Popření pohledávky v exekučním řízení

Lukáš Pachl/27. 4. 2026

Z obsahu:

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2114/2025 zdůraznil, že v řízení o odporové žalobě musí být zachována zásada rovnosti účastníků. Omezení, které zákon klade na popírajícího věřitele při uplatnění skutkových tvrzení, se proto obdobně vztahuje i na přihlašovatele pohledávky. Obě strany sporu jsou tak vázány skutkovými okolnostmi, které uvedly nejpozději do fáze rozvrhu, a nemohou je v následném řízení rozšiřovat.

(Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky č.j. 21 Cdo 2114/2025-212 ze dne 9.12.2025)

Z odůvodnění:

Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 614/2017, proti němuž byla ústavní stížnost rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1872/17, odmítnuta) vysvětlil, že cílem rozvrhu, eventuálně rozvrhového jednání (336q o. s. ř.), je rozvržení rozdělované podstaty (ta musí být jednoznačně určena) mezi věřitele (nejen oprávněnou osobu, ale i další věřitele, kteří v exekuci mohou uplatnit své pohledávky podle ustanovení § 336f o. s. ř.). Výsledkem rozvrhu, eventuálně rozvrhového jednání, je tzv. rozvrhové usnesení, v němž soudní exekutor rozhoduje o uspokojení pohledávek věřitelů povinného podle pořadí a skupin, jak jsou stanoveny zákonem v § 337c o. s. ř.

Věřitel má podle § 336f odst. 2 o. s. ř. povinnost uvést v přihlášce výši pohledávky a jejího příslušenství. Nevyčíslení pohledávky, popř. jejího příslušenství má za následek, že se k přihlášce zcela nebo částečně nepřihlíží. Současně s vyčíslením pohledávky je třeba předložit listiny, kterými věřitel dokládá, že jde o vymahatelnou pohledávku nebo pohledávku zajištěnou zástavním právem, ledaže tyto skutečnosti vyplývají z obsahu spisu. Zda předložené listiny prokazují, že se jedná o vymahatelnou pohledávku nebo pohledávku zajištěnou zástavním právem, je otázkou hodnocení těchto listin soudem či soudním exekutorem (k tomu srov. například publikaci Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 2517, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2267/2008). Je-li pravost pohledávky, popř. její výše zpochybněna, soud či soudní exekutor si námitky vyhodnotí sám, není-li třeba provádět dokazování; jinak uloží tomu, kdo námitky uplatnil, aby podal žalobu podle § 267a o. s. ř., tedy tzv. odporovou žalobu.

Smyslem a účelem odporové žaloby podle ustanovení § 267a o. s. ř. je vyřešit spor mezi oprávněnými, dalšími oprávněnými a jinými věřiteli, kteří se účastní řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení), popř. též povinným, o to, které pohledávky, v jaké výši, v jaké skupině nebo v jakém pořadí mají být uspokojeny při rozvrhu výtěžku získaného při zpeněžení výkonem rozhodnutí (exekucí) postiženého majetku nebo v jiném rozdělování výnosu výkonu rozhodnutí mezi více oprávněnými nebo jiné věřitele povinného, kteří se účastní vykonávacího (exekučního) řízení (k tomu srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I., II., Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 2228–2232).

V podání odporové žaloby je však žalobce omezen tím, že nemůže použít jiné skutkové argumenty než ty, které použil v popíracím podání (pakliže nebylo nařízeno rozvrhové jednání podle ustanovení § 336q o. s. ř.), popř. v rámci tvrzení v průběhu rozvrhového jednání s výjimkou, kterou Nejvyšší soud formuloval v rozsudku ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 927/2013, která se však, jak správně podotkl dovolatel, na nyní řešenou problematiku nevztahuje.

Při výkladu právních předpisů se soudy nemohou omezovat na jejich doslovné znění, nýbrž jsou povinny je vykládat též podle jejich smyslu a účelu (podle jejich teleologie); vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. l/96, uveřejněné pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod číslem 13/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Aplikace práva vycházející pouze z jeho jazykového výkladu je naprosto neudržitelným momentem používání práva; jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.).

Ve vztahu k otázce výkladu právní normy již dříve Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní teorie v zásadě rozlišuje (podle metod a způsobů výkladů) jazykový výklad (provádí se na základě zjištění smyslu slov a vět podle gramatických, morfologických a syntaktických pravidel), logický výklad (spočívá v tom, že smysl normy se zjišťuje pomocí pravidel formální logiky), systematický výklad (smysl normy se zjišťuje srovnáním s jinými právními normami, v souvislosti s širším celkem, s celým zákonem), historický výklad (smysl normy vysvětluje z okolností, za nichž vznikla, a v souvislosti s cílem, který sledovala) a teleologický výklad (smysl a funkci právní normy vysvětluje v souvislosti se společenskými a sociálními podmínkami a potřebami, v nichž se má norma realizovat). Přitom platí, že žádnou z těchto metod výkladu nelze používat výlučně nebo izolovaně, poněvadž všechny metody jako celek tvoří součást myšlenkového postupu směřujícího k zjištění pravého smyslu právní normy. Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá občanský zákoník, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit (§ 2 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu (§ 2 odst. 2 o. z.). Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§ 2 odst. 3 o. z.) – srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 995/2019, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3822/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 259/2020.

V této věci jde o výklad ustanovení § 337e odst. 4 o. s. ř. (jeho znění viz bod 16 tohoto odůvodnění), které nedoznalo po dobu vedení tohoto exekučního řízení (tedy od prosince 2009) žádných změn.

Jazykový výklad uvedeného ustanovení potíže nečiní; je jednoznačné, že uvedené ustanovení omezuje pouze žalobce (tedy oprávněného, dalšího oprávněného, povinného, popř. dalšího věřitele – tedy toho, kdo byl oprávněn přihlášenou pohledávku popřít), nikoliv žalovaného [tedy toho, kdo pohledávku včas (a po novele o. s. ř. provedené zákonem č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dále jen „novela o. s. ř.“) i řádně přihlásil, a jehož přihláška pohledávky nebyla odmítnuta].

Jazykový výklad však naráží na ústavní dimenze interpretace tohoto ustanovení, tedy na základní zásady občanského soudního řízení, k nimž patří i zásada rovnosti účastníků řízení (srov. ustanovení čl. 96 odst.1 Ústavy, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, § 18 odst. 1 o. s. ř.). Tato zásada je charakterizována jako „rovnost zbraní, resp. rovnost příležitostí“, tedy že každé procesní straně by měla být dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03, nebo nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10).

Proto je zapotřebí pomocí dalších výkladových metod dospět k takové interpretaci uvedeného ustanovení, která by se nepříčila výše uvedenému postulátu.

Takovou možnost poskytuje v tomto případě zejména výklad systematický, logický i účelový.

Posuzované ustanovení je z hlediska systematiky zařazeno mezi ustanovení, upravující poslední fázi exekuce (výkonu rozhodnutí) prodejem nemovitých věcí (viz bod 17 tohoto odůvodnění), v níž již musí být postaveno najisto nejen to, jaká peněžní hotovost bude rozvrhována (k tomu a k otázce povinností obmeškalého vydražitele srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2790/2023,), ale i okruh věřitelů a pohledávek, které budou rozvrhovány (srovnej ustanovení § 336f o. s. ř.).

Z ustanovení § 336f odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že přihlášku pohledávky lze uplatnit nejpozději do zahájení dražebního jednání; pozdější přihlášení nemá již žádné účinky, neboť takovou přihlášku soud (exekutor) odmítne.

Pro úkon popření pohledávky občanský soudní řád stanoví v ustanovení § 336p odst. 1 ve spojení s ustanovením § 336b odst. 4 písm. b), § 336p odst. 2 pro osobu oprávněnou přihlášenou pohledávku popřít různé postupy, jakým způsobem a kdy popírací úkon učinit, a to jednak ve lhůtě stanovené soudem (exekutorem) podle § 336p odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 336b odst. 4 písm. b) o. s. ř, popřípadě podle § 336p odst. 2 o. s. ř. a zároveň ne/požádat o nařízení rozvrhového jednání, nebo v téže lhůtě pouze požádat o nařízení rozvrhového jednání [a třeba i přihlášenou pohledávku (zatím) nepopřít a případné popření si ponechat na jednání o rozvrhu].

Popření pohledávky může reagovat pouze na včasnou (a po novele o. s. ř. také řádnou) přihlášku pohledávky, která má jednak náležitosti uvedené v ustanovení § 336f odst. 2 o. s. ř., a jednak je doložena listinami, uvedenými v ustanovení § 336f odst. 3 o. s. ř., tedy v případě tzv. zajištěného věřitele jde o doložení existence pohledávky a doložení jejího zajištění (nejčastěji zástavní smlouvou). Popírající tak má (měl by mít) vytvořeny předpoklady pro to, aby svoji argumentaci proti přihlášené pohledávce formuloval tak, aby o popření mohl soud (exekutor) rozhodnout okamžitě (viz ustanovení § 337e odst. 1 o. s. ř.); dokonce pokud tak neučiní, měl by být soudem (exekutorem) poučen (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 927/2013).

Ustanovení § 337e odst. 4 o. s. ř. tak logicky a systematicky navazuje na výše rozebranou úpravu v tom, že postavení popírající osoby musí být v řízení o žalobě podle ustanovení § 267a odst. 1 o. s. ř. stejné jako v době popření, o němž soud (exekutor) nerozhodl pouze proto, že zastával názor, že je nezbytné provést dokazování (srov. ustanovení § 337e odst. 1 o. s. ř.). V takovém případě odkáže popírající osobu na řízení podle § 267a odst. 1 o. s. ř. Jestliže popírající osoba žalobu včas nepodá, k popření se nepřihlíží (srov. ustanovení 337e odst. 3 o. s. ř.).

Jinak řečeno, popírající osoba nemůže v řízení o její žalobě podle § 267a odst. 1 o. s. ř. použít jinou skutkovou (a právní) argumentaci než tu, kterou použila v popíracím úkonu (tak např. nelze zaměnit původní tvrzení k promlčení pohledávky a zástavního práva za tvrzení o neplatnosti zástavní smlouvy apod.)

Pakliže však výklad uvedeného ustanovení (§ 337e o. s. ř.) musí respektovat princip „rovnosti zbraní, resp. rovnosti příležitostí“ (viz bod 27 tohoto odůvodnění), je nezbytné tento princip vztáhnout i k druhé straně sporu (tedy k přihlašovateli) v tom smyslu, že je zapotřebí zajistit stejnou (obdobnou) „startovní pozici“ i ve vztahu k přihlašovateli. Uvedené lze zajistit pouze tím, že při stejné logice, z jaké vychází zákonné omezení popírajícího při koncipování odporové žaloby podle § 267a odst. 1 o. s. ř. v ustanovení § 337e odst. 4 o. s. ř., je nezbytné omezit i přihlašovatele v argumentaci (obraně) proti odporové žalobě.

Přihlašovatel musí svoji pohledávku přihlásit nejpozději do zahájení dražebního jednání (srov. ustanovení § 336f odst. 1 o. s. ř.) dokonce v takové kvalitě, aby nemohla být soudem (exekutorem) odmítnuta (srov. ustanovení § 336f odst. 4 o. s. ř. ve znění novely). Pokud je ovšem přihlašovatel povinen uvést v přihlášce skutečnosti významné pro pořadí pohledávky [§ 336f odst. 2 písm. d) o. s. ř.], musí již v přihlášce uvést veškeré skutkové okolnosti, které jeho pohledávku z hlediska její pravosti a pořadí opravňují přihlásit do exekuce, jinak řečeno musí uvést, že jeho pohledávka je jak pravá, tak zajištěná zástavním právem, aby soud (soudní exekutor) mohl (pokud není třeba provádět dokazování) o takové přihlášce (resp. jejím popření) rozhodnout již v rozvrhovém usnesení.

