Když tě fackuje virtuální přirození: VRChat slibuje nekonečnou svobodu vám, vašim dětem i jejich predátorům

„Představ si prostor plný nekonečných možností,“ vyzývá mě po zuckerbergovsku největší virtuální sociální síť současnosti, VRChat, kam se zrovna vůbec poprvé připojuji. Zatímco se načítá můj homeworld – útočiště určené jen mně, odkud už brzy budu moct podnikat exkurze napříč virtuálním megaversem – mhouřím oči nad slovem nekonečno. Jak brzy zjistím, schovává se za ním příslib i varování: Vítej, uživateli, a dej si pozor. Unikáš ze světa svázaného pravidly do limba, kde lze cokoli, s kýmkoli a jakkoli. „Za každým rohem se skrývá něco magického. Přijď nahlédnout a zjisti, co objevíš ty,“ svádí mě dál.

Po chvíli se přede mnou zformuje domovská dimenze. Je barevná, atmosféricky nasvícená a jako vystřižená ze scénografie Planety YÓ na Déčku: napůl vesmírná stanice a způli jeskynní komplex z alternativního pravěku, kde se k hvězdné obloze upínají přesličky a fluorescenční bedly. Anebo jsou to lysohlávky? napadne mě. Veškeré soukolí působí jako fever dream, dětská halucinace, jakou sdílím s asi 50 tisíci aktivními hráči z celého světa.

Mám tu i zrcadlo, odkud vyhlíží postavička v anime stylu, drobná blondýnka zahalená do kostýmu růžového axolotla. I když, zarazím se, zahalená je silné slovo. Obojživelný overal rafinovaně lemuje její křivky od prsou až k rozšířeným bokům, a končí ani ne centimetr pod zadkem. Mým zadkem. Axelottie – tak se teď jmenuji – věrně skáče, jak ťukám do klávesnice, dokud si neuvědomím, že mi ji systém defaultně přiřadil coby prvního avatara. Simulované 3D tělo, které druzí uvidí, jakmile se odvážím za hranice vlastní virtuální kóje.

VRChat vám dává příležitost nejen cestovat kamkoli, ale také si při tom navléknout kůži vlastní volby – ať už je pokrytá hustou furríkovskou srstí, nebo napěchovaná v korzetu. „U nás můžete prozkoumávat svou identitu, jak sami uznáte za vhodné. Chcete být mimozemšťanem? Mluvícím psem? Živoucí botou se svítícími prvky, které mění barvu do rytmu hudby? Proč ne,“ přijímá platforma bezvýhradně každého, kdo sem vkročí. Osvěžující, říkám si, tady se člověk může stát i tou pověstnou helikoptérou.

Nejde ani tolik o videohru – ačkoli hrát si tu můžete taky, ve všech významech toho slova – ale spíš o online komunitní středisko. Místo, kde se v reálném čase schází reální lidé, aby z reality unikli. Cílem je „najít si přátele, objevovat světy a vytvářet, co vás napadne“ – alespoň tak zní webové instrukce. Proto vyrážím mločím ocasem napřed vstříc magii za první roh.

Otevírá se mi digitální lunapark, kde zpoza neonových kulis postupně začnou vystupovat známé stíny. Ty, které vystrčí svou ošklivou hlavu vždy, když můžu! získá větší váhu než měl bych? Stačí špatné kliknutí, nesprávná místnost nebo o fousek víc důvěřivosti, a oáza bezbřehého (sebe)vyjádření se promění v neřízenou džungli, kde se dospělé fantazie otírají o dětskou zvědavost. A nejen obrazně.

Zdraví mě prázdná recepce s masivní kamennou stěnou v zádech, které dominuje logo černé kočky: The Black Cat. Luxusní kabinu s restaurací, několika relaxačními koutky i pódiem předchází pověst legendárního barového prostoru. Nutno podotknout, že o konkurenci není nouze. VRChat čítá dle vlastních slov na stovky tisíc světů, od gamingových přes edukativní až po eventové, přičemž drtivá většina z nich vznikla jako autorské dílo hráčů samotných. Ke spoustě se navíc pojí až desítky aktivních instancí čili přesných paralelních kopií, jen s omezenou návštěvnickou kapacitou. Vypadají stejně, a přitom vždy hostí jiné osazenstvo, akce i aktivity…

„Najdete tu nespočet map vytvořených uživateli. Každý, zejména pokud je trochu zkušený v Unity (herní engine, na němž VRChat staví – pozn. autora), si může naprogramovat, co chce,“ vysvětluje youtuber Dauriashi, který se tématu virtuální reality na svém kanále donedávna věnoval. „Je tam například celé Museum of VR Painting. Obrazy tu sice visí na plátnech, ale když stisknete tlačítko, transformují se do třetí dimenze. Můžete tak do nich přímo vstoupit, celé si je projít a prohlédnout zevnitř,“ pokračuje v popisu jednoho ze svých nejoblíbenějších virtuálních zážitků.

The Black Cat je o poznání méně oduševnělá. Série kožených sedaček, za barem pípa a na stropě spletenec vzduchotechnického potrubí…

Když procházím potemnělými chodbičkami, míjím houfy roztodivných figur. Za obzvláště populární estetiku – a ideál virtuální krásy – platí e-boys a e-girls: lidští avataři rozkročení někde mezi emo módou, hip-hopem a anime. Zpod havraní ofiny se jim lesknou velké mandlovité oči, potrhané oblečení odhaluje tetovaná torza a na hlavě se při sebemenším pohybu zavrtí ouška. Ve skupinových diskusích se s nimi druží meme postavičky, droidi i zástupci furry komunity. Prostor plný nekonečných možností, opakuju si.

