Česká zadlužená republika?

Dluhy jsou tématem, které se stalo téměř každodenní součástí zpravodajství. Tu se dozvíme, kolik si musel půjčit stát, aby mohl financovat svoje výdaje, tu zase, o kolik vzrostly dluhy českých domácností nebo firem. Přitom dluh se již dávno stal součástí našeho fungování, ať už jen proto, že chceme bydlet, firmy fungovat nebo stát při nízkých daních investovat. S těmito dluhy se často pojí mediálně vděčné zkratky o tom, zda se neblížíme hranici předlužení nebo zda nás nezruinuje dluhová služba. Proto se nyní ve zkratce podívejme, jak na tom jednotlivé sektory, tedy stát, domácnosti a firmy, z pohledu dluhů jsou.

Pozornost si při hodnocení zadluženosti zaslouží v první řadě stát. Už proto, že jeho dluh je z pohledu uvedených ekonomických sektorů nejvyšší a současně i nejrychleji rostoucí. Na konci loňského roku dosáhl státní dluh (bez započítání municipalit, krajů, zdravotních pojišťoven apod.) hodnoty téměř 3,7 bilionu korun. Během funkčního období minulé vlády tak vzrostl o 1,2 bilionu, což znamená, že si tato vláda půjčovala na finančních trzích v průměru 300 miliard korun ročně. V poměru k HDP, který se využívá jako míra zadluženosti, však nejde o číslo, které by samo o sobě znamenalo nějakou katastrofu. Přece jen tento dluh odpovídá zhruba 43 % HDP, i když ještě dávno před covidem v roce 2017 to bylo ani ne 31 %.

Spíše než samotná absolutní nebo relativní výše dluhu je jeho problémem dlouhodobý trend, respektive rychlost, s jakou se každoročně zvyšuje a dál zvyšovat bude. Každoročních 300 miliard nového dluhu nás totiž bude stát při třeba čtyřprocentním úroku dodatečných 12miliard korun. A když vezmeme v úvahu poslední čtyři roky a výhled na následující tři další, máme tu dodatečnou dluhovou službu ve výši 84 miliard korun pro každý další rok. Pro zajímavost, jen pro letošní rok se počítá, že na úroky ze státního dluhu půjde 110 miliard korun. Obsluha státního dluhu se proto už stala už sedmou nejvýznamnější výdajovou položkou rozpočtu. Na otázku, zda je ČR předlužená, se dá odpovědět jednoduše. Rozhodně ne, ale dělá vše proto, aby se ji dluh stále více zatěžoval a ona se tak stala ještě závislejší na rozmarech finančních trhů.

Druhým nejvíce zadluženým ekonomickým sektorem jsou domácnosti, jejichž dluhy u bank dosáhly na konci loňského roku 2,6 bilionu korun. Tři čtvrtiny tohoto dluhu představovaly úvěry na bydlení, zatímco půjčky na spotřebu představovaly jen 15 % z uvedené sumy. Samozřejmě mezi úvěry na bydlení najdeme i tzv. investiční hypotéky, avšak jejich podíl se obecně odhaduje jen okolo 10 %, takže z pohledu šíře tématu zadlužení nehrají nijak zvlášť významnou roli.

Dluhy českých domácností opět rychle narůstají, avšak nepředstavují z pohledu výše ani kvality zásadní komplikaci. Sice už dosahují zhruba 30 % HDP, avšak stále jsou spíše nižší ve srovnání s vyspělými zeměmi. Vzhledem k platební morálce jsou v podstatě bezproblémové. Platební disciplína českých domácností je vyhlášená, a tak vyloženě problematických je méně než jedno procento všech úvěrů na bydlení. Pokračující boom hypoték nejspíš míru zadlužení tuzemských domácností dále zvýší, avšak zdaleka nepředstavuje problém, který by stál za větší pozornost z pohledu míry zadlužování. Problémem je tak jen to, že boom hypoték stimuluje růst cen na realitním trhu, ale to už je jiný příběh.

Nejméně dluhem zatíženým sektorem zůstávají nefinanční podniky, které mají od bank vypůjčeno necelých 18 % HDP. Je sice pravdou, že část peněz pro svůj provoz a rozvoj firmy získávají i prostřednictvím dluhopisů, dluhové financování od bank přesto zůstává dominantním cizím zdrojem. Když se podíváme na tyto bankovní půjčky, jsou patrné dvě základní tendence. Tou první je relativně vysoký podíl cizoměnových půjček (představují téměř polovinu úvěrů nefinančních podniků), který vyplývá nejenom z jejich úrokové výhody, ale i faktické potřeby z titulu expozice v cizích měnách. Pro firmy například v exportně orientovaném průmyslu nebo realitním businessu (zejména jde o segment komerčních nemovitostí, kde se nájmy platí v eurech), je eurové financování logickým přirozeným zajištěním. Druhou významnou tendencí je pak vysoká dluhová expozice realitního sektoru, který je v řebříčku tržních odvětví největším dlužníkem bank, protože jeho úvěry představují více než třetinu všech půjček nefinančním firmám. I v tomto případě je ovšem kvalita těchto úvěrů vysoká, respektive podíl problematických půjček velmi nízký.

Když vše uvedené shrneme, dojdeme k závěru, že dluh je běžnou formou financování všech hlavních sektorů v ekonomice. Aktuálně tyto dluhy svižně narůstají a s ohledem na kvalitu dlužníků jsou i nadále v převážné míře bezpečné. Nedosahují ani hranice, která by vyžadovala pozvednout obočí, snad jen s výjimkou státu, který se už nezadlužuje pouze kvůli investicím, ale fakticky si už půjčuje na běžný provoz. S nadsázkou je to obdobné, jako kdyby si drobní klienti chodili do banky pro úvěr na zálohu za elektřinu. Vzhledem k tomu, jak státní rozpočet opanovaly mandatorní výdaje, které se navíc v čase budou jen zvyšovat, to není zrovna pro stát jako perspektivního dlužníka nejlepší vizitka. Můžeme se podivovat nad růstem hypoték, nad půjčkami firem v cizích měnách, ale to hlavní, čím bychom se měli ve skutečnosti zabývat, jsou rostoucí dluhy zatím ještě nepříliš zadluženého státu.

Petr Dufek - hlavní ekonom banky CREDITAS