Babička dostane nejmíň. Pěstounství v Česku paralyzuje rozdělování odměn i pomalá byrokracie

Malá Aneta nebyla těžce nemocná. Neměla vážnou diagnózu, ani nebyla součástí sourozenecké skupiny. Přesto čekala v systému na umístění do pěstounské péče do roku a čtvrt.

„Zarazilo mě, že umístit ji do rodiny trvalo tak dlouho. Je to zdravá holčička, ale na úřadě nám řekli, že jí nebyli vůbec schopni vytipovat pěstouny,“ podivuje se dnes Marie spolu se svou partnerkou Terezou, které se o Anetu nakonec starají.

Obě se pěstounství věnují dlouho, Tereza už od roku 2010. Tehdy netušila, kolik dětí jí projde životem. V té době žila v jiném vztahu, velká rodina pro ni byla samozřejmostí.

Marie přišla do jejího života později. Pro pěstounství se rozhodla i na základě osobní motivace. „Chtěla jsem se starat o miminko. Moje představa o rodině vždy zahrnovala víc dětí.“

„Já měla vždy pocit, že je to ohromně naplňující,“ dodává Tereza s tím, že pro ni je však motivace trochu jiná. „Po letech jsem se stala psychoterapeutkou a při vlastní terapii jsem zjistila, že mě to tímhle směrem nevědomě táhne. Zčásti i proto, že o mě se rodiče moc nestarali. Měla jsem povědomý pocit, že když se budu starat o děti, bude se tak někdo starat o mě,“ říká otevřeně. „Dnes už tomu samozřejmě rozumím jinak.“

Obě se shodují na tom, že jim péče o ohrožené děti dává smysl a dodávají, že si to mohou dovolit i díky vlastnímu zabezpečení. Dnes jsou obě dlouhodobými pěstounkami, které s  dětmi v péči zůstávají roky. Konkrétně Tereza s Marií se dohromady tímto způsobem postaraly už o sedm dětí.

Ačkoliv je k pěstounství přivádí vnitřní přesvědčení a pocit naplnění, jako řada dalších lidí v  systému náhradní rodinné péče si i ony všímají systémových mezer, které celý proces často komplikují.

„Většina pěstounů má v podstatě stejnou motivaci, a tou je pomoc dětem. Víme, že potřebují být v rodině a že je pro ně důležité navazovat vztahy a mít svou blízkou pečující osobu,“ potvrzuje předsedkyně Profesního sdružení přechodných pěstounů Radka Švecová, která je sama pěstounkou.

Oproti Tereze s Marií se zaměřuje na takzvané pěstounství na přechodnou dobu. „Tam jde zejména o pomoc dětem v krizové situaci. Měly by v přechodné pěstounské péči strávit co nejkratší dobu, maximálně rok,“ vysvětluje.

Přechodní pěstouni musí absolvovat o něco delší přípravný proces než ti dlouhodobí – narážejí na komplikovanější případy a trvání této péče má pevný časový limit.

„Součástí naší práce je naučit děti nejen vztahy navazovat, ale také opouštět – i to je důležitá vlastnost do dalšího života,“ vysvětluje Švecová.

O přechodných pěstounech hovoří v uvozovkách jako o zaměstnancích státu – jejich evidenci vedou krajské úřady, které je poskytují jednotlivým pracovištím OSPOD (odbor sociálně-právní ochrany dětí) pro umístění dětí v krizových situacích.

„Mezi jednotlivými kraji existují velké rozdíly,“ podotýká. „Některé plánují málo nebo nemají pěstounů dost, jiné je naopak nabízejí i sousedním krajům. Je to zcela v jejich kompetenci.“

Proto dochází k  situacím, kdy v některých částech země jsou pěstouni dostupní a často i  ochotní ihned přijmout dítě, zatímco v jiných je pro sociální pracovníky umístění dítěte takřka nemožné. Na tento problém upozornil server Page Not Found v lednu.

Některé kraje se snaží při vyhledávání pěstounů spolupracovat, v takových případech proces ale může komplikovat náročná logistika zajištění kontaktu dětí s rodinou.

„Ministr Aleš Juchelka plánuje posílit kapacity pěstounské péče zjednodušením a  zrychlením procesu získávání nových pěstounů, zavést status profesionálního pěstouna a zjednodušit a zrychlit proces osvojování dětí,“ uvedlo pro Page Not Found tiskové oddělení ministerstva práce a  sociálních věcí (MPSV).

Ačkoliv nový ministr Aleš Juchelka (ANO) deklaruje, že je pro něj téma péče o ohrožené děti důležité, sám se za předchozí vlády Andreje Babiše podílel na jeho zkomplikování. V roce 2021, kdy byla ministryní práce ještě Jana Maláčová (tehdy ČSSD), vláda schválila právě Juchelkův pozměňovací návrh, který upravoval výši odměn pěstounům.

Schválením se přistoupilo k rozdělování pěstounů na tzv. zprostředkované a  nezprostředkované. Při umisťování dětí do pěstounské péče se nejprve hledá v rodinném okruhu a přednost podle zákona mají osoby příbuzné a  blízké – může jít o rodinné příslušníky, ale taky třeba sousedy nebo známé. Pokud je dítě svěřeno do jejich péče, v systému jsou takoví pěstouni vedeni jako „nezprostředkovaní“.

Oproti zprostředkovaným pěstounům (tedy těm, kteří prošli speciální přípravou a do systému vstoupili z vlastní iniciativy) mají ze zákona nárok na nižší státní příspěvek. Zatímco dlouhodobí „profesionální“ pěstouni od státu za péči o  jedno dítě dostávají měsíčně 22 400 korun (za dvě děti 33 600, za tři 44 800), nezprostředkovaní pěstouni dostávají za jedno dítě měsíčně 11 178 korun (za dvě 22 356, za tři 33 534).

Vůbec nejhůře v roli pěstounů dopadnou prarodiče. Babička, která se ujme dítěte coby pěstounka, dosáhne od státu na příspěvek 8 748 korun na jedno dítě (za dvě dětí 17 496, za tři 26 244).

Podle Švecové chtěla tímto krokem tehdy vláda ušetřit. „Zhruba tři čtvrtiny dětí v náhradní rodinné péči jsou právě u příbuzných,“ přibližuje.

„Motivace stát se pěstounem je čím dál menší, protože je systém nepodporuje,“ podotýká. Podle ní je sice skutečně rozdíl mezi profesionálními pěstouny a těmi z blízkého okruhu dítěte, ten ale spočívá zejména v trochu jiných potřebách těchto pěstounů, ne v nižší nutnosti jejich podpory.

„Do zprostředkovaných pěstounů navíc spadli ti, kteří prošli profesionální přípravou, ale nakonec dítě do pěstounské péče získali jinou cestou – například prostřednictvím tzv. hostitelské péče,“ vysvětluje Švecová.

Hostitelská péče je v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí ukotvena jako pobyt mimo zařízení u osob jiných než rodičů na maximální dobu 14 dní. Zájem o  ni projevují obvykle lidé, kteří chtějí pomoct dětem v ústavní výchově, ale nechtějí být rovnou pěstouny nebo osvojiteli.

S jedním případem hostitelů, kteří se stali pěstouny, se setkala také Lucie (která si přála zůstat v anonymitě) z doprovázející organizace, která pomáhá pěstounským rodinám. „Rozhodli se, že se chlapce v hostitelské péči ujmou jako pěstouni, čímž zapadli mezi blízké osoby,“ přibližuje.

„Situace se komunikovala s krajem a proběhl zkrácený proces přípravy, díky které soud schválil pěstounskou péči. Pěstouni ale pobírají příspěvek v nižší výměře jako u příbuzenské nezprostředkované péče, tudíž se nezapočítává do odpracovaných let, zároveň není nárok na sociální a zdravotní odvody,“ popisuje.

Do této kategorie může spadnout třeba i  vychovatelka v dětském domově, která se dítěte ujme, nebo lidé ze vzdálenějšího okruhu známých. „Ti jsou dnes v podstatě trestáni za to, že dětem pomohli sami,“ tvrdí Švecová.

Zásadním rozdílem kromě výše příspěvku na péči je totiž také to, jak si pěstouni stojí v sociálním systému. Příspěvek pro „profesionální“ dlouhodobé pěstouny (22 400 Kč) se eviduje jako příjem ze závislé činnosti, odvádí se z něj pojištění a  započítává se do důchodu. Stát tím zprostředkované pěstouny vnímá zčásti jako své „zaměstnance“.

Systém odměn je ale ještě zamotanější – na mnohem vyšší částku totiž dosáhnou zprostředkovaní pěstouni, kteří se věnují přechodné péči (do které mohou být děti umisťovány v krizových situacích maximálně na jeden rok). Ti od státu obdrží 40 320 korun, mimo jiné i proto, že jsou pro sociální pracovníky neustále k dispozici.

Na druhou stranu dlouhodobí pěstouni, kteří spadnou do škatulky „nezprostředkovaní“, takové záruky nemají. Jejich odměna (11 178 Kč, resp. 8 748 Kč u prarodičů) se eviduje pouze jako „příspěvek při pěstounské péči“, ze kterého se neodvádí zdravotní či sociální pojištění ani daň. Systém jim tak nezaručuje ani základní jistoty, které pociťují zprostředkovaní pěstouni, přestože svěřené děti mají prakticky totožné potřeby.

Odměny pro dlouhodobé pěstouny jsou obecně vnímány jako nízké. „I u zprostředkovaných dlouhodobých pěstounů se předpokládá, že budou docházet ještě do práce. U větších dětí to může být dostačující, ale pokud pěstoun pečuje o malé dítě s následky traumatu, potřebuje se mu plně věnovat. Jeho odměna pak neodpovídá důstojné výplatě,“ podotýká Lucie.

Podle ní to je jeden z důvodů, proč je v Česku o dlouhodobé pěstounství stále nízký zájem. „Dělají se kampaně, osvětové aktivity, ale nedaří se je efektivně zacílit a dostatečně potencionální žadatele motivovat,“ konstatuje. Do pěstounské péče jsou často umisťovány děti zatížené nejrůznější řadou komplikací a problémů, které musí náhradní rodina řešit.

„V pěstounské péči pracuji zhruba dvanáct let a za poslední roky se podle mě jejich pozice nelepší,“ tvrdí Lucie. „Práva pěstounů jsou minimální a příliš se na ně nedbá, naopak přibývá řada povinností. Zatímco rodiče, kterým byly z vážných nedostatků v péči děti odebrány, kteří nespolupracují s úřady ani pěstouny a často situaci komplikují absurdními naschvály, nikdo na právech nekrátí. Náročnou kapitolou jsou soudní řízení nebo zajišťování kontaktu s biologickou rodinou.“

A přestože mají ze zákona alespoň dlouhodobí zprostředkovaní pěstouni určité zaměstnanecké záruky, nejsou ani oni v  očích státu plnohodnotnými zaměstnanci.

„Setkala jsem se s  pěstounkou, která od dítěte v péči dostala žloutenku a měla dlouhodobé následky. U běžného zaměstnance by se to vyhodnotilo jako pracovní úraz nebo nemoc z povolání, takový člověk by měl nárok například na odškodnění. To ale pěstouni nemají,“ přibližuje Lucie.

Také Marie a Tereza v systému vidí několik mezer. Například postavení stejnopohlavních párů – zejména těch, které do pěstounství vstoupily ještě před změnou zákona v roce 2025 a novou právní úpravou partnerství.

„Na začátku jsme byly v registrovaném partnerství. Pěstounkami jsme se tehdy stát mohly, ale žádost musela podat jenom jedna z nás. Úřad nás potom posuzoval obě, stejně tak i  soud, ale práva k dětem měla jenom jedna,“ líčí Tereza.

To v praxi mohlo komplikovat například návštěvy lékaře či jiné zastupování. U  manželských párů, pokud žádají společně, přitom práva připadla automaticky oběma.

To se s právní úpravou změnilo. Páry, které o  pěstounství žádají už v institutu partnerství, systém vnímá skutečně jako pár a případná pěstounská práva připadnou oběma. V šedé zóně se ale ocitly páry, které z registrovaného partnerství vstoupily do partnerství až poté, co už měly dítě svěřené do pěstounské péče.

„Abychom obě byly pěstounkami, musel by se celý spis znovu otevřít. Znamená to podat znovu žádost a podstoupit celé schvalovací kolečko. Na úřadě nám v  podstatě řekli, že pokud na tom vysloveně netrváme, tak že by to nedělali,“ dodává Marie.

Takový proces může trvat klidně i rok a  odborníci dlouhodobě poukazují, že je přehlcený byrokracií. Pěstouni už navíc mají zkušenost s tím, že se průběh schvalování může zadrhnout i z ne zcela zřejmých důvodů.

„V jednom případě se nám stalo, že se po nějaké době zasekl psycholog, který nás prověřoval. Trval na tom, že přestože v minulosti už jsme v péči děti měly, další už přijmout nemůžeme. Bylo to zvláštní, protože to neuměl zdůvodnit,“ přibližuje Tereza.

„Neustále posunoval termín, kdy s námi udělá pohovor – a  zvládl ho odsouvat téměř rok. Nebyla to příjemná zkušenost. My se systému nabídly, že zvládneme přijmout další dítě, a systém nám řekl: Žádné vám nedáme, zdáte se nám nějaké divné. Přišlo nám, že jsme narazily na člověka, který byl hluboce přesvědčený, že dvěma ženám v  páru dítě do péče vůbec nesvěří.“

Sociální pracovníci dlouhodobě upozorňují na komplikované umisťování dětí do rodin. Jedním z důvodů, na které poukazují nejenom oni, ale například i  ministerstvo práce a sociálních věcí, je nedostatek kapacit nebo ochoty k  přijetí sourozenců.

Marie a Tereza ovšem narazily na problém z  druhé strany spektra. Samy do žádosti uvedly, že jsou ochotny přijmout sourozence. „V podstatě nám ale při posudku bylo řečeno, že to nepřipadá v úvahu,“ uvádí Marie.

„My jsme přitom dlouhou dobu měly v péči čtyři děti a zvládaly jsme je. OSPOD byl spokojený, děti jsou také dodnes spokojené… Proto jsme později uvedly, že jich můžeme klidně přijmout vyšší počet,“ přibližuje Tereza. Přesto jim úřad řekl, že více jak další jedno by nemusely zvládat.

V systému nyní zůstává značné množství ohrožených dětí, které nejsou v pěstounské péči (ve školním roce 2024/2025 evidovalo ministerstvo školství víc než šest tisíc dětí a mladistvých v zařízeních pro výkon ústavní a  ochranné výchovy), přestože podle dostupných dat stále existují pěstouni s volnými kapacitami. V říjnu 2025 bylo k dispozici 65 rodin připravených převzít dítě do pěstounské péče.

Marie s Terezou to zčásti přisuzují vstupnímu dotazníku, ve kterém pěstouni specifikují, jaké děti si přejí nebo nepřejí vzít do péče. „Člověk tam uvádí, jestli je ochotný přijmout třeba dítě, když maminka žije na ulici, je na drogách nebo je tatínek ve výkonu trestu. Toho se lidé umí pořád zaleknout, a když tyto body vyškrtají, tak najednou s tím pěstounem dítě nespárujete, protože to v praxi jednoduše moc nejde,“ vysvětluje Tereza.

V praxi to tak může vypadat, že přijetí dětí zdržují úřady, v některých případech ale může být bariéra i na straně specifických požadavků některých pěstounů.

„Počet žadatelů o  zprostředkování dlouhodobé pěstounské péče sice roste, ale často se nesetkává ‚poptávka‘ s ‚nabídkou‘, tedy žadatelé by si představovali jiné děti, než kterým je NRP třeba zprostředkovat (např. bez kontaktů s  biologickou rodinou, problém je často etnikum, postižení, věk dítě…),“ uvedl na dotaz Page Not Found tiskový odbor ministerstva práce a  sociálních věcí.

Radka Švecová z Aliance náhradních rodin připomíná, že pěstounů v Česku není dost – a úplný dostatek jich pravděpodobně nikdy nebude. V současnosti je aktivních necelých 900 pěstounských rodin na přechodnou dobu, 92  procent z nich na podzim uváděla plnou kapacitu.

V rámci dlouhodobých pěstounů bylo podle dat MPSV v listopadu volných 125 rodin, z toho jen 44 ochotných přijmout dítě starších šesti let. V nové aktualizaci dat k letošnímu březnu tento údaj ministerstvo neuvádělo.

Podle Švecové začal systém pěstounské péče slibně, když v roce 2013 prošel významnou transformací díky změně zákona o sociálně právní ochraně dětí a  o rok později občanského zákoníku, ale od té doby v podobném duchu tolik nepokračuje. „Tehdy měly následovat další kroky, které měly vést ke sjednocení systému, ať už jde o propojení jednotlivých ministerstev nebo kladení většího důrazu na prevenci či řešení bytové situace.“

Problém je dlouhodobě i v komunikaci mezi jednotlivými aktéry v systému. „Když to vezmu ze svého pohledu, už jen v komunikaci v rámci přechodné pěstounské péče. My jako pěstouni pečujeme o dítě, to má svého sociálního pracovníka, nad tím vším je krajský úřad. Do toho vstupuje biologická rodina, znalecké posudky, soudy, další vlivy a je potřeba, aby už v rámci tohoto systému spolu tito lidé komunikovali. A to se v  mnoha případech neděje,“ přibližuje Švecová.