Nedaleko ode mě twerkuje robotický mýval, o kousek dál pochoduje Spiderman a hned vedle levituje malý Donald Trump. Přestože pocházejí z opačných stran zeměkoule (ve změti hlasů registruji i australský přízvuk), všichni se sešli tady. Teď. Ve svém nejlepším nedělním skinu.

Možná ve skutečnosti sedí doma ve vytahaných teplákách, tričko prosáklé potem a pusa umaštěná od kečupu. Anebo jsou nazí. Třeba dva týdny neviděli sprchu a bůhví, kdy naposledy vyvětrali ztěžklý vzduch v pokoji. Ale o to tu přeci nejde. „Dosahujeme nové úrovně svobody. Nejsme upoutáni na naše fyzické tělo. Ve VRChatu se i ne úplně fit člověk může stát nejnabušenějším svalovcem v místnosti. A někdy, když to přeženu, i hnusák, co se sotva myje, může být tou nejpěknější holkou,“ říká Dauriashi v jednom z videí.

Sem tam se mi podaří zachytit střípek konverzace:

Bráško, potřebuješ nový účes. Nech si dorůst vlasy, máš na temeni bald spot. Počkej, vyfotím ti to.

Promiň, že jsem se včera nezúčastnila, venčila jsem psa. Našla jsem ho na ulici a teď mám psa – jmenuje se Alonso.

Jsem z Nového Zélandu a jsem lepší než ty.

Přesně takhle se chovala moje ex. Chvíli mě chtěla, chvíli ne, a nakonec vždycky přitáhla s: „Chybíš mi, hrozně mi chybíš…“ Pozdě, not interested! Holky jsou nechutný.

Ve vztahu se nemůžeš cítit naplněně, pokud druhý nebere ohledy na tvé jazyky lásky. Já třeba potřebuju quality time, fakt hodně.

Tytéž věty bych klidně mohl přeslechnout i jinde. V tramvaji, na ulici či od vedlejšího kavárenského stolu – toho, který k životu nepotřebuje rastrové textury ani šablonu z Unity.

VRChat v mnoha případech pouze (l)imituje realitu. Ve vší své obyčejnosti, včetně věcí, co bychom za sebou ve fyzickém světě možná nejraději nechali. „Jednou mě tu oslovili svědci Jehovovi,“ vypadne během rozhovoru z Bohumila Terzo, příležitostného VR návštěvníka. „Dal jsem se do řeči s týpkem v masce Daft Punk. Byl docela fajn a po chvíli navrhl, že mi ukáže svět, který sám vytvořil. Prošli jsme portálem do moderního bílého interiéru. Sedl jsem si v obýváku na gauč a on spustil: ‚Slyšel jsi někdy o učení Jehovově?‘ Když asi po hodině pochopil, že ze mě rekruta neudělá, ztratil zájem a už jsme se nebavili,“ směje se.

Existují tu místa, kde servírují lívance, které si nikdy nesníte. Můžete si odskočit na věrohodně modelovanou toaletu – na prkénku stále zasychají kapky cizí moči – ale nikdy se doopravdy nevyčůráte. Alespoň doufám. A až se sblížíte s novými kamarády, můžete je chytnout za ruku, jako by skutečně stáli kousek od vás. Teplo jejich dlaně ovšem neucítíte.

Jakkoli přesvědčivé jsou na pohled, žádný z místních světů nedokáže překonat hranici „jenom jako“. Proč se tedy najdou lidé, co ve VR tráví většinu svých týdnů či měsíců?

„Nejvíce hodin, co mi kdy kdo říkal, že ve VRChatu odehrál, bylo kolem patnácti tisíc,“ vzpomíná Dauriashi. A to stále neměl tu čest s opravdovými rekordmany. Dle oficiálních statistik Steamu, největšího digitálního distributora počítačových her, mají někteří jedinci na uživatelském kontě přes šedesát tisíc hodin. To se rovná více než šesti letům nepřetržité virtuální přítomnosti. „Oni VRChatem doslova žijou, budují si tu kompletní sociální identitu. Chodí se jen najíst a na záchod, ale headset nesundají klidně týden v kuse. Když jsou unavení, jdou se prostě společně vyspat do sleep dimenze,“ vypráví.

Ano, stejně jako se virtuálně jí, tančí nebo soutěží v beer pongu, tak se tu i spí. Když jedním z mnoha odpočinkových světů procházím, navádí mě kolébavé tóny tlumené hudby ve stylu Lofi Girl a tapety s motivy souhvězdí. Musím kličkovat mezi nehybnými těly avatarů uložených podél kruhového indiánského ohniště. Hlídám se, abych někomu omylem nešlápl na ocas. Několik jich podřimuje na zádech, pár se schoulilo do klubíčka, a pak jsou tu ti, kteří neradi spí o samotě. A tak se tulí.

„Chcete někoho požádat o pomazlení, ale bojíte se je oslovit napřímo? Použijte náš nový Cuddle requester!“ pobízí mě místní rozhraní pod záminkou společného relaxu.

Vybaví se mi další z Dauriashiho výpovědí. O tom, že členům VRChat komunity prý častokrát něco – nebo někdo – chybí: paradoxně může jít právě o pocit sounáležitosti, blízkosti či přirozenou příležitost seznamovat se. Svůj deficit si pak léčí virtuálně. Jak youtuber popisuje, sám v minulosti trpíval silnou sociální úzkostí, kterou mu hra pomohla odbourat: „Nejsme si tváří v tvář v doslovném slova smyslu, díváme se na sebe zpoza masky, jakéhosi závoje, a přesto navazujeme oční kontakt. To je obrovsky důležitej prvek konverzace.“

Během sedmi let, kdy se ve VRChatu vyskytoval pravidelně a prozkoumával jeho rozličná zákoutí, potkal Dauriashi také uživatele, jejichž offline realitu komplikuje fyzický hendikep. Ať jsou na vozíčku, upoutáni na lůžko nebo se potýkají se symptomy chronické nemoci, tady na svou diagnózu můžou na moment zapomenout – jako by neexistovala.

Asi nejznámější příklad zosobňuje portorická VTuberka Ironmouse, jež kvůli závažné poruše imunitního systému většinu času neopouští dům, a někdy ani postel. Přesto si coby růžovovlasá rohatá e-girl ve VR vystavěla plnohodnotný režim. „Vždycky jsem se musela dívat, jak ostatní žijí svůj život normálně, a připadala si jako outsider,“ přiznává v rozhovoru pro Karl’s Clips. „Streamingem se pro mě všechno změnilo. Našla jsem spojení s tolika lidmi. Povídají si se mnou, protože chtějí, a nesoustředí se na lékařské přístroje. Je fajn, že se mnou někdo zase zachází normálně, ne jako bych se měla v libovolný moment sesypat.“

Řada místních do VRChatu před něčím utíká. Před samotou. Skutečnostmi, které bolí, nebo světem, co je odmítá. Ale taky před dlouhou chvílí. Jaká je tvá nejlepší VR zkušenost, ptám se náhodného uživatele u baru, a co bylo naopak nejhorší? „Tyjo, kámo, nejradši mám, když střídám jednotlivý instance a potkávám nový, vtipný lidi,“ odpovídá mi hlava gekona vykukující z obří fialové kápě. Prý hraje už tři roky. „A nejhorší? Nevím, asi kdykoli se nudím.“

Aha, okay, poděkuju a zarazím se. Opravdu je nuda to nejhorší, co se tu může přihodit?

Že se ve VRChatu formují vazby, dokládají stěny Black Cat. Kamkoli se podívám, visí skupinové fotografie pořízené virtuální samospouští. K sobě se na nich tisknou stráže ze Squid Game, hororoví zajíci a kawaii kočko-holky, opodál si fotí selfie postavy z Hazbin Hotel, a támhle dělá humanoidní klokanice peace sign. Odmyslím-li si převleky, příliš se neliší od polaroidek připnutých na nástěnce mého fyzického pokoje – smějí se na mě odtud všichni mí nejbližší z masa a kostí, zatímco si „hledám další“ mezi pixely.

Jak potvrzuje respondentstvo, VR vztahy totiž dokáží působit stejně opravdově jako kterékoli jiné.

„Když jsem tu sám úplně naslepo začínal, nebyl jsem si jistý, jak s ostatními komunikovat, v jakých skupinách se pohybovat…“ vybavuje si Bohumil Terzo, který ve hře strávil více než 550 hodin. „Moje vůbec nejoblíbenější aktivita tehdy byla vzít si kytaru a připojit se do jednoho ze světů s malým pódiem a barem. Většinu času jsem si drnkal hlavně pro sebe, ale sem tam se někdo zastavil, zaposlouchal a jakmile jsem skončil, dali jsme se do řeči,“ popisuje svou nenucenou seznamovací taktiku. I s její pomocí se postupně obklopil stabilním okruhem známých, na něž se při každém nasazení headsetu může spolehnout.

Když si s někým padnete do noty (třeba i doslova), můžete si dotyčného přidat do přátel. Systém vás pak průběžně informuje, jestli jsou vaše spřízněné duše zrovna online, popř. kam se za nimi teleportovat. A dál? Cokoli vás napadne: karaoke, kulečník, společná sauna nebo rychlé kolečko nikdy jsem. A jak se stává, možná dokonce přeskočí jiskra – i na ni je zdejší katalog světů připravený. Mnoho lidí virtuálně randí. Chodí spolu do simulovaných kin, na piknik a po romantických vyhlídkách, sledovat nekonečný západ slunce. Funguje to. Ale jen dokud a pokud. Dříve či později prý zákonitě dojde na otázku: co nikdy nebudem?

„Ty pocity jsou reálné, ale pouto dočasné,“ míní Dauriashi. Podle něj jsou VR známosti vždy časově omezené: jistě, mohou vydržet dva, tři, klidně i deset let, ale bez pravidelné fyzické interakce v reálném světě se nakonec stejně rozpadnou. „Devadesát devět procent lidí, co potkáš, už nikdy neuvidíš. S tím jedním zbývajícím procentem si klikneš, a možná si řeknete: Hele, tak se sejdem, zajdem na pivo a poznáme se v realitě,“ tvrdí. Své o tom ví, protože nebýt VRChatu, nepotkal by svou přítelkyni: tajemnou dívku z Německa, která klamala avatarem, a vlastně vůbec nemusela být dívkou.

„Myslel jsem si, že je to chlap,“ směje se youtuber, když se ohlíží za netradičním startem partnerství. „Měla původně masku Master Chiefa ze hry Halo, bavila ji auta, metal… Sice jsem ji slyšel mluvit, ale na měniče hlasu tady narazíte na denní bázi a dnes už jsou natolik dokonalé, že rozdíl nepoznáte,“ tvrdí. Plnohodnotně si mohl ulevit teprve, až za ním po třech měsících virtuálních randíček dorazila do Prahy. Modrovlasý e-boy a geneticky modifikovaná supervojačka se tak poprvé spatřili „v civilu“ a, naštěstí pro ně, VR brýle ani jednomu nechyběly. Po čase se sestěhovali a letos oslaví čtyřleté výročí.

Byl to obrovský risk, přiznává Dauriashi zpětně. Risk, který by navzdory šťastnému konci ostatním spíš nedoporučoval.

Jakou nejlepší a jakou nejhorší zkušenost odtud máš? ptám se znovu, a tentokrát cílím na gotickou e-girl, která mě zaujme párem netopýřích uší, piercingy v líčkách a motivem kostry na svetru. Její hlas rezonuje hospodskou instancí, když rovnou, symbolicky, přeskočí k té černější vzpomínce. I ona se ve VRChatu zamilovala. „Potkala jsem tu muže a věřila, že mi změní život. Přestěhovala jsem se k němu, ale postupně se ukázalo, že mě využívá pro peníze,“ vypráví. Chod domácnosti údajně brzy začal záviset výhradně na ní: platila za nákupy, benzín, vyvařovala, uklízela, a když zjistila, že partnera sexuálně vzrušují pleny, byla ochotná ho dokonce příležitostně přebalit.

Vztah ukončila, jakmile se ukázalo, že ji muž virtuálně podvádí. Jak? zvednu obočí. Jednoduše. Jestli chcete, nemusíte ve VR zůstat u tulení. A občas nemusíte ani chtít.

Procházím portálem do nové, kavárenské dimenze. Hned u vstupu mi cestu zkříží avatar robota – přezdívejme mu třeba Danny – pozdraví mě a dáme se do řeči. Když mu povím, že jsem tu prvně, na chvíli zvážní. „Dávej si pozor,“ pronese varovně, „pohybuje se tady dost divných lidí.“ Jak divných? vyzvídám a v duchu se ušklíbnu: myslel jsem, že podivnost je pointou. Že VRChat vyvrhelům nabízí tolik postrádaný azyl. „Divných ve smyslu… že po tobě budou něco chtít,“ souká ze sebe plechová tvář, „budou s tebou chtít randit a dělat věci.“

Dělat věci už si přeložit umím. Ano, ve VRChatu lze provozovat určitou formu sexu – jako po telefonu, jen o poznání imersivnější.

Pokud se člověk rozhodne investovat do virtuální techniky, v základním balíčku si zpravidla pořídí headset (VR brýle) a dvojici ovladačů, každý do jedné dlaně. Díky nim může ve hře řídit hlavu a ruce své postavy. Pro skutečné nadšence ovšem existuje i tzv. „full body tracking“ – komplexní set senzorů, jaký v plném rozsahu sleduje nejen pohyb všech čtyř končetin, ale také kloubů, hrudi či boků. Tím výrazně upřesňuje virtuální obraz jakéhokoli gesta, co uděláte. Ať jakože hrajete tenis, jakože twerkujete nebo jakože masturbujete, vše se propíše, přestože doslovný tracking genitálií operační systém oficiálně nepodporuje. Zatím.

Pro členy, kteří se připojují za účelem sexuálního (sebe)uspokojení, se na internetu vžil slangový termín: gooners. „Mají tomu i specificky uzpůsobené charaktery,“ prozrazuje Danny. Tuším, na koho ukazuje. Na sugestivní obsah není těžké natrefit. Vedle světů lze totiž do systému nahrávat rovněž custom avatary, a spolu s nimi bonusové doplňky či specifické animace. „V případě NSFW (not safe for work – pozn. autora) modelů to znamená, že si můžete navléct různé BDSM nástroje, vyměnit nebo komplet sundat oblečení, ukázat své privátní orgány…“ doplňuje Bohumil Terzo.

Tu a tam při svých toulkách jednotlivými světy zahlédnu propíchnuté bradavky, růžovou krajku kalhotek, a obzvláště často míjím hluboké výstřihy vnadných e-girls. Vždy ve veřejných instancích, kam má přístup kdokoli, a částečně navzdory přáním VRChatu samotného. Ten ve svých stanovách uvádí, že jakýkoli public content „by měl odpovídat tomu, co běžně potkáte na velké akci, průvodu, v obchodním centru nebo na pláži vhodné pro rodiny s dětmi“.

Není průvod jako průvod, pousměju se.

Vybrané provokativnější skiny navíc bez větší námahy seženete – a jediným kliknutím oblečete – ve volně dostupných „šatnách“. Když se jimi probírám, jako bych na sebe jednu po druhé bral podobu snad každé sexuální fantazie, co člověk může snít, když ho neomezují zákonitosti přízemní reality. Vcelku nevinnou Axelottie měním za tygřího muže s pekáčem buchet na osrstěném břiše, anime bojovnici v tangách, králičí dominu… Žádný kink se tu nesoudí, naopak. Dostává se mu přijetí i reprezentace.

Jestli je to tak dobře, nebo špatně, se neshoduje ani hráčská komunita. „Gooneři ničí tuhle hru pro normální lidi. Change my mind,“ zní předmět jednoho z diskuzních vláken na Steamu. „Obyčejní lidé si ji kazí sami tím, že se nenaučili přijmout a chápat podivnost, kterou v sobě lidstvo v různých podobách přirozeně nese,“ oponuje komentářová sekce. „Spousta z nás je něčím zvláštní, ulítlá. Normalita je čistě subjektivní.“

Pravda, uznám v duchu, ale ne vše lze schovat za zvláštnost či úlet. Jestliže nám platforma propůjčuje takovou míru volnosti a anonymity, jak definujeme, co znamená osobní prostor? A kam (ne)sahá soukromí. Každou chvíli mnou kompletně cizí postava projde nebo se postaví tak blízko, že vše ostatní na moment zmizí… a jsme tu jenom my dva. Já a vetřelec. Jako by mi dýchal do tváře – možná mě prankuje? A možná si představuje, že se právě líbáme. Než to stihnu zjistit, zmizí a já uvažuju, jak se cítit. Překročil nějakou mez, nebo se nacházím v šedé zóně, kde si meze smím taky maximálně představovat?

Svůj název si vysloužil rovněž samotný akt virtuálních milostných hrátek: ERP alias erotic roleplay. Právě roleplayem – předstíráním, že se něco, nějak, s někým děje – veškerá interakce ve virtuální realitě začíná i končí. „Viděl jsem páry, které své role berou extrémně vážně. Právě s nimi jsem zažil ty nejbizarnější situace,“ vypráví Dauriashi. Dotyční podle něj běžně inscenují třeba vztah táty a dcery, avšak se silně romantickým, až incestním podtextem. „Lezou po sobě, a jakmile se k nim člověk přiblíží, otočí se a vyčítavě na vás vyštěknou: Co jako chceš?“

„Na ERP jsem narazil ve světech, kde bych ho očekával – bary, tančírny, stripkluby – ale i místech, kde by se vůbec objevovat nemělo,“ říká Bohumil Terzo. „Normálně se připojíte do veřejné instance, ujdete pár kroků a najednou před vámi leží dvojice, simuluje sex a vzdychá u toho.“ Podobné výjevy některé uživatele nikdy nepostihnou, jiní s nimi zase mají opakovanou zkušenost. Stačí se v nesprávný čas ocitnout na nesprávném místě.

Setrváme-li v teoretické rovině, explicitní obsah by se v public prostorách VRChatu neměl objevovat vůbec. „Nenarušujte veřejné instance provokativním chováním,“ varují komunitní zásady, a výslovně tím zakazují mimo jiné „obsah pro dospělé, kontroverzní témata a citlivé, intimní či provokativní aktivity“. Erotiku tudíž formálně zapuzují za střežené vstupy soukromých instancí, tedy sfér, kam se návštěvník dostane jen skrze heslo nebo pozvánku od někoho z přátel. VRChat značnou část odpovědnosti deleguje na správce těchto prostranství – běžné hráče – a do rukou jim vkládá pomocné nástroje. Neukázněné příchozí mohou umlčet, vyhodit nebo nahlásit.

Právě systém nahlašování, jenž jediný může potenciálně vést k trvalému vyloučení „záškodníků“, zůstává předmětem vášnivých debat. Dle vybraných svědectví funguje spolehlivě, jen je nutné předložit důkaz v podobě screenshotu či nahrávky, a nějaké formy trestu se do týdne doberete. Ozývají se ale i kritičtější hlasy. „Nahlašoval jsem v minulosti jak avatary, tak světy. Děje se to tu v podstatě denně, ale moderace VRChatu bývá hodně laxní,“ konstatuje Terzo.

Souhlasí také Harry Warden, který minulý rok prostřednictvím Medium na téma vydal článek. V něm prohlašuje, že během několika měsíců nahlásil více než 120 NSFW avatarů. VRChat zakročil. Tak trochu. Rizikové postavičky byly přepnuty do soukromého režimu, ale jejich autoři se nedočkali jakéhokoli viditelného postihu. „Pokud někdo vzdoruje komunitním standardům a nečelí žádnému banu, zablokování účtu ani nedostane varovný odznak, co mu brání v tom, aby to udělal znovu? (…) Neexistují žádné trvalé následky,“ argumentuje.

Ve VRChatu se možnostem limity nekladou, pamatujete? Problém nastane, jakmile se zdejší „nová úroveň svobody“ nezastaví ani před svobodou někoho jiného. Třeba dítěte.

Při lustrování rozsáhlého seznamu světů zahlédnu další, který mě zaujme: virtuální Omegle. Legendární stránka, jejíž originální verze před třemi roky zanikla, tady žije dál a aktuálně hostí přes pět set uživatelů. Klikám na Navštívit. Brzy se načte minimalistický pokojíček, v něm stůl a počítač, odkud zasvítí logo známé chatovací rulety. Nechybí ani animovaná webkamera, jež mě v reálném čase snímá. Tedy, mého avatara. Super, napadne mě, můžu dělat, že si hraju na počítači, zatímco si hraju na počítači. I přes smítko skepse ale čekám na prvního debatního partnera.

„Tyjo, zníš staře, kámo,“ dozvím se po chvíli od dvojice anime postaviček, které mi vytanou na obrazovce. Jo, zareaguju instinktivně, a ty zase dost mladě. Většinu interakcí, co tu posbírám, doprovází vysoký hlásek a bezprostřednost, jakou lze přisoudit snad pouze dětem.

