Vedle toho existuje chráněný trh práce, tedy režim pro zaměstnavatele, u nichž lidé s postižením tvoří více než polovinu pracovníků.

Právě chráněný trh měl být nástrojem podpory. Podle analýzy ombudsmana ale v praxi vytvořil spíš oddělený pracovní svět. Počet lidí na chráněném trhu práce se mezi lety 2014 a  2022 téměř zdvojnásobil a přesáhl 71 tisíc. Ombudsman to nečte jako úspěch integrace, ale spíš jako projev segregace.

Firmy na chráněném trhu práce dostávají od státu pravidelný příspěvek na mzdy zaměstnanců se zdravotním postižením. Ten může pokrýt tři čtvrtiny skutečných mzdových nákladů, maximálně 18 600 korun měsíčně, plus paušál 1 000 korun na osobu. Pro některé zaměstnavatele tak může být výhodné mít nadpoloviční podíl OZP: stát zaplatí velkou část mezd a firma navíc může prodávat své služby dalším podnikům v režimu náhradního plnění.

To funguje tak, že firmy, které samy povinný podíl OZP neplní, si mohou tuto povinnost splnit nákupem výrobků nebo služeb od chráněných zaměstnavatelů. Jinou možností je odvést stanovenou částku do státního rozpočtu. V praxi je ale náhradní plnění pro mnoho firem atraktivnější. Zaměstnavatelé, kteří zaměstnají lidi s postižením jen v rámci zákonné čtyřprocentní kvóty, přitom pravidelný příspěvek na mzdy nedostávají. Mohou získat jen jednorázový příspěvek na zřízení pracovního místa.

Dodavatelem náhradního plnění ale nemůže být kdokoli. Tuto možnost mají jen zaměstnavatelé na chráněném trhu práce, tedy firmy, které zaměstnávají více než 50 procent osob se zdravotním postižením a mají s Úřadem práce uzavřenou příslušnou dohodu.

Náhradní plnění je přitom podle sociální podnikatelky Lucie Hyblerové jedním z klíčů k pochopení toho, proč se část chráněného trhu práce proměnila v lukrativní byznys. „Drtivá většina lidí totiž netuší, jak to celé funguje. Připodobnila bych to k byznysu s chudobou,“ říká. Firmy a instituce, které samy zákonný podíl zaměstnávání lidí s postižením neplní, musí podle ní nakupovat zboží nebo služby od poskytovatelů náhradního plnění. Pokud to neudělají, hrozí jim vysoké odvody do státního rozpočtu.

Právě tady podle Hyblerové, která za své aktivity získala státní vyznamenání, vzniká prostor pro spekulaci. Na jedné straně stojí firmy, které potřebují formálně splnit zákonnou povinnost. Na druhé chráněné dílny, sociální podniky a také přeprodejci, kteří se v systému naučili velmi dobře pohybovat. „Vzniká zde velký byznys a prostor pro spekulanty a  obchodníky, kteří využívají zaměstnance OZP,“ popisuje. Podle jejích slov firmy často vědí, že spolupracují jen s přeprodejcem, ale etickou stránku celé věci neřeší.

„Některé takzvané chráněnky zaměstnávají své bílé koně se zdravotním postižením, jsou v registru ministerstva práce a zároveň platí minimální možné částky lidem s hendikepem, které nijak nerozvíjí. Potřebují jen, aby je tam papírově měli vykázány,“ říká.

Standardní praxe podle ní spočívá i v tom, že se levně nakoupí zboží, často ze zahraničí, v Česku se minimálně upraví nebo přebalí a pak se prodává jako náhradní plnění. „Člověk s postižením to zabalí do sáčku a musí zabalit velké množství sáčků za zkrácenou pracovní dobu. Vzniká stres a tlak a nejedná se přitom ani o nějakou skvěle kreativní práci,“ popisuje. Z hlediska zaměstnávání lidí s  postižením podle ní tak často nevzniká nic smysluplného, ale především obchodní model, na němž vydělávají zprostředkovatelé a firmy, které chtějí splnit zákonnou povinnost co nejpohodlněji.