Komplikované je i  propojení mezi pěstouny a zařízeními ústavní výchovy jako dětské domovy a  výchovné ústavy. Kvůli nedostatku dlouhodobých pěstounů se po uplynutí roční lhůty v přechodné péči často řeší, co bude s dítětem dál. Pokud se náhradní rodina nenajde, směřuje často právě do jednoho z těchto zařízení.

„Teď víme, že děti do čtyř let nemohou být umístěny do ústavního zařízení. Co s těmi dětmi v systému bude dál, ale nikdo neřeší,“ podotýká a potvrzuje tak obavy pracovníků z terénu, které server Page Not Found přiblížil v lednu.

I u ní vzbuzuje velké obavy chystané posunutí této věkové hranice na děti do sedmi let. Na ty se bude vztahovat zákaz umísťování do dětských domovů už od začátku roku 2028.

„Vůbec si to nedokážu představit. Jsem v tom systému 15 let a z mého pohledu s tím krajské úřady prakticky nepracují,“ upozorňuje.

Krize hrozí zejména právě u kapacit dlouhodobých pěstounů. „Stát má poměrně zajištěnou přechodnou péči, v některých krajích je vyšší procento volných přechodných pěstounů, obecně je ale nedostatek těch dlouhodobých,“ popisuje Lucie.

V praxi se tak stává, že po uplynutí roku, který dítě může strávit v přechodné péči, najednou není k  dispozici dlouhodobý pěstoun, ke kterému by mohlo pokračovat. Stát navíc podle všeho nepodniká větší kroky pro to, aby větší množství pěstounů zajistil.

„Často se teď oslovují rodiny, které už mají třeba jedno dítě v dlouhodobé pěstounské péči, jestli by nechtěly přijmout další,“ přibližuje Lucie. Stát tak hledá řešení u stávajících dlouhodobých pěstounů, protože se nedaří oslovovat nové.

Systém stagnuje

„Situace je pro mě teď nepřehledná, moc nerozumím tomu, co se děje. Dříve jsem viděla posloupnost a snahu počet pěstounů navyšovat. Poslední tři čtyři roky to ale stagnuje,“ domnívá se Lucie.

Úřady se nyní v mnohem větší míře snaží věnovat práci s biologickou rodinou tak, aby zvládla krize a aby se dařilo stabilizovat nevyhovující rodinná prostředí. „To je určitě dobře, na druhou stranu se stává, že to některé rodiny nezvládnou. Dítě ale v praxi čeká půl nebo tři čtvrtě roku v přechodné péči a až potom se na poslední chvíli rychle hledá, co s ním bude dál,“ přibližuje.

Mnozí v současném systému tak pociťují nejistotu. „Je otázkou, zda se do toho bude chtít pouštět potenciálním zájemcům o  pěstounství,“ uzavírá Lucie.

Současnému systému tak chybí stabilita, zároveň ho brzdí řada drobných nedostatků, které se ale v důsledku nabalují.

Podobný pocit mají i Tereza s Marií, podle nichž se neustálé úpravy systému vysvětlují špatnými případy, které se staly v minulosti. „To ale přeci nevyloučíte tím, že systém zablokujete tisícem různých zádrhelů,“ míní Tereza.

Podle zkušeností lidí z praxe to potom v důsledku stejně nejvíce dopadá právě na děti v systému. Dětí jako Aneta, o niž se dnes starají a které jsou v systému zaseklé v čekací zóně, je totiž pořád přehršel.

Na základě chystaných změn v systému, jako je výše zmíněný zákaz umisťování dětí do sedmi let, navíc hrozí, že se takový okruh rozšíří, pokud se na něj systém nestihne dostatečně připravit.

„Ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka je připraven osobně prověřit situaci všech umístěných dětí mimo náhradní rodinnou péči,“ uvádí resort práce a sociálních věcí. Přesto jednotliví aktéři systému prožívají nejistotu a upozorňují, že není zřejmé, jaké konkrétní kroky se v této oblasti nová vláda rozhodne učinit.

Některá jména byla v článku změněna z důvodu ochrany soukromí.