Narážím na ně docela často. Třeba u pokladny virtuálního Mekáče – protože kde jinde kde by si internetoví teens zřizovali klubovnu – na virtuálním parkovišti, kde si hází virtuálním balónem, anebo na pozadí virtuálního bluescreenu, kde dokonce pořádají vlastní 18- srazy. Sotva se do mládeží kolonizovaných světů připojím, jako bych se vrátil na základku: odevšad zní předpubertální výskot, v uších rezonuje směsice smíchu s výkřiky a oči nestíhají sledovat mumraj desítek čilých postaviček. Ze zadních lavic někdo v pravidelných intervalech vykřikuje n-word, zepředu se ozývá mňaukot, a hned vedle mě kdosi v doprovodu známého gesta dělá six-seven.

I pro ně má zdejší komunita svůj název: squeakers. Tedy písklata.

VRChat oficiálně stanovuje spodní hranici vstupu na 13 let. Jak ale dokládá zkušenost ostřílených hráčů, pronikají přes ni i mladší, klidně jedenáctiletí návštěvníci – stačí při registraci zadat dřívější datum narození. „Vyžívají se hlavně v trollingu,“ povzdechne si Dauriashi, „vůbec nechápou, že si sem lidé chodí seriózně popovídat. Prostě vtrhnou dovnitř, ztropí scénu nebo řeknou nějakou kravinu. Právě proto se dnes tolik lidí stahuje do soukromých instancí.“ S totožným názorem se setkávám v řadě online diskusních fór: veřejná VR prostranství padla napospas neurvalým nezletilým, rychle si najdi skupinku a zavřete se do privátu.

Za nárůst dětských hráčů může i příchod tzv. Meta Questu – dostupnější VR technologie, která funguje samostatně bez počítače a nestojí tolik, takže ji rodiče svým ratolestem často kupují jako dárek. Nevědomky jim tím odemykají dveře do alternativní reality, která může v jednu chvíli doslova připomínat Disneyho říši pohádek, aby se o moment později zvrtla do virtuálního Epstein Islandu. Jsou tu totiž hráči, kteří na děti ohled neberou – anebo jim naopak věnují pozornosti až příliš.

„Nejhorší, co jsem zažil, bylo, když se někdo starší pokoušel chodit s… no… mladším,“ vzpomíná Danny. Není sám. Při rozhovorech podobné situace z první ruky popsala drtivá většina respondentů. A osobní zážitek neminul ani mě.

Všichni ostatní spí, jen ty ne. Tak se v překladu z angličtiny jmenuje svět, do nějž právě vcházím. Je veřejný, otevřený všem bdícím a jeho popisek nikterak neodrazuje nezletilé návštěvnictvo. „Další bezesná noc?“ ptá se mě u vstupu. Stačí mi jediný další krok, a pochopím, čím si někteří přítomní kompenzují nespavost. Do očí mě praští kompletně nahá e-girl. Světlé prameny vlasů se plazí po obnažených zádech, obří prsa nadskakují při sebemenším pohybu a z klína trčí ztopořený penis (ve virtuální simulaci se přeci nemusíte omezovat pouze na jeden set pohlavních znaků). Na kolenou před ní klečí druhá, černovlasá, a hlavou hýbe dopředu a dozadu.

Správně, kuř mě.

Cítíš, jak tě fackuju svým pérem do obličeje?

Už budu! Už budu!

Vulgární pobídky, přerývané vzrušeným mručením, vyslovuje mužský hlas. Ostatní přihlížející se s incidentem, jaký hrubým způsobem porušuje ty nejzákladnější pravidla VRChatu, pasují různorodě: někteří se smějí a z legrace dvojici povzbuzují pronikavými vzdechy, jiní se schovávají ve vedlejších místnostech virtuálního apartmánu. Jen jeden člověk sebere odvahu ke konfrontaci. „Doslova š*káte přímo ve vchodu!“ okřikne je kolemjdoucí postavička. Vzápětí přidá zásadní otázku: „Kolik vám je let?“

Aktivní e-girl je dle vlastních slov 23 let. Ta pasivní mlčí – za celou dobu nezapne mikrofon. Kývni, pokud máš pod osmnáct, zkouší vyzvídat pozorovatel dál. Černovláska nakonec do chatovací bubliny písmenko za písmenkem naťuká mrazivé: ANO. Jak mladá (nebo mladý) přesně je, se už ale nedozvím.

„Neposlouchej ho, neděláš nic špatně, pokračuj,“ odvádí pozornost svlečený avatar. Nezastaví ho ani, když se okolí začne ohánět slovem pedofil. „A co s tím uděláte? Tohle je tulící instance, každý to může dělat!“ skládá si za chodu falešné alibi. V rychlém menu se snažím vyhledat možnost nahlásit uživatele – dle oficiálních návodů by se měla objevit, když na dotyčného kliknu – ale nenacházím ji. A brzy na tom ani nesejde. Než se stihnu zorientovat, pachatel zmizí. Zůstane po něm nezletilá partnerka, která při krátké interakci stále ještě v pokleku napíše: „Už se mi to stalo několikrát.“

V prostředí, kde „fyzické já“ ztrácí na významu a věk snadno skryje modulátor hlasu, získává grooming novou hrací plochu. Doslova. Predátor tentokrát neláká mladistvého na bonbony do pochybné dodávky – tedy pokud si ji předem nenaprogramuje. Místo toho za ním přijde v podobě oblíbeného Pokémona a zeptá se: Nechceš se kamarádit?