Ekonomická logika systému je proto zřejmá: čím více lidí se zdravotním postižením firma zaměstná, tím snáz může získat status chráněného trhu práce, čerpat příspěvky na mzdy a současně prodávat náhradní plnění jiným firmám. A právě to v řadě případů otevírá dveře vykořisťování lidí se zdravotním omezením. Podle Hyblerové tahle kombinace státních příspěvků a  trhu s náhradním plněním vytváří prostředí, v němž se z části chráněného trhu stal byznys s lidmi s hendikepem, který přitahuje spekulanty podobně jako jiné segmenty postavené na veřejných penězích a  slabé kontrole.

Na to upozorňuje i veřejný ochránce práv. Ve své zprávě konstatuje, že právo lidí s postižením na práci a zaměstnání stát naplňuje jen z 36 procent. Zároveň uvádí, že počet lidí zaměstnaných na chráněném trhu práce mezi lety 2014 a 2022 vzrostl na téměř dvojnásobek, zatímco podíl zaměstnavatelů, kteří plní čtyřprocentní kvótu skutečným přímým zaměstnáváním, dlouhodobě stagnuje.

Ombudsman proto doporučuje prověřit, zda peníze vynakládané na chráněný trh práce skutečně vedou k přechodu lidí s postižením na otevřený pracovní trh, nebo zda spíš upevňují oddělený systém zaměstnávání.

Eliška žije v Děčíně a invalidní důchod pobírá zhruba pět let. Během té doby se pokoušela několikrát najít práci na chráněném pracovním místě. Její zkušenosti z těchto zaměstnání ale podle ní neměly s představou chráněného pracovního prostředí mnoho společného. Zažila téměř vše: nesmyslně nízké úvazky, zneužívání lidí se zdravotním postižením pro téměř otrockou práci, nedodržování zákoníku práce i tlak ze strany zaměstnavatelů, kdykoliv se vymezila.

První zkušenost přišla zhruba před třemi lety. Na pracovní pozici reagovala přes běžnou nabídku práce. Podle pracovní smlouvy, kterou má redakce k dispozici, měla pracovat v Ústí nad Labem coby „pomocný provozní pracovník“ v dopravně expediční firmě. Když ale nastoupila, zjistila, že skutečné pracoviště je jinde – v děčínské rodinné vile zaměstnavatelky.

Namísto práce ve výrobě tam podle svých slov vykonávala práci, která připomínala spíše domácí službu. Uklízela velký dům, prala prádlo, myla koupelny a  toalety, luxovala, vytírala a čistila koberce. „Všechno nechávali ležet po domě. Nádobí byla taková halda, že už ho někdy nechávali i na zemi,“ popisuje. Myčku přitom podle ní používat nesměla.

Podobně podle ní vypadala i práce na zahradě. Členové rodiny kouřili venku a nedopalky odhazovali na zem. „Já jsem je potom musela sbírat rukama,“ říká. Zaměstnavatelka podle ní kontrolovala každý detail. Eliška mohla odejít domů až ve chvíli, kdy byl celý dům uklizený a zaměstnavatelka práci osobně zkontrolovala.

„Stalo se, že už jsem byla na autobusové zastávce a ona mi zavolala, že se mám okamžitě vrátit, protože jsem třeba dala vařečku do jiného šuplíku,“ popisuje šikanu. Postupně začala mít pocit, že v domě pracuje jako služka.

Situace podle ní trvala několik měsíců. Nakonec práci opustila, ale říká, že se z celé zkušenosti dlouho psychicky vzpamatovávala. Podle jejího odhadu zaměstnavatelka využívala pracovní místa pro lidi se zdravotním postižením také pro další práce v domácnosti.

Po několika letech se Eliška pokusila najít jiné zaměstnání. Nastoupila jako uklízečka ve firmě, která zaměstnávala převážně lidi se zdravotním postižením. Práce spočívala v úklidu vrátnic v různých objektech. Zpočátku pracovala v Děčíně, jen několik minut od svého bydliště. Pracovní smlouva byla na jednu hodinu denně. Samotný úklid ale podle ní trval mnohem kratší dobu. „Vrátnici jsem měla uklizenou za deset minut,“ říká. Postupně si ale začala všímat, že podobná pracovní místa existují ve firmě ve větším počtu, než by bylo podle rozsahu práce potřeba.

Eliška za práci, která byla podle smlouvy na pět hodin týdně, pobírala měsíčně 4 500 Kč. Firma, která Eliška zaměstnala, uvádí na svých webových stránkách, že může poskytovat ostatním firmám tzv. náhradní plnění.

Matematika je v tomto ohledu jednoduchá: firma, která Elišku zaměstnala, byla na chráněném trhu práce a za zaměstnání každé osoby se zdravotním postižením může ještě od státu pobírat příspěvek. V Eliščině případě to znamená, že náklady firmy na její mzdu včetně sociálního a zdravotního pojištění tvořily zhruba 6 000 Kč. Tři čtvrtiny z toho, na které stát přispěje, jsou tedy 4 500, k tomu se připočítává 1 000 Kč paušál a firma za zaměstnání Elišky na pouhých pět hodin týdně od státu inkasuje zhruba 5 500 Kč.

Právě tento systém byl podle ženy jedním z důvodů, proč firma zaměstnávala tolik lidí na velmi malé úvazky. Situace se změnila po roce, kdy firma oznámila, že některá pracovní místa ruší. Vedoucí zaměstnancům předložil dohodu o okamžitém ukončení pracovního poměru. Většina pracovníků ji podepsala. Eliška odmítla s tím, že chtěla, aby jí firma nabídla jiné místo, ideálně v místě bydliště. Od své lékařky měla totiž doporučení, že by neměla dojíždět na dlouhé vzdálenosti.

Podle jejího popisu se poté situace vyhrotila. Vedoucí si ji začal brát stranou, mimo ostatní kolegy, a podle ní křičel a vyhrožoval. „Říkal mi, že když já na něj takhle, tak on na mě taky. Že ještě uvidím, co dokáže,“ popisuje. Nakonec jí předložil nový dokument. Podle něj měla nově pracovat ve Varnsdorfu, asi padesát kilometrů od Děčína. Eliška říká, že dokument podepsala pod tlakem.

Do nové práce začala dojíždět jednou týdně. Kvůli zdravotnímu stavu ale nesmí cestovat sama, trpí závratěmi a může upadnout do bezvědomí. Do práce ji proto musela doprovázet asistentka. Cesta tam a zpět trvala zhruba čtyři hodiny. Samotný úklid vrátnice přitom opět zabral jen několik minut. „Přijely jsme tam, uklidila jsem to za deset minut a zase jsme jely zpátky,“ říká.

Po měsíci takového režimu její zdravotní stav nevydržel. Při jedné z cest zkolabovala. Od té doby je na nemocenské a plánuje pracovní poměr ukončit. Říká, že kromě těchto dvou zaměstnání se pokusila nastoupit ještě do jedné chráněné dílny v České Kamenici. Tam ale podle ní práce prakticky neexistovala. „Čtyři hodiny jsme tam jen seděli a nic nedělali,“ vzpomíná. Za pět let od přiznání invalidního důchodu tak její pracovní zkušenosti na chráněných místech podle jejích slov nepřinesly stabilní zaměstnání, ale spíše sérii krátkých a  problematických pracovních poměrů.

Kdykoli se pokusila otevřít otázku mezd, vykazování práce nebo pracovních podmínek, firma její námitky neřešila věcně, ale obracela je proti ní. Když se ptala, proč jí nejsou propláceny celé směny, proč se ve výplatě nijak neprojevují záskoky za nemocného kolegu nebo proč nedostává příplatky za víkendy a svátky, nedočkala se podle svých slov vysvětlení, jen tlaku a zpochybňování.

V práci, která byla od začátku komunikovaná jako „z domova“, se začalo stále více tlačit na firemní setkávání v sídle kanceláře. „Jako člověk se závažnými psychickými problémy se na každý odchod z domu musím velmi připravit. Opravdu to pro mě znamená velké úsilí.“

„Musela jsem tam jezdit podepisovat smlouvu a dovážet potvrzení, že beru invalidní důchod,“ dodává. „Kvůli úzkostem necestuji MHD sama, potřebuji doprovod. Když nemohl můj partner, musela jsem si vzít taxík. Ten je ale běžně mimo mé finanční možnosti: beru invalidní důchod, nízkou mzdu ve firmě a  po zaplacení nájmu mi skoro nic nezbyde.“ Firma však stále trvá na tom, aby dojížděla.

Tereza má druhý stupeň invalidity a několik zdravotních diagnóz, mimo jiné chronický únavový syndrom a silné ADHD, které výrazně omezují množství práce, které dokáže dlouhodobě zvládnout. Právě proto hledala zaměstnání na chráněném pracovním místě, které by počítalo s jejími zdravotními omezeními a umožnilo jí pracovat stabilním tempem.

V roce 2023 se přihlásila na pozici v neziskové organizaci, která nabízela pracovní místo určené pro lidi se zdravotním postižením. V té době měla brigádu přibližně na poloviční úvazek, ale hledala stabilní pracovní poměr.

Na pohovoru podle svých slov zanechala dobrý dojem. Po schůzce ale nepřišla žádná odpověď. Tereza čekala několik týdnů, ale nikdo se jí neozval. Protože si musela dopředu plánovat směny na brigádě, napsala zaměstnavateli sama a zeptala se, jak výběrové řízení dopadlo.

„Nikdo mi na e-mail nikdy neodpověděl,“ vzpomíná. Nakonec se rozhodla vzít na brigádě více směn, aby měla alespoň nějaký stabilní příjem. Jenže těsně před začátkem dalšího měsíce jí z neziskové organizace zavolali: místo dostala a měla nastoupit co nejdříve.

Tereza vysvětlila, že okamžitý nástup není možný. Směny na brigádě už měla naplánované a zrušit je nebylo jednoduché. Zároveň věděla, že kvůli zdravotnímu stavu nezvládne dvě práce současně. Nadřízená jí proto nabídla neobvyklé řešení. První měsíc prý může být „jen na papíře“ zaměstnaná a skutečnou práci začne vykonávat až později. „Řekla mi, že jinak by přišli o financování,“ popisuje Tereza.

Krátce po nástupu se ale ukázalo, že dohoda neplatí. Tereza začala dostávat pracovní úkoly téměř okamžitě. Kromě administrativních činností měla například roznášet propagační materiály po Praze. Současně se ukázalo, že pracovní úvazek je nižší, než očekávala. Smlouva byla nakonec uzavřena pouze na čtvrt úvazku. Měsíční mzda činila zhruba sedm tisíc korun.

Samotná výše platu by podle ní odpovídala čtvrtinovému úvazku. Problém byl, že množství práce podle její zkušenosti čtvrt úvazku výrazně přesahovalo. „Bylo to spíš jako půl úvazek za plat čtvrt úvazku,“ říká.

Situaci komplikovala i její brigáda. Kvůli nové práci musela snížit počet směn, takže její měsíční příjem se skládal z přibližně sedmi tisíc korun z chráněného místa, pěti tisíc invalidního důchodu a asi tří tisíc z brigády.

Problémem byla také organizace práce. Tereza nikdy nedostala jasně stanovenou pracovní dobu ani přesnou evidenci práce. Úkoly se podle ní rozdělovaly průběžně na poradách a prostřednictvím tabulek. „Chtěla jsem mít jasno, aby nedošlo k tomu, že nejdřív nic a pak najednou všechno,“ vysvětluje. Podle jejích slov ale nikdy nedostala jednoznačnou odpověď.

Současně se ale její zdravotní stav začal zhoršovat. Během půl roku byla několikrát nemocná, cítila silné vyčerpání a postupně ztrácela schopnost zvládat pracovní tempo.

V té době už byla situace v práci napjatá. Na jedné z porad podle ní nadřízená před ostatními kolegy prohlásila, že „v práci nic nedělá“. Tereza říká, že ji to zaskočilo. „Práci jsem dělala, ale snažila jsem se držet pracovní dobu podle smlouvy,“ vysvětluje. To však bylo proti obecným zvyklostem v  organizaci, kde většinou lidé pracovali zadarmo mnohem déle, než jim určovala pracovní doba. Ona to ale kvůli zdravotnímu stavu nezvládala. Situace vyvrcholila právě na této poradě. Tereza se rozplakala a krátce poté dala výpověď.

Když dnes na svou zkušenost vzpomíná, říká, že ji nejvíc zasáhl pocit nejistoty. „Ta zkušenost ve mně podkopala víru, že je nějaká šance, že se jako středně těžce handicapovaný člověk vůbec kdy uživím.“

Podobně svou situaci vnímá i Anna, která má navíc pocit, že lidé s postižením trpí důsledkem takových zkušeností nedostatkem pracovního sebevědomí. „Neumíme se za sebe stavět, pořád se to bere jako charita, že firma zaměstnává ty chudáčky, co by jinak pošli hladem,“ říká.

Po odchodu z práce Terezin zdravotní stav dál kolísal. Několik let strávila převážně doma a obíhala lékaře. Teprve nedávno jí byl přiznán třetí stupeň invalidity. Dnes uvažuje o návratu do práce, ale má z toho velké obavy.

„Lidé s postižením jsou zkrátka častěji nemocní nebo musí chodit k lékařům. To je realita,“ říká. „Ale zaměstnavatelé s tím často nepočítají.“

Zpětně si myslí, že systém chráněných pracovních míst je často nastavený spíše pro lidi s lehčím zdravotním omezením, například s prvním stupněm invalidity. Lidé s vážnějšími diagnózami se podle ní ocitají v obtížné situaci: na běžném pracovním trhu mají jen malou šanci uspět, ale ani chráněná pracovní místa nejsou vždy přizpůsobena jejich potřebám, případně jsou na ně překvalifikovaní. „Jako by pro lidi s druhým stupněm invalidity nebylo místo,“ říká.

I Anna, která má vysokou školu a  magisterský titul, s tím souhlasí. „Zdravý chudý člověk má alespoň minimální mzdu. Invalidní člověk na zkráceném úvazku na ni často nedosáhne,“ říká Tereza. Zároveň upozorňuje, že lidé se zdravotním postižením mají často vyšší výdaje než ostatní. Patří mezi ně například doplatky za léky, zdravotní pomůcky, doprava k lékařům nebo asistence. „Nejvíc mě trápí naprostý úpadek do chudoby,“ říká otevřeně.

To, co popisují zaměstnankyně oslovené redakcí, podle podnikatelky Hyblerové odpovídá tomu, co sama dlouhodobě vidí při návštěvách chráněných dílen a sociálních podniků po celém Česku. Osobní návštěvy považuje za jediný způsob, jak poznat realitu. „Chci se na vlastní oči přesvědčit, jak vypadá prostředí dílny či podniku, kolik lidí pracuje ve výrobě a zda tam dokážu cítit nějaké bezpečí nebo spokojenost. Vše se obvykle pozná rychle,“ říká. Zažila podle svých slov provozy, kde se téměř nepracovalo, i místa, kam ji provozovatelé vůbec nechtěli pustit.

Hlavní problém podle ní neleží jen v jednotlivých zaměstnavatelích, ale i v samotné konstrukci systému. „Na první místo bych umístila byznys v oblasti náhradního plnění, na druhé místo lidský faktor, tedy toho, kdo dílnu a s jakým úmyslem založí,“ říká. V kombinaci se slabou kontrolou to podle ní vytváří prostředí, v němž lze formálně plnit podmínky, aniž by stát skutečně sledoval, v jakém prostředí lidé s postižením pracují a zda je práce rozvíjí.

Podle Hyblerové je v systému zároveň rozšířená představa, že invalidní důchod představuje přirozený doplněk mzdy, a  zaměstnavatelé proto mohou lidem s postižením platit méně. Právě to podle ní ukazuje, že se na jejich práci často nenahlíží jako na plnohodnotnou. Současně ale zdůrazňuje, že vedle predátorských modelů existují i podniky, které fungují úplně jinak a dokazují, že chráněný trh nemusí být automaticky synonymem vykořisťování.

Adéla získala podobnou zkušenost jako Tereza. Když roku 2021 nastoupila do marketingové společnosti na pozici určenou lidem se zdravotním postižením, práce z domova pro ni zpočátku znamenala velkou úlevu. Kvůli chronickým bolestem potřebovala pracovat z postele. I proto u firmy vydržela dva roky. Brzy se ale ukázalo, že práce je špatně organizovaná, bez pevného režimu a pořádného zaučení. Úkoly přicházely průběžně a  pracovní den se podle ní často roztahoval až do večera, někdy i do víkendů. „Někdy se celý den nic nedělo a pak se všechno dohánělo večer nebo v noci,“ popisuje svou zkušenost.

Problémem byla i mzda. Hodinová sazba podle ní postupně klesla ze 145 na 125 korun s  vysvětlením, že firma nemá dost peněz. Když si pak začala zjišťovat, jak fungují státní příspěvky na zaměstnávání lidí se zdravotním postižením, nabyla dojmu, že její plat se prakticky kryje s tím, co zaměstnavatel dostává od státu. Výplaty navíc podle ní chodily se zpožděním a  objevovaly se i případy, kdy lidé dostali méně peněz, než čekali. Po dvou letech proto odešla.

Z celé zkušenosti si odnesla pocit, že část firem bere zaměstnávání lidí se zdravotním postižením spíš jako výhodný model financovaný státem než jako skutečnou podporu.

„To je na tom asi nejhorší,“ říká. „Že většina z nás tam byla proto, že jsme neměli jinou možnost.“ Dodává i to, na co v praxi narážela Hyblerová. „Mají pocit, že přece máme invalidní důchod, což je v jejich očích stabilní příjem. A tak nám mohou platit směšně málo, aby jim jejich výdaje bohatě pokryl stát svými dotacemi a my je vlastně nic nestáli,“ říká.

Debata o fungování chráněného trhu práce se v posledních letech promítla i do příprav nové vládní strategie. Vláda připravuje Národní plán podpory rovných příležitostí pro osoby se zdravotním postižením na období 2026 – 2030, který má mimo jiné změnit přístup k zaměstnávání lidí s  postižením. Jedním z hlavních cílů dokumentu je posílit jejich uplatnění na běžném pracovním trhu a omezit závislost na chráněných pracovištích.

Podle Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením by lidé s postižením měli mít možnost pracovat především na otevřeném pracovním trhu, za stejných podmínek jako ostatní zaměstnanci. Chráněné dílny nebo chráněná pracovní místa mají podle tohoto konceptu fungovat spíše jako dočasná podpora nebo přechodná etapa.

Podle kanceláře veřejného ochránce práv ale návrh zatím obsahuje zásadní nedostatky. Poradní orgán ombudsmana pro oblast práv osob se zdravotním postižením upozorňuje, že některá důležitá opatření během přípravy dokumentu z návrhu zmizela. Výsledný plán podle něj deklaruje správný cíl, tedy větší začlenění lidí s postižením do běžného pracovního prostředí, ale nenavrhuje dostatečně konkrétní kroky, které by takovou změnu skutečně umožnily.

Ombudsman zároveň upozorňuje, že současný systém chráněného zaměstnávání v Česku má tendenci lidi s postižením spíše udržovat v odděleném pracovním segmentu, než aby jim pomáhal přecházet na otevřený trh práce. Anna se po měsících dohadů se svým zaměstnavatelem rozhodla stáhnout. Snaha zlepšit pracovní podmínky sobě i svým kolegům ji stála strašně moc energie. A tu nemá. Po týdnech žádostí o to, aby firma, kde pracuje, alespoň dodržovala zákoník práce a nastavila podmínky transparentně a  rovně, se dočkala jen rušení směn. To ji finančně ohrožuje.

„V práci to teď vypadá tak, že mě izolovali od kolegů a směny mi píšou samostatně v chatu, kde jsem jen já a moje nadřízená. Nechtějí nic posílat po datovce, že jsem prý soukromý subjekt a je jako firmu by to stálo peníze,“ říká Anna. „Nemá cenu se s nimi hádat. Člověk sám nic nezmění, kolegové jsou rádi aspoň za něco,“ krčí rameny a přiznává, že práci potřebuje. Z invalidního důchodu by nevyžila. „Cítím se tam teď úplně odstrčená a jako potížistka, jen proto, že jsem se dožadovala dodržování zákoníku práce. Jedna změna ale nastala: pracuji skutečně čtyři hodiny denně, ne osm,“ říká.

Ministerstvo práce a sociálních věcí v odpovědích pro redakci připouští, že kontrolní systém je v praxi rozdělený. Úřad práce sleduje především to, zda zaměstnavatelé splňují podmínky pro čerpání příspěvků: kontroluje pracovní smlouvy, mzdové listy, výpisy z účtů, zda mzda byla skutečně vyplacena a zda neklesla pod minimální hranici. Samotné dodržování zákoníku práce, tedy například správné započítávání odpracovaného času, příplatky za víkendy a svátky nebo pracovní dobu, je podle ministerstva plně v kompetenci Státního úřadu inspekce práce.

MPSV zároveň potvrzuje, že úřad práce kontroluje hlavně formální splnění podmínek pro poskytnutí příspěvku. Při místních šetřeních ověřuje zejména existenci pracoviště, pracovní smlouvy, přepočtený podíl zaměstnanců se zdravotním postižením, výši mzdy ve vztahu k minimální mzdě a základní vhodnost pracovního prostředí. Pokud se objeví nesrovnalosti nebo podezření na porušování zákona, může si vyžádat další podklady, příspěvek krátit, pozastavit nebo nevyplatit a podnět předat inspekci práce, případně policii.

Samo ministerstvo současný systém označuje za funkční z hlediska kontroly podmínek podle zákona o zaměstnanosti, zároveň ale připouští jeho limity ve vztahu k ochraně individuálních pracovních práv zaměstnanců. Jinými slovy: stát poměrně podrobně sleduje tok veřejných peněz, méně už přímo to, jak se zaměstnavatelé k lidem se zdravotním postižením v každodenní praxi chovají.

Příběhy Anny, Elišky, Terezy i Adély i odpovědi ministerstva ukazují, že nejde jen o jednotlivá selhání konkrétních zaměstnavatelů. Stále zřetelněji z nich vystupuje i problém samotného systému, který sice posílá na zaměstnávání lidí se zdravotním postižením veřejné peníze, ale mnohem méně už hlídá, v jakých podmínkách tito lidé skutečně pracují. Jak upozorňuje i Lucie Hyblerová, v prostoru mezi formálním plněním zákona, slabou kontrolou a obchodem s náhradním plněním vzniká prostředí, v němž se pomoc snadno mění ve vykořisťování.