Všechny uvedené okolnosti (tedy okolnosti, vztahující se jak k osobě přihlašovatele, tak k osobě popírající přihlášku dalšího věřitele) je nutno promítnout do úvahy, jaké skutečnosti může přihlašovatel uplatnit v řízení vyvolaném popírající osobou podle § 267a odst. 1 o. s. ř. v rámci své obrany proti žalobou uplatněnému nároku (viz bod 35 tohoto odůvodnění).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že principu „rovnosti zbraní“ vyhoví pouze takový výklad ustanovení § 337e odst. 4 a § 267a odst. 1 o. s. ř., který stanoví stejnou „startovní čáru“ pro obě strany řízení o odporové žalobě; pakliže je popírající osoba omezena ve skutkových tvrzeních tak, že v odporové žalobě nemůže uvádět jiné skutečnosti (skutková tvrzení) než ty, které použila v popíracím úkonu, pak i pro žalovanou stranu (přihlašovatele) musí platit obdobné (na stejném principu postavené) omezení.

Jak již bylo uvedeno, pro popření pohledávky stanoví zákon dvě možnosti; v situaci, kdy je (pouze) popřena pohledávka, aniž by bylo požádáno o nařízení rozvrhového jednání (a o nařízení nepožádala žádná k tomu oprávněná osoba), soud (exekutor) rozhodne o popření pohledávky (resp. rozvrhu přihlášené pohledávky) přímo v rozhodnutí o rozvrhu bez nařízení jednání. V takovém případě přihlašovatel při obhajobě své pohledávky (její pravosti, výše či pořadí) v řízení o žalobě podle § 267a odst. 1 o. s. ř. může uvádět pouze ty skutečnosti (skutková tvrzení), které použil v přihlášce své pohledávky.

V situaci, kdy některá z oprávněných osob požádá o nařízení rozvrhového jednání [a soud (exekutor) je povinen v takovém případě jednání nařídit], je soud (exekutor) povinen přihlédnout ke všem skutečnostem, které v tomto řízení vyjdou najevo, tedy k těm skutečnostem, které účastníci (ať již k přihlášené pohledávce anebo k jejímu popření) uvedou.

Není tak pochyb o tom, že v takovém případě je popírající osoba při podání žaloby podle § 267a odst. 1 o. s. ř. omezena ve smyslu ustanovení § 337e odst. 4 o. s. ř. těmi skutkovými okolnostmi, které o popření pohledávky uvedla (vyšly najevo) v rámci rozvrhového řízení; stejný režim tak potom musí platit i pro obranu přihlašovatele pohledávky (srovnej též k této problematice odůvodnění výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 927/2013).

Z uvedeného rozboru je tak nutno dovodit, že přihlašovatel při obhajobě své pohledávky (její pravosti, výše či pořadí) v řízení o žalobě podle § 267a odst. 1 o. s. ř. může uvádět pouze ty skutečnosti (skutková tvrzení), které použil v přihlášce své pohledávky anebo v řízení o rozvrhu [do rozhodnutí soudu (exekutora) o odkazu na odporovou žalobu]; nemůže tedy přihlášenou pohledávku skutkově vymezit jinak než v přihlášce, popř. ji doplněnými skutkovými tvrzeními (v reakci na skutkové vymezení popření v žalobě) „obdařit“ jinou (vyšší) kvalitou (typicky jinak začne tvrdit její splatnost, popř. nově tvrdí uznání – aby se ubránil námitce jejího promlčení apod.).

Z uvedeného rozboru dále vyplývá, že skutkové „mantinely“ tvrzení použitelných do řízení podle ustanovení § 267a odst. 1 o. s. ř. jsou pro obě strany sporu dány (nejpozději) do okamžiku rozhodnutí soudu (exekutora) o odkazu; nelze tak poukazovat na další skutečnosti, a to i kdyby vznikly (nastaly) po tomto rozhodném okamžiku.