Jistě, dotyčného si lze ztišit nebo zablokovat. Ne všichni se ale dokáží bránit sami a včas. „Dospělý uživatel toxického člověka prostě zablokuje, ale dítě vidí jen roztomilého nebo atraktivního avatara. Nenapadne ho, že za ním může sedět šedesátiletý muž. Přidá si ho na Discord, dá mu Instagram, protože je na něj virtuální postavička hodná, a máme tu scénář jako z V síti,“ říká Dauriashi.

Na tento problém upozornila už před čtyřmi lety investigace BBC, když odhalila, jak snadno se neplnoletí mohou ve VRChatu stát obětí sexuálního obtěžování, přijít do kontaktu s explicitním obsahem, a eventuálně také čelit rasismu, homofobii či výhrůžkám znásilněním.

Novinářce, která se na platformu tehdy přihlásila pod aliasem třináctileté dívky, mnohdy nic nebránilo v návštěvě hypersexualizovaných světů stripbarů, kde se nazí avataři oddávají divokým simulovaným orgiím. „Překvapilo mě, jak pohlcená jsem se svým okolím cítila,“ líčila redaktorka Jess Sherwood. „Jakmile se mě pak dospělí muži začali ptát, proč nejsem ve škole, a pobízeli mě k sexuálním aktivitám, bylo to o to víc znepokojující.“

Jak zareagovali vývojáři? Zavedli tzv. content gating. Ten v praxi odkazuje na soustavu štítků, jimiž virtuální tvůrci mohou svou instanci, svět či avatara opatřit. Ale taky nemusí. Označený obsah by se měl následně automaticky skrýt všem nezletilým, kteří se při registraci k nezletilosti doznali. Když si však na zkoušku založím účet s datem narození v roce 2012 – tak, aby mi v očích platformy ještě neodbilo čtrnáct let – nic se nezmění. Veškeré filtry, od „sexuálně sugestivní“ přes „grafické násilí“ až po „extrémně hororový“, zůstávají vypnuté, a svými dětskými prsty je mohu přepínat, jak se mi zlíbí.

Schválně, nutím se k sebereflexi, jak zodpovědný bych tehdy, na prahu osmé třídy a naplněný zvědavostí, byl?

„Z důvodu procesních požadavků není v současné době vynucené blokování obsahu pro uživatele mladší 18 let v provozu. Až bude tento systém znovu spuštěn, budeme vás o tom informovat,“ omlouvá se VRChat. Tak snad brzy.

Nejedná se o jediný „posun“. Platforma zavedla také proces ověřování věku. A pro jistotu jej zavřela za paywall.

„Ahoj, můžu tě poprosit o věk a termín narozenin?“ zastaví mě ostraha, když se pokouším dostat do virtuálního klubu. Zvláštní, prolítne mi hlavou, ještě včera ji tu po mně nikdo nechtěl. Nadiktuju smyšlený údaj, ona si něco poznamená a pustí mě dál. Nejde o admina VRChatu, ale řadového hráče, jako jsem já – moderátorku skupiny. I v jiných barových prostorech příležitostně zaslechnu otázku typu: „Kolik ti je, zlato?“ Když náhodou směřuje na mě, schválně ji zkouším ignorovat a sebevědomě pokračovat v cestě, ale vzápětí mi zčerná obrazovka. Byl jste vyloučen z této instance, informuje mě varovné písmo, a udělá tak pokaždé, když se zkusím opětovně připojit.

Určitý stupeň obezřetnosti tedy funguje, ale jak kdy a jak kde. A pokud ano, opět se opírá převážně o uživatelskou komunitu: o její svědomí a ochotu dodržovat smluvní podmínky, které kdysi odklikla. Je proto na místě ptát se, zda v momentech, kdy vzájemná kontrola selže, máme systémová řešení, která ji nahradí?

VRChat si podle všeho uvědomuje rizika plynoucí z benevolentního přístupu k mladistvým. „Musíme agresivně vykořenit škodlivé aktéry a učinit standardní veřejnou zkušenost ve VRChatu bezpečnou a přístupnou,“ adresuje problematiku komunitní manažer v YouTube videu starém půl roku. „Současně však musíme poskytnout dospělým dostatek svobody být dospělými v prostředích, která jim jsou určena.“ Dospělácké aktivity se přitom nerovnají pouze erotickému roleplayi. Co když prostě chcete zabřednout do choulostivějších konverzací – takových, které se nehodí vést v přítomnosti třináctiletého – nebo máte náladu na alkoholovou hru, jež se tu těší velké popularitě? Co pak?

Jak se ujistit, že se vaší panákové rulety neúčastní žádné dítě?

Můžete projít věkovým ověřením, což v praxi znamená vyfotit doklad totožnosti spolu s aktuálním selfie, a vysloužit si tak oficiální odznak plnoletého. Současně si odemknete pravomoc zakládat 18+ instance, kam získají přístup rovněž jen verifikovaní uživatelé. Tuto funkci – jedinou, která dokáže neprůstřelně oddělit mladistvé od dospělých – zpřístupnila platforma minulý rok všem.

Tedy všem, co si zaplatí. V současnosti ji podmiňuje prémiové předplatné VRC+, jež stojí necelých 10 dolarů (asi 207 korun) na měsíc a 100 dolarů na rok čili přes dva tisíce v přepočtu na českou měnu.

