Článek
Když se rychlost převede na čísla
Na dálnici to zná každý. Někdo jede plynule a klidně, jiný tlačí na pilu a hledá každou skulinu, jak se dostat dopředu. Důvod bývá pořád stejný. Být v cíli co nejdřív. Jenže jakmile se tahle intuice vezme kalkulačkou, začne se rozpadat.
Představme si běžnou vzdálenost sto kilometrů. Při rychlosti 100 km h trvá cesta hodinu. Při 120 km h už je to zhruba padesát minut. Při 130 km h necelých šestačtyřicet minut. A při 160 km h se dostáváme přibližně na sedmatřicet minut. Rozdíl mezi běžným dálničním tempem a výrazně vyšší rychlostí tak dělá jen několik minut. V reálném provozu se tyto minuty velmi snadno ztratí při zpomalení, v koloně nebo při hledání parkování.
Právě tady vzniká iluze. Subjektivně má řidič pocit, že jede výrazně rychleji a získává velký náskok. Objektivně ale časový rozdíl zůstává překvapivě malý. Čím vyšší rychlost, tím menší přínos navíc.
Čas není jediná proměnná
Rychlá jízda má i další dopady, které se do jednoduchého výpočtu nevejdou. Vyšší tempo znamená větší soustředění, rychlejší reakce a trvalé napětí. Mozek musí zpracovávat více informací v kratším čase, což vede k rychlejší únavě. Řidič pak sice dorazí o pár minut dřív, ale unavenější a méně v pohodě.
K tomu se přidává vyšší spotřeba paliva, větší hluk v kabině a často i stres z okolního provozu. Stačí jedno prudké brzdění nebo nečekaný manévr jiného auta a výhoda se okamžitě vytrácí. Místo pocitu úspory času nastupuje nervozita.
Když se všechny tyto faktory sečtou, vyjde z toho jednoduchý závěr, který ale není na první pohled vidět. Rychlejší jízda sice vypadá efektivně, ale v praxi přináší jen minimální zisk. A někdy je paradoxně nejrychlejší cestou do cíle ta, při které člověk jede plynule, klidně a bez zbytečného tlaku.
Zdroj: Autozive.cz (odkaz)
