Pokáč a umělá inteligence: proč věří, že AI nenahradí živého písničkáře

Jan Pokorný alias Pokáč patří k nejvýraznějším tvářím současné české popmusic. Vyprodaná O2 arena, dětské hity, spolupráce s Lucií Bílou – a zároveň chlap, který vystudoval softwarové inženýrství a počítačové vidění na ČVUT. Když mluví o tom, jak do hudby vstupuje umělá inteligence, není to žádné strašení koncem světa, ale spíš střízlivý pohled někoho, kdo rozumí technice i kytarám.

Pokáč otevřeně přiznává, že AIuž v běžné práci využívá. Ne jako kouzelné tlačítko „napiš mi hit“, ale jako chytrý nápovědník ve chvíli, kdy se text zasekne. Má refrén, má sloku – a neví, co s koncem. V tu chvíli zadá umělé inteligenci, aby navrhla několik směrů. Z žádného návrhu nepřebírá hotovou sloku, spíš se nechá inspirovat: chytne se jednoho nápadu a dopíše ho po svém.

Zároveň ale říká naprosto jasně: písničku, která by opravdu sedla Lucii Bílé, umělá inteligence zatím nesloží. Umí napodobit styl, vyplivnout slušně znějící melodii, ale neumí znát člověka na druhé straně tak, jak ho pozná autor, který s interpretkou tráví čas, poslouchá ji a píše pro ni na míru.

V době, kdy existují služby, které na pár řádků zadání vyrobí „moderní country pecku“ včetně zpěvu, bicích i kytar, je logická otázka: neskončí část muzikantů na dlažbě? Pokáč na to odpovídá bez kličkování – ano, ti průměrní až podprůměrní to budou mít těžší. Stejně jako v jiných oborech, kde technologie uřízly kus rutinní práce.

Jenže podle něj to není katastrofa, ale součást vývoje. Hudba byla vždycky konkurenční prostředí. Kdo chtěl uspět, musel být něčím lepší než zbytek. Dřív to byla schopnost sehnat studio, kapelu, producenta. Dneska je prah vstupu mnohem nižší – kvalitní nahrávku zvládne udělat člověk doma na počítači, a právě proto je důležitější než kdy dřív mít vlastní osobnost, humor, rukopis.

Pokáč opakuje jednu věc: lidé mají rádi lidi. Nejvíc se klika na fotky s tvářemi, lidi chtějí příběh, omyl, sebeironii. Něco, co se nedá úplně uhladit do sterilního průměru. Umělá inteligence zvládne „správně“ rýmovat, poskládá akordy, ale zatím jen napodobuje. Neprožívá, nemá trapné historky z koncertů, nedělá si srandu sám ze sebe ani z běžného života. A právě na tom Pokáč svou tvorbu staví.

Na jeho vztahu k AIje vidět ještě jeden podstatný moment: Pokáč není člověk, který by k technologiím přistupoval s odporem. Pracoval v oboru, byl na stáži v zahraničí, měl nabídku dělat vývojáře autonomních vozidel v Bruselu. Kariéru ajťáka by prý dokázal obnovit během pár týdnů – nastudovat novinky a vