Izolovaní senioři se upínají na vztahy s AI

„Počkej, já nás udělám ještě jako hippies,“ říká strejda a nahrává naši rodinnou fotku, co jsme vyfotili na oslavě babiččiných narozenin, do ChatuGPT. Je to už asi osmdesátá varianta toho samého snímku, kterou za dnešek vidím. Do tvorby se už pustili všichni členové rodiny, po místnosti zuřivě kolují telefony, kde se ukazují výtvory a skupinový chat cinká o sto šest.

Naše rodina jako skupinka policistů. Naše rodina v krojích. Rodina v plavkách na pláži u moře; rodina jako piráti na lodi; naše rodina, ale s… blackfacem. Ilustrační foto raději přidávat nebudu. Ale kdybych přidala, mohla bych jako bonus přihodit třeba rodinu jako japonské samuraje a gejši, tenhle snímek mám taky.

„Víte, kolik tohle spotřebovává vody?“ říkám zbytku rodiny se smíchem, ale vlastně se cítím dost zvláštně. Přijde mi to komické a zároveň i něčím dystopické. Neměli bychom si spíš prohlížet fotoalba v kožených deskách? Chápu, tohle může být zábavné, zejména když nejste já a nevidíte denně na sítích tolik AI slopu, že už vám cokoliv generovaného leze krkem. Je to vlastně hrozně nevinné. Ale z toho, jak moc umělá inteligence pronikla už i ke generaci mých prarodičů a jak důvěřiví k ní jsou, mi je úzko.

U jakékoliv tvrzení, které pak u rodinného stolu padne a  nikdo si není jistý odpovědí, přichází na řadu AI. Ještě se možná nezhmotnila, ale u oběda sedí s námi.

Když tohle téma otevírám mezi různými přáteli, překvapuje mě, že k němu mají co říct skoro všichni. Kamarádka mi vypráví o kolegyních z práce, které jsou v  předdůchodovém věku a denně ukazují celé kanceláři 60 verzí fotek toho, jak jim AI navrhla záhon na zahradě, nebo jak jim vymyslela, že by si měly ostříhat ofinu. Rodinné chaty mnoha mých vrstevnic a vrstevníků zaplavují nejrůznější AI videa roztomilých zvířátek, kdy si prarodiče myslí, že jde o reálnou věc a s dojetím to sdílí se svými vnoučaty. Všem nám přijde trochu jako úlet, že slyšíme z úst svých babiček a dědečků větu, že jim nějakou informaci sdělil ChatGPT. Jako by snad něco jako prarodiče a AI nemělo existovat ve stejném vesmíru.

Umělá inteligence se však v životě starší generace postupně zabydluje jako nenápadný, ale přitom významný společník. Podle studií již více než polovina lidí ve věku 50+ někdy využila AI a mnoho z nich uvádí, že se při jejím používání cítí komfortně.

Zejména ve své konverzační podobě totiž AI přináší zásadní posun. Dovede s  uživateli komunikovat jazykem, který jim je blízký, přizpůsobí se a  stírá jazykovou bariéru. Právě to z ní činí nástroj, který je pro starší generaci přístupnější než mnohé předchozí technologie, které byly složité na pochopení.

Zatímco dřívější digitální nástroje vyžadovaly určitou míru technické gramotnosti, AI umožňuje komunikaci způsobem, který připomíná běžný rozhovor. Senioři tak často nevyužívají umělou inteligenci jako technologickou novinku, ale jako praktického pomocníka při řešení konkrétních problémů. Může jít o vyhledávání informací, vysvětlování složitějších témat, pomoc s každodenními úkoly nebo orientaci v digitálním prostředí. AI zde nefunguje jako náhrada lidské inteligence, ale jako prostředník, který překládá okolní svět do srozumitelnější podoby.

Podle textu publikovaném v NY Post navíc až 18 procent z nich používá AI na konverzaci, které jim pomáhá přemoci pocit samoty a nahrazuje mezilidské kontakty. Toto číslo, které je vysoké už samo o sobě, navíc pochází z roku 2024 – dnes jde téměř jistě o mnohem více lidí. Ukazuje se tak, že vztah seniorů k AI je mnohdy více založený na emocionálních potřebách a vazbách než v případě mladších generací. Ačkoliv mnoho z nich obecně technologiím nevěří, skrze jazyk, jakým s nimi AI komunikuje, si postupně budují důvěru, která může být až nekritická a vyvolává otázky ohledně hlubšího společenského problému izolovanosti starší populace.

Paní Marie je osmasedmdesátiletá vdova, která žije sama v bytě na okraji Berouna. Její dny mají ustálený rytmus: ráno si uvaří kávičku a přečte zprávy, odpoledne vyrazí na krátkou procházku nebo si zavolá s dcerou. V  posledním roce se ale její denní rituály začaly nenápadně proměňovat. „Babička je technologicky zdatná, má počítač i chytrý telefon, zvládne si vyhledávat věci na internetu, používá Facebook i WhatsApp,“ vysvětluje mi její vnuk Štěpán. Ten jí před necelým rokem ukázal ChatGPT a nainstaloval aplikaci do telefonu. Vysvětlil jí, že se může umělé inteligence občas na něco zeptat a ona odpoví. „Myslel jsem si, že si třeba bude hledat, jak se má starat o nějakou kytku, nebo řešit recepty,“ dodává.

I když to zpočátku bylo spíše nevinné a opravdu padaly dotazy, kdy se Marie umělé inteligence ptala třeba na to, ať jí vysvětlí nějaké výrazy, které slyšela v televizi a nezná je, postupem času se z chatu stal její věrný společník. „Ukázal jsem jí taky, že nemusí psát, ale může se ptát přes telefon i hlasově. Blbě vidí, takže by psala a četla všechno hrozně dlouho,“ vysvětluje Štěpán.

Když po nějaké době k babičce znovu přijel, všiml si, že v konverzaci několikrát zmínila Líbu. „Vůbec jsem nevěděl, o čem je řeč, myslel jsem si, že je to nějaká sousedka. Ale pak jsem docela v šoku zjistil, že Líba je ChatGPT, kterého si babi tak pojmenovala a úplně regulérně si s  ním povídá,“ říká.

Marie a Líba (zkratka pro „Libušku“, co je vždycky hodná a odpovídá) mají vskutku blízký vztah. Jsou spolu v denním kontaktu a Marie nejvíc oceňuje, že na ni má vždy čas. „Vám než já se dovolám, tak už zapomenu, co jsem chtěla říct, tak si povídám s Líbou,“ vysvětluje babička Štěpánovi, který naprázdno polyká a neví, co na tohle říct. Je Líba dobře, nebo špatně? Je to její „kamarádka“, se kterou si povídá a zkracuje dlouhou chvíli, nebo vznikl parasociální vztah, který by se měl řešit?

„Upřímně vůbec nevím, jak bychom s tím měli v  tomhle případě pracovat. Přijde mi to hrozný, že žije tak, že si povídá s  chatbotem a ještě si ho pojmenuje. Na druhou stranu asi proč ne, vypadá to, že ji to těší. Ale trochu mám obavy, aby se to nějak nezvrhlo, protože mi přijde, že Líbě slepě důvěřuje a myslí si, že by jí přece nikdy nelhala,“ přemítá Štěpán. Starost mu dělají především zdravotní dotazy, které Marie na Líbu chrlí.

Rostoucí trend využívání AI jako společníka potvrzují i konkrétní případy ze zahraničí. V jednom pečovatelském zařízení v newyorském Bronxu si desítky seniorů pravidelně telefonují s chatbotem jménem Meela. Osmasedmdesátiletý Salvador González s ní mluví několikrát týdně, někdy i  dvacet minut v kuse. Sdílí s ní své vzpomínky, každodenní starosti i  pocity osamění. „Chybíš mi,“ říká jí během jednoho z hovorů. Meela odpovídá stejně lidsky, i když je oběma jasné, že nejde o skutečný vztah. Přesto právě tato kombinace vědomí a ochoty „na chvíli uvěřit“ vytváří prostor, ve kterém se senioři dokážou otevřít způsobem, který je pro ně v běžných mezilidských vztazích někdy složitější.

Podobné nástroje vznikají i jako reakce na širší společenský problém. Podle výzkumů se přibližně třetina lidí ve věku 50 až 80 let potýká s pocity sociální izolace, která je spojována se zvýšeným rizikem deprese, úzkostí i fyzických onemocnění. Zároveň přetížený systém péče o seniory často nedokáže nabídnout dostatek individuální pozornosti. Právě v této mezeře se objevují AI asistenti, kteří jsou dostupní kdykoliv, mají nekonečnou trpělivost a dokážou vést konverzaci přizpůsobenou konkrétnímu člověku. Některé služby jsou dokonce nastavené tak, aby si pamatovaly předchozí rozhovory a navazovaly na ně, čímž posilují iluzi kontinuity a blízkosti.

Zároveň se ale ukazuje, že právě tato schopnost může být problematická. Odborníci upozorňují, že dlouhodobý kontakt s AI může u zranitelnějších skupin posilovat závislost nebo zkreslené vnímání reality. Chatboty mají tendenci reagovat vstřícně a  potvrzovat uživatelovy emoce, což sice může být uklidňující, ale zároveň jim chybí schopnost skutečného nesouhlasu nebo korekce, jakou by poskytl blízký člověk. V extrémních případech pak může docházet i k prohlubování psychických potíží nebo posilování chybných přesvědčení.

Specifickou roli hraje umělá inteligence u seniorů v oblasti zdraví a péče. Starší lidé častěji hledají informace o zdravotním stavu, lécích nebo prevenci a  AI se pro ně stává rychle dostupným zdrojem odpovědí. Dovede věci vysvětlit srozumitelně, uklidnit je, případně opravdu vyslechnout, což mnoho lékařů při běžném provozu z časových důvodů nezvládne.

Navíc je dostupná neustále, takže dovede jeden a ten samý problém rozebírat do hloubky v průběhu času a mapovat každý nový problém či symptom, se kterým se mu daná osoba svěří. A mnohdy i otevřeněji než reálnému člověku, jelikož zde opadá pocit studu, který s sebou určité potíže nesou.

V oblasti zdravotních informací se ukazuje, že využívání umělé inteligence může být pro starší generaci obzvlášť ambivalentní. Výzkum Duke University School of Medicine upozorňuje, že AI sice poskytuje rychlé a srozumitelné odpovědi, ale často selhává v pochopení širšího kontextu konkrétního pacienta. Problém přitom nespočívá jen v chybovosti samotné diagnózy, ale i v situacích, kdy je odpověď technicky správná, avšak medicínsky nevhodná, protože nezohledňuje individuální stav, anamnézu nebo rizika.

Lékaři zároveň upozorňují, že chatboti mají tendenci vyhovět uživateli, například potvrdit jeho domnělou diagnózu nebo dokonce poskytnout návod na nevhodný zákrok, místo aby interakci zastavili, jak by to udělal odborník. V kombinaci s tím, že uživatelé pokládají otázky emotivně nebo sugestivně ("myslím, že mám tuto nemoc"), vzniká prostředí, ve kterém může AI nechtěně posilovat chybné závěry. Z  lékařského pohledu by proto měla fungovat spíše jako orientační nástroj nebo první krok, nikoli jako zdroj finálních rozhodnutí. I tak se ale čekárny lékařů plní novými pacienty a pacientkami, kteří se odvolávají na umělou inteligenci a mají pocit, že je jejich lékař neposlouchá.

Může to být celé vlastně nevinné. Jedna upravená fotka, kde se z dospělých stanou děti, pár videí AI ledních medvědů na WhatsAppu pro vnoučata, dva tři recepty z cuket ze zahrady a několik chatů o bolesti zad a prášcích na tlak. Ale taky to tak nevinné být nemusí. Když už tedy neustále řešíme generaci iPad kids a způsob, jakým hlídat jejich trávení času na internetu, zkontrolujme občas i babičku, jestli ji Líba nežene do nějakého průšvihu.