Zapomeňte na AI. Legendární sondy NASA fungují díky assembleru ze 70. let

Sondy Voyager 1 a Voyager 2 patří mezi největší úspěchy americké NASA. Když odstartovaly v roce 1977, jejich hlavním úkolem bylo prozkoumat vnější planety Sluneční soustavy. Dnes jsou ale mnohem dál. Obě sondy pokračují mezihvězdným prostorem a stále komunikují se Zemí, přestože pracují s technologií starou téměř půl století.

Právě stáří systémů se v posledních měsících znovu dostalo do centra pozornosti. Internetem se začaly šířit informace, že NASA udržuje Voyagery pomocí kódu, kterému už skoro nikdo nerozumí, a že poslední odborníci schopní systém opravovat mají přes osmdesát let. Reálná situace není tak dramatická, ale problém skutečně existuje.

Palubní počítače Voyagerů totiž používají velmi specifický software psaný v assembleru pro procesory General Electric navržené začátkem 70. let. Každá sonda obsahuje několik samostatných počítačových systémů. Jeden z nejdůležitějších je Flight Data Subsystem, který zpracovává vědecká data a připravuje je k odeslání na Zemi.

Právě tento systém způsobil velké komplikace během poruchy Voyageru 1 na přelomu let 2023 a 2024. NASA tehdy několik měsíců řešila problém s komunikací, kdy sonda posílala nesprávná data. Oprava byla mimořádně složitá nejen kvůli obrovské vzdálenosti, ale i kvůli tomu, že některé části dokumentace k systému už nejsou kompletní.

Často se tvrdí, že Voyagery běží na programovacím jazyku Fortran. To ale není úplně přesné. Fortran se používal hlavně u některých pozemních nástrojů a starších podpůrných systémů NASA. Samotné sondy fungují především díky nízkoúrovňovému assembleru přímo pro jejich unikátní hardware.

Mnohem větší problém než samotný jazyk představuje ztracené know-how. Projekt Voyager vznikal v době, kdy většina technické dokumentace existovala jen v papírové podobě. Během desetiletí se část materiálů ztratila při stěhování kanceláří nebo skončila v archivech bez jasného třídění.

Suzanne Dodd, která vede projekt Voyager v Jet Propulsion Laboratory, letos popsala situaci poměrně otevřeně. Podle ní už mnoho původních konstruktérů nežije a hledání některých informací připomíná doslova technickou archeologii.

Voyagery navíc pracují s výkonem, který je z dnešního pohledu extrémně omezený. Celková paměť systémů dosahuje zhruba 70 kilobajtů. To je méně než velikost běžné fotografie v mobilním telefonu.

Velkou symbolickou událostí byl odchod Larryho Zottarelliho do důchodu v roce 2016. Šlo o posledního původního inženýra, který na misi pracoval nepřetržitě od startu v roce 1977. Právě tehdy začala vznikat představa, že NASA pomalu ztrácí poslední lidi schopné Voyagerům rozumět.

Ve skutečnosti už projekt dávno převzala novější generace inženýrů. NASA ale přiznává, že odborníků schopných pracovat s assemblerem a historickým hardwarem ubývá. Moderní vývojáři se dnes většinou specializují na úplně jiné technologie a práce na systému z počátku 70. let není pro mnoho z nich lákavá.

Voyager 1 je dnes tak daleko, že jeho signál putuje k Zemi déle než 23 hodin. Každá komunikace tak trvá téměř dva dny. Celá mise se mezitím proměnila v unikátní připomínku toho, jak dlouho může dobře navržená technologie přežít. Zároveň ale ukazuje, jak snadno mohou zmizet znalosti, bez kterých by podobné systémy přestaly fungovat.

Zdroj: SpaceDaily.com, ittb.cz