Článek
Evropská unie je z právního hlediska jasně definovaná. Nejde o federaci, nemá vlastní ústavu ani jednotnou vládu, která by členským státům přikazovala, jak mají vést svou vnitřní politiku. Funguje na základě smluv, které si státy samy schválily a ratifikovaly. Česká republika do tohoto systému vstoupila vědomě a se souhlasem občanů v referendu.
Jenže mezi právní teorií a každodenní realitou se postupně otevřela mezera. Unie se v řadě oblastí posunula od role koordinátora ke skutečnému určovateli směru. Rozhodnutí, která mají přímý dopad na domácnosti, firmy i celé hospodářské sektory, dnes často vznikají mimo národní politickou debatu. Přesto jsou závazná a jejich nerespektování vede k finančním postihům nebo hrozbě sankcí.
Pro menší státy je tento posun citelnější než pro velké hráče. Formálně mají všichni stejné postavení, ale v praxi se prosazuje váha ekonomicky silnějších zemí. Národní vlády pak stojí před úkolem vysvětlovat doma rozhodnutí, která samy nevytvořily, ale musejí je plnit. Tento způsob fungování začíná u části veřejnosti vyvolávat dojem, že Unie se chová jako federace, aniž by k tomu kdy došlo otevřenou politickou dohodou.
Vlajka EU
Když se ochrana klimatu stane centrálním projektem
Nejvýrazněji je tento posun patrný v zelené politice. Ochrana životního prostředí byla jedním z cílů Evropské unie od počátku a málokdo zpochybňuje její smysl. Problém však nastává ve chvíli, kdy se z dlouhodobé snahy stává soubor tvrdých pravidel s pevnými termíny a vysokými náklady.
V době vstupu Česka do Unie se nemluvilo o plošném zákazu spalovacích motorů, o povinných renovacích budov bez ohledu na finanční možnosti majitelů ani o rychlém odklonu od tradičních zdrojů vytápění. Dnes jsou tyto kroky realitou nebo se k ní velmi rychle blíží. Nejde už o doporučení nebo motivaci, ale o povinnosti, které se promítají do rozpočtů domácností i firem.
Dopady jsou rozdílné podle ekonomické síly jednotlivých států. Země s vyššími příjmy zvládají přechod snáz, zatímco státy s nižší kupní silou obyvatel čelí sociálním i politickým tlakům. V Česku se to nejvíc projevuje v oblasti bydlení, dopravy a průmyslu. Automobilový sektor, který patří k pilířům domácí ekonomiky, se dostává pod tlak rozhodnutí přijatých daleko od míst, kde budou mít největší dopad na zaměstnanost.
Otázky, které už nejde přehlížet
Zelená agenda se tak stala symbolem širšího problému. Nejde jen o klima, ale o způsob rozhodování. Stále víc lidí má pocit, že tempo i rozsah změn nejsou přizpůsobeny realitě jednotlivých zemí. Že se očekává stejná rychlost transformace bez ohledu na ekonomickou strukturu, historii nebo sociální dopady.
Evropská unie podle smluv zůstává unií států. V chování však v některých oblastech působí jako centrálně řízený celek. To samo o sobě nemusí být nutně špatně, pokud by k tomu existoval jasný mandát a otevřená debata s občany. Právě ta ale v posledních letech často chybí. A dokud se nepovede, budou otázky o skutečné povaze Evropské unie sílit spolu s pocitem, že zásadní rozhodnutí se lidem vzdalují.