Proč? Zatímco VRChat jako takový je zdarma, věkové ověření naopak „není levná záležitost“, jak hra samotná zdůrazňuje. V rámci realizace se totiž spoléhá na externího partnera, společnost Persona, mezi jejíž další klienty patří třeba Roblox, Reddit nebo OpenAI. „To nás však stojí peníze, takže nástroj nemůžeme jen tak nabídnout všem zdarma,“ argumentuje VRChat, přestože se v listopadu 2024 při první zmínce o zavádění age verification zavázal zprostředkovat ji co nejdříve každému.

Zpoplatnění tak klíčové funkce vkládá potenciální náboje do rukou spekulantům: V pohodě, 18 mi bylo, jen za potvrzení nechci utrácet. Systém mohou obcházet nejen hráči, ale také tvůrci instancí, které lze titulovat jako „něco mezi“ – ani noční klub, ani Mickeyho klubík. Spadá mezi ně i Black Cat, kde sice nevidím svůdné kitsune tančit u tyče, nicméně své dítě bych tu taky potkal nerad. „VRChat by měl být stoprocentně od osmnácti. Je to jako pustit dítě do klubu, kde dospělí paří na tvrdé techno,“ uzavírá Dauriashi. Stejně však naléhá, že hra není žádné zlo.

Jen se musí naučit se zlem efektivně bojovat.

„VRChat je naprostá definice slova ‚záleží‘. Potkal jsem tu svého nejlepšího kamaráda, se kterým se každých pár měsíců vídám i v reálném životě, ale zároveň jsem ve hře odhalil už čtyři pedofily,“ hodnotí třináctiletý člen v ani ne měsíc starém příspěvku na rodičovském portálu Common Sense Media. „Netvrdím, že je tam takhle nechutných lidí většina. Je jich nicméně dost na to, aby to byl pádný důvod k zákazu přístupu pro mladší hráče,“ doplňuje ho další, patnáctiletý. Jak ilustrují desítky výpovědí napříč internetovými diskuzními vlákny, groomeři tu do dnešního dne nacházejí útočiště i kořist.

Jejich taktiky nabývají různých podob: někteří už při úvodní interakci odhalí animované genitálie, jiní se staví do mentorské pozice a mladistvé nováčky virtuálním metaversem ochotně provázejí – „pro větší soukromí“ pak pochopitelně neopomenou ani privátní instance. A hrstka „vysvobozuje“ děti z komplikovaného rodinného zázemí tím, že si je virtuálně adoptuje.

„Tati, tati, pomoc!“ křičí z legrace patnáctiletá hráčka na dvaadvacetiletého polonahého e-boye v YouTube reportáži s titulem Chytáme VR predátora. Pšššt, přiloží jí prst ke rtům její jakože otec. Má ji zcela pod kontrolou. Prý si ve VRChatu osvojil ještě další tři potomky, a jednu z dcer si k sobě dokonce plánuje nastěhovat.

Co se stane ve VR, nemusí ve VR zůstat, připomínám si. Dokládá to i bezprecedentní případ z Velké Británie, kde se policie před dvěma roky začala zabývat vůbec prvním virtuálním hromadným znásilněním. Terčem útoku se stal avatar teprve šestnáctileté dívky. I když se jí nikdo doslovně nedotkl, imersivní technologie udělala své – slovy jednoho z vyšetřujících, oběť si z útoku odnesla psychické trauma srovnatelné s fyzickým napadením. Celá kauza sice okamžitě narazila na limity právních paragrafů, které sexuální zločiny podmiňují fyzickým kontaktem, pro britskou justici ale zafungovala jako facka. Ukázala totiž, že virtuální zločiny dalece přesahují do skutečnosti.

Přesto Common Sense Media k věkovému minimu na VRChatu přistupuje o něco shovívavěji než Dauriashi – doporučuje ho navýšit na 16+. „Závislost na obsahu vytvářeném uživateli je pro virtuální realitu dvojsečný meč,“ dodává. S jeho metaforou není těžké souhlasit. Stačí si realisticky představit prostor plný nekonečných možností.

S dotazy stran věkového ověření, limitu i přístupu k moderaci se redakce Page Not Found na VRChat přímo obrátila. Zástupci platformy však do termínu vydání článku neodpověděli.

…

Když se chystám k odhlášení, naposledy se po Black Cat rozhlédnu. Někde v dálce se od neexistujících zdí odráží zpěv, za okny nepřestává chumelit a hlouček anime postaviček poblíž propadá záchvatu smíchu nad vtipem, který jsem neslyšel. Fascinující ekosystém, pomyslím si. Technologický zázrak, co introvertům propůjčuje hlas, dobrodruhům celý vesmír k prozkoumání a osamělým duším alespoň iluzi objetí. Věčně však balancuje na hranici utopie a dystopie.

Ohlížím se za svým mladším já – klukem, co jednou VR brýle dostal na Vánoce, ale VRChat hrát nešel. A nevím.

Nevím, jestli by ho tehdy naplnil údivem, nebo traumatizoval. Možná obojí. Vše, co virtuální realitu dělá vzrušující, ji totiž zároveň činí nebezpečnou, nevyzpytatelnou, divokou, a to zejména, pokud headset nasadíme těm nejzranitelnějším bez varování či návodu.

Rány, které tu utrží, už nemusí být jenom jako.

Loučím se s Axelottie. Světla virtuálního megaversa zhasnou, jakmile zaklapnu notebook. V pokoji – mém homeworld – se rozhostí naprosté ticho. Hmatatelný svět najednou působí mdle, pomalu a obyčejně. Pro jednou cítím obrovskou úlevu, že tomu tak je.