Sexuální obtěžování: Temná strana českého cosplaye

Termín cosplay sestává ze dvou jednoduchých slov: costume a play. Než ale jeden cosplay vznikne, mohou za ním být stovky hodin práce i  desetitisíce korun za materiál. Fanynky a fanoušci filmů, seriálů, videoher nebo knih vytvářejí kostýmy svých oblíbených postav a vyrážejí v  nich na festivaly. Své cosplaye mohou prezentovat na soutěžích, nebo si jen užít den jako někdo jiný.

Akcí neustále přibývá, mezi největší patří brněnský Animefest (v roce 2025 přibližně 40 000 návštěvníků) či o víkendu konaný Comic-Con Prague (v roce 2025 přibližně 23 000 návštěvníků). Ne všichni návštěvníci si však uvědomují, že se pod kostýmy skrývají normální lidé.

Na podobných festivalech je běžné, že návštěvníci žádají cosplayerstvo o společné fotografie. Nejen cosplayerka Kačka to bere jako přirozenou součást svého koníčku. Problém však nastává ve chvíli, kdy fanoušci začnou předpokládat, že cosplay automaticky znamená souhlas s fyzickým kontaktem.

„Několikrát se mi stalo, že mi při focení někdo sáhnul na zadek. To je pro mě jasně za hranou. Už jen když mě někdo cizí obejme kolem pasu, není mi to vůbec příjemné, ale zadek je prostě soukromá zóna,“ říká Kačka.

Na jednom ze svých prvních conů měla cedulku s nápisem Free hugs. „Tehdy mi to přišlo jako milý nápad, viděla jsem to u spousty lidí. Jenže jednou si pro objetí přišel nějaký kluk, který si mě k sobě opravdu hodně a nepříjemně přitiskl. Mám větší prsa, takže předpokládám, že to bylo proto, aby je cítil na sobě. V tu chvíli mi došlo, že to vlastně vůbec není tak nevinné, jak se zdá na první pohled.“ Od té doby má strach o všechny mladé nezletilé holky, které s takovou cedulí na podobných akcích potkává.

Svou první zkušenost se sexuálním obtěžováním zažila cosplayerka Vanessa na Comic-Conu v Praze. „Šla jsem za Ciri ze Zaklínače, konkrétně za tu verzi z  videohry. To bylo bohužel velké lákadlo, ta postava je hodně sexualizovaná jak muži, tak i ženami. Během conu se mě lidé neustále dotýkali, nerespektovali můj osobní prostor, brali mě bez dovolení kolem pasu, vždy si mě na fotku přitáhli hodně natěsno k sobě. V té době jsem s cosplayi začínala a tak jsem se zděsila, že být cosplayerem asi obnáší tuhle daň.“

Další cosplay ze Zaklínače, tentokrát postavy Triss, si Vanessa vzala před třemi lety na Cosples. „Měla jsem decentní výstřih, jednalo se o ples, kde je jasně daný dresscode. Sukně sahala až na zem, takže mi fakt nic nebylo vidět. Myslím si, že ten pán už byl opilý, ale ani to mu nedávalo důvod na mě vystartovat tak, jak vystartoval. Stála jsem u baru a on mi začal koukat do výstřihu, začal se mě dotýkat a chovat se nechutně ‚přátelsky‘. Měl hloupé sexistické narážky na můj cosplay, poukazoval na to, že Triss je hrozně sexy postava a zajímalo ho, proč jsem si ji vybrala. Když jsem chtěla odejít, chytil mě za ruku, že si se mnou chce zatančit. Několikrát jsem mu zopakovala, ať na mě nemluví, ať na mě nesahá. V  průběhu večera za mnou pak neustále chodil, stále mě zval k tanci, i  když jsem ho pokaždé razantně odmítla a nepřestával komentovat to, jak je Triss sexy. Neviděl mě jako úplně cizího člověka nebo jako ženu, které se to nelíbí. Viděl jen tu postavu a nic jiného ho nezajímalo.“

Na festivalu Fantastická Ostrava pak Vanessa zažila stalking. Zprvu vše vypadalo nevinně. Na stánek, kde pracovala, za ní přišel neznámý kluk a zeptal se, zda se s Vanessou může vyfotit. „S tím jsem neměla žádný problém, jenže ani ne za patnáct minut přišel znovu a pořád na mě koukal. Kamkoliv jsem v areálu šla, na záchod, ven před budovu, tak mě pronásledoval. Přišel pak i za mnou a přinesl fotku, na které jsem byla jenom já. Nahlásila jsem ho securiťákům a ti naštěstí zasáhli. Zeptali se mě, jak vypadá a dobrou hodinu mi pak byli nablízku a  hlídali mě. Ten kluk si mě ale samozřejmě našel na Instagramu a čas od času mi napíše. Je to děsivé.“

Cosplayerka Lenka zažila nejvíc nepříjemných situací spojených s fyzickým kontaktem na Comic-Conu. „Já jsem celkově dost nekontaktní člověk a moje první nepříjemná zkušenost byla právě tam, když jsem měla kostým Jinx z League of Legends. Mně bylo v té době sedmnáct, možná osmnáct; dvěma mužům, kteří si přišli pro fotku, okolo třiceti. Vše bylo v pohodě do doby, kdy mi jeden z nich bez dovolení začal sahat kolem pasu. Poprosila jsem ho, aby se mě nedotýkal, on namítnul, že to bude ‚jen na fotku‘ a dost nevybíravě mě chytil v místě, kde jsem měla holou kůži s namalovaným tetováním. Snažila jsem se mu vykroutit, ale nereagoval, ani když jsem mu několikrát zopakovala, že nechci, aby se mě dotýkal. Až upozornění na to, že mi v podstatě zničí cosplay, když mi to tetování rozmaže, ho přimělo dlaň oddálit. Stále se ale tisknul ramenem i zbytkem těla a bylo to pro mě hodně nekomfortní. Podobné situace se pak několikrát opakovaly, i když jsem už jasně říkala: Nesahejte na mě, prosím, nedotýkat se.“

V průběhu dalších conů a festivalů se Lenka musela naučit být opravdu nevybíravá nebo rovnou dávat mezi sebe a lidi, kteří se přijdou vyfotit, různé doplňky daného cosplaye, repliky zbraní a  podobně. Často vedle sebe záměrně staví svého přítele, jenž se cosplayům také věnuje. „Bála bych se na akce chodit sama. Realita je bohužel taková, že když mám vedle sebe partnera, ten mužský element, lidé si toho ke mně dovolí mnohem méně.“

Zkušenost s velmi nevhodnými doteky má Lenka také z fantasy historické akce s názvem Pevnostcon, kterou pořádá časopis Pevnost. „Datum festivalu vychází přibližně na moje narozeniny, tak jsme tam vždy slavili. Tenkrát jsem se odtrhla od skupiny, protože jsem potřebovala na záchod. Postavila jsem se do fronty v budově a najednou ke mně přišel nějaký pán s tím, jestli by se se mnou mohl vyfotit. Řekla jsem mu, ať se nezlobí, že tady stojím ve frontě na záchod, ale on se nenechal odbýt s tím, že chce už za chvíli domů, ale potřebuje ještě fotku se mnou. Měla jsem tehdy úplně obyčejný cosplay elfa – bodýčko s  rolákem ke krku a dlouhou sukni – vůbec nic sexualizovaného, nic odhalujícího. Přesto mě drsně chytil za ruku a vytáhl mě z té fronty ven, kde mělo být údajně lepší světlo. Když se chystal udělat si se mnou selfíčko, tak mě chtěl obejmout. Snažila jsem se ho odstrčit loktem, byla jsem už podrážděná a několikrát mu opakovala, ať se mě nedotýká. A  najednou mě opravdu hodně surově chytil za zadek. Byla jsem naprosto šokovaná, ztuhla jsem a vůbec nevěděla, co dělat. Úplně jsem zapomněla, že jsem původně chtěla na záchod.“

Jakmile Lenka doklopýtala zpátky za přítelem, rozplakala se. Společně pak vyhledali jednoho z  organizátorů akce a incident nahlásili – báli se o další ženy a  nezletilé dívky, které se akce účastnily. Lenka se od té doby vyhýbá jakémukoliv focení s cizími s muži. „Vím, že ne všichni jsou takoví, ale pokaždé, když mě muž požádá o fotku, vzpomenu si na tuhle chvíli a  radši se vymluvím, že někam zrovna spěchám, nemám čas a rychle se rozloučím.“

Od té doby také promýšlí, zda její plánovaný cosplay není příliš „vyzývavý“, zda si jím nevyslouží další sexistické narážky a nevyžádané doteky. „Jsou cosplaye, které opravdu miluju, třeba Black Widow od Marvelu. Má ale upnutý bodysuit, který obepíná tělo a zdůrazňuje křivky. Ačkoliv je Natasha Romanoff jedna z mých nejoblíbenějších postav vůbec, už jsem její cosplay na sobě několik let neměla. Mám strach v něm vyrazit na jakoukoliv akci.“

Svůj cosplay před každou akcí pečlivě zvažuje také Cassia. Přiznává, že když má na sobě zahalující kostým, masku nebo crosscosplay (druh cosplaye, kdy je postava jiného genderu), pak mužskou pozornost tolik nepřitahuje. „Kdybych chtěla jít třeba za Wonder Woman nebo Poison Ivy, něco víc odhalujícího, rozhodně bych se bála vyrazit na akci sama.“

Obtěžování se nevyhnou ani muži. Cosplayera Karla se na jedné akci dívky a ženy bez dovolení dotýkaly na hrudníku a mačkaly mu biceps. „Uvědomuju si, že mám svaly, pravidelně posiluju, ale tohle už mi přišlo hodně za hranou, bylo mi to nepříjemné. Jsme na conu často celý den a jedna taková situace může úplně znechutit koníček, který nás baví. Lidé nedělají cosplay proto, aby byli vystavováni nebo aby si na ně někdo dovoloval. Chtějí si prostě užít den v roli postavy, kterou mají rádi.“

Na Comic-Con Prague byl před dvěma roky pozván i slavný zahraniční cosplayer a herec Han Jones. Na sociálních sítích pak sdílel nepříjemný zážitek, kdy mu jedna z  fanynek sáhla na zadek. Myslela si patrně, že si to může dovolit, protože Han byl oblečen jako Captain America, jehož pozadí je ve filmech s nadsázkou sexualizováno.

Podle osloveného cosplayerstva je bohužel běžné, že návštěvníci festivalů vytáhnou telefon a začnou si kostýmy fotit bez jakéhokoliv oslovení. Podle Honzy jde o základní respekt k druhému člověku. „Mělo být samozřejmostí alespoň navázat oční kontakt nebo se jednoduše zeptat, jestli si mohou udělat fotku.“ Cosplayerka Nikol jej doplňuje: „Je důležité si uvědomit, že cosplayeři opravdu nejsou zvířátka v zoo. Někteří lidé si myslí, že na nás můžou pokřikovat, různě přitahovat k  sobě, dotýkat se, fotit bez dovolení…“

Jako nepříjemné popisuje cosplayerstvo také chvíle, kdy si je lidé fotografují v momentech, které s prezentací cosplaye nemají nic společného. Lenčin kamarád byl na Comic-Conu vyfocen v cosplayi Batmana v okamžiku, kdy stál u pisoárů. „Upřímně nechápu, jak někoho něco takového vůbec napadne. Člověk se nemusí věnovat jen cosplayerskému focení, aby ho mu došlo, že to není vhodné. Je to podle mě úplně základní otázka nějakého lidského citu a  respektu.“ Fotografie pak byla dokonce zveřejněna jako úvodní v článku na serveru Echo24.cz spolu s titulkem OBRAZEM: Čůrající Batman a setkání predátorů. V Praze se konal Comic-Con.

Ano, samozřejmě, vstupem na akci dáváte souhlas k pořizování audiovizuálního záznamu, ale je velký rozdíl mezi klasickou fotkou v cosplayi a snímkem v soukromých momentech, ať už na toaletě nebo třeba v šatně. „Na Comic-Conu je teprve poslední dva roky cosplay šatna. Je fajn, že ten prostor vůbec vznikl, ale pořád do něj může veřejnost, lidé kolem ní procházejí třeba k tribunám O2 universa,“ vypovídá dál Lenka. „O nějakém soukromí nemůže být řeč, cosplayeři se tam kolikrát převlékají – mají na sobě třeba silonky nebo vršek kostýmu – a najednou tam přijde běžný návštěvník. Jednou do té cosplay šatny vtrhl fotograf a začal si cosplayerky fotit právě ve chvíli, kdy se převlékaly nebo líčily.“ Shodou okolností se jednalo o stejného fotografa, který je autorem fotky Batmana u pisoáru. Vloni byl již na dveřích šatny vyznačen zákaz vstupu s fotoaparáty.

Venku i v soukromí

Problémy s fotografy přirozeně nevznikají jen na akcích, ale také v soukromí. „Jednou jsem měla focení s fotografem v ateliéru a byla tam malá šatna, kde jsem se převlékala do cosplaye“, svěřuje se Kačka. „Během pěti minut mi tam ten fotograf třikrát vlezl. Vždycky bez zaklepání. Poprvé říkal, že si jde nachystat foťák nebo světla, ale pak už mi připadalo, že tam chodí vyloženě schválně. Jednou měl dokonce mobil zvláštně natočený, takže jsem měla dost nepříjemný pocit, jestli si mě náhodou nenatáčí. Ten samý fotograf mi pak několikrát nabízel, jestli nechci fotit akty nebo boudoir fotky ve spodním prádle. Několikrát jsem řekla, že ne, nemám zájem, ale on to téma znovu a znovu otevíral a naléhal.“

Kačka se fotografa nebála odmítnout, ale přiznává, že pokud by byla mladší a  méně zkušená, bylo by jí to trapné. Navíc se jednalo o takzvané TFP (Time For Print) focení, které představuje spolupráci mezi fotografujícím a modelkou*modelem, kde obě strany investují svůj čas a  úsilí výměnou za výsledné fotografie. Ani jedna strana neplatí honorář, cílem je rozšíření portfolia, získání zkušeností nebo realizace kreativního nápadu. V cosplay komunitě je toto focení rozšířené a  oblíbené. „Myslím si, že v takové situaci může mít někdo pocit, že tomu fotografovi něco dluží, protože mu ve své podstatě dělá fotky zdarma. A  pak se může cítit pod tlakem, že by měl souhlasit i s něčím, co mu není úplně příjemné.“

Po všech svých zkušenost s focením je Kačka mnohem opatrnější. „Fotím buď s fotografy, které už znám a kterým věřím, nebo si vybírám fotografky. A skoro vždycky si s sebou beru někoho dalšího. Oficiálně aby pomáhal třeba se osvětlením, ale ve skutečnosti je tam hlavně proto, abych se cítila bezpečněji.“

O nevhodných návrzích na focení ví své i Lenka. Do zpráv jí přišla zpráva od fotografa, kterého do té doby neznala, s nabídkou, jestli by spolu nenafotili cosplay Black Widow. Po nějaké chvíli psaní se ale ukázalo, že by měl fotograf zájem o nafocení filmové scény, kdy má postava na sobě minišaty a je provazy přivázaná k židli. „Řekla jsem, že to není dobrý nápad to focení realizovat, že mi to přijde příliš, zejména když se absolutně neznáme.“ Na to jí fotograf odpověděl, že je pěkná mrcha a  Lenku si zablokoval.

Když Honza fotil cosplay Jacka Frosta z Rise of the Guardians, uvědomil si, že nebude moct všechny fotografie zveřejnit. „Ta postava nemá žádné boty, i já byl bosý ve sněhu. Bál jsem se, že když na fotkách budou chodidla více vidět, tak ty fotky pak někdo zneužije pro svůj foot fetish.“

Své zkušenosti s fetishizováním cosplaye sdílela také Cassia. „Dala jsem do stories nějaké fotky v baletních špičkách, které byly součástí mého cosplaye. A jeden muž mě kontaktoval s tím, že má nevšední dotaz – že by mi zaplatil za to, kdybychom se sešli a já ho v těch špičkách nakopala do rozkroku. Že mě nechce urazit, ale že to má jako kink. Na tu zprávu jsem koukala úplně v šoku. Já vypadám mladší, než mi je, klidně na patnáct šestnáct let. Samozřejmě i kdybych byla plnoletá, tak je to hrozné. Ale člověk si říká, kolika mladým holkám ti chlapi píšou a  chtějí takové věci. Bojím se, kolik z nich na to kvůli penězům naletí třeba ve čtrnácti nebo patnácti.“

Celkově jsou sociální sítě prostorem, kde si toho lidé dovolí ke cosplayerstvu mnohem víc. Kačce několikrát přišly nevyžádané fotografie mužského přirození nebo zprávy, kde muž popisoval, co by s ní v posteli dělal. Zaznamenala, že se vše zintenzivnělo během covidu, kdy byli všichni častěji doma. Když Lenka zveřejnila ve stories záběry z focení v zákulisí, nějaký muž jí napsal, že by její zadek zasloužil pořádně naplácat. Nikol se hojně setkává s  narážky na svou váhu, svůj vzhled i obličej. Lidé jí vyčítají, že není podobná postavě, kterou cosplayuje, nebo že je daná postava krásnější.

Online sexuální obtěžování se opět nevyhýbá ani mužům. Karel čte hodně romantasy knihy, zaměřuje se na tento žánr a většinou ztvárňuje právě knižní boyfriendy. Rád také pracuje s hlasem, občas vytváří různá krátká videa nebo stories, kde čte úryvek z dané knížky.

„V jednu chvíli jsem četl i dark romance příběhy a tam se to už začalo nepříjemně překlápět. Po nějaké době jsem si všiml, že někteří fanoušci, většinou spíš fanynky, si začínají plést fiktivní knižní postavy se mnou jakožto s  člověkem, potažmo cosplayerem. V knihách jsou hrdinové mnohdy i toxičtí nebo říkají ženským postavám věci jako Jsi moje a podobně, a  mně došlo, že někteří lidé to asi nedokáží úplně oddělit. Začaly mi chodit zprávy ve stylu, jak by se ode mě nechaly přiškrtit, různě popisovaly věci, které by se mnou chtěly zažít a tak. Když jsem měl na nějaké fotce v cosplayi vidět na předloktí žíly, přišla mi zpráva: ‚Hmm, vsadím se, že takové žíly nemáš jen na rukou.‘“

Karel přiznává, že si nejdřív jeho mužské ego možná řeklo, že je to vlastně lichotka, ale čím déle nad tím přemýšlel, tím víc mu to všechno začalo být nekomfortní. „Rozhodně si nemyslím, že jsou takové zprávy v pořádku. Kdybych něco takového napsal já, jako chlap ženě, bylo by to naprosto nepřijatelné, takže nevidím důvod, proč schvalovat dvojí metr.“

Najdou se ovšem i jedinci, kteří chtějí zájmu ostatních využít. Vanessa se seznámila s mužem, který si myslel, že když se dostane do knižní komunity a bude cosplayovat knižní boyfriendy, pomůže mu to na akcích nabalovat dívky. „Psal svým kámošům ‚Pojďme se tam podívat na ty vlhký knihomolky‘ a podobné věci.“

Podle Vanessy je jednoznačně potřeba posílit ostrahu na Comic-Con Prague. „Pomohlo by, kdyby chodili mezi návštěvníky a hlavně věděli, jak se pak v  daných situacích správně zachovat.“ S tím souhlasí i Lenka a dodává, že například Animefest takové kroky podnikl a cítí se díky nim bezpečněji. Animest k těmto opatření uvedl: „Od roku 2018 máme vyhrazených několik proškolených lidí, kterým návštěvníci můžou obtěžování nahlásit a i naši řadoví dobrovolníci dostávají každoročně proškolení, jak si problematického chování všímat, jak reagovat a koho případně kontaktovat. Nakontraktovali jsme zdravotníky, kteří každý rok pomáhají lidem se záchvaty úzkosti a pro případ nutnosti máme v areálu přítomnou policii, která několikrát už bohužel v naší součinnosti zasahovala.“ Podle svých slov ComicCon takové proškolení také plánuje.

Všechny cosplayerky, se kterými jsem mluvila, se také shodují na tom, že by mělo být jasně vyznačené místo, kde mohou incidenty nahlašovat. Podle Animefestu je možné díky proškolení dojít za jakýmkoliv řadovým pracovníkem, který pomůže s kontaktováním pověřené osoby. „Do budoucna plánujeme vymyslet, jak dál zlepšit nahlašování podobných situací a  obecně, jak vůbec k návštěvníkům dostat informaci, že ty věci hlásit mají, že není v pořádku, když něco takového potkají nebo se to děje přímo jim.“

Na ComicConu lze obtěžování nahlásit kterémukoli organizátorovi, který se v dané situaci nachází nejblíže; případně na hlavním informačním stánku Comic-Con Prague. „Následně je daná situace řešena v kooperaci organizátorů Comic-Con Prague se security službami O2  Universa. Plánujeme zřídit pozici ombudsmana, který by měl na starost aktualizaci pravidel účasti vzhledem k cosplayerům a také by zastával primární kontakt pro řešení možných situací – a to jak z pozice poškozených, tak z pozice svědků, kteří byli nevhodného chování svědky.“

Animefest se navíc zajímá i minulostí lidí, které zaměstnává. „Dobrovolníky i  organizátory usvědčené z obtěžování, na libovolné akci, automaticky vylučujeme z organizace a problémoví přednášející i účinkující už znovu pozvánku nedostávají (byť někteří na jiných conech dál vystupují). Dvakrát v historii jsme sáhli i ke srážkám z honoráře, bohužel i k tomu občas dojde, ale o to přísněji k tomu přistupujeme.“

Několik dotazovaných uvedlo, že by ocenili safe zónu. Vanessa uvedla, že když za ní na Fantastické Ostravě neustále chodil onen stalker, v tu chvíli by jí nejvíc pomohla možnost někam se „schovat“ a chvilku si vydechnout. „Chápu, že to někdo může brát jako rozmar mladých a údajně přecitlivělých lidí, ale každý občas potřebuje takové místo, kde bude cítit podporu a odpočinout si, když toho na něj bude moc.“ Cassia by si také přála, aby byla místnost/zóna poctivě hlídaná. Uvnitř by rovněž mohla být k dispozici psychologická pomoc.

Na Animefestu si nekoupíte alkohol ani erotické zboží, což podle organizátorů přispívá k  bezpečnějšímu prostředí na conu. „Podnapilé návštěvníky bez diskuzí vykazujeme z akce. Zákaz prodeje alkoholu je citelná rána pro rozpočet akce, ale jsme raději, když se rodiče nebojí k nám dospívající pustit bez dozoru. Na základě zkušeností zahraničních kolegů nemáme 18+ sekci, ač o ni návštěvníci roky prosí. Bohužel kdekoliv ji otevřeli, vzrůstá i  počet incidentů – a to paradoxně ne v samotné „části pro dospělé“ ale často na zbytku akce.“

Podle většiny cosplayerstva jsou bannery s  nápisy „cosplay není consent“, které potkáte třeba na Comic-Conu, důležité, ale v realitě jen těžko vymahatelné. Karel k tomuto také uvedl: „Je samozřejmě dobře, když na conech visí upozornění, že se cosplayerů nikdo nemá dotýkat bez souhlasu, ale samo o sobě to moc neřeší. Na podobných akcích je totiž spousta různých plakátů – reklamních, ke stánkům, k autorům nebo k programu. Je jich tolik, že člověk je často ani nevnímá. Když tím conem procházím, většina těch cedulí mi prostě splývá s okolím.“ Animefest tyto bannery již zrušil: „Pravidelně sice diskutujeme, jestli je nevrátit, ale bohužel – po jejich zavedení jsme řešili naopak zvýšený počet obtěžování, protože část návštěvníků to naopak brala jako hec a zkoušela, co si můžou dovolit a projde jim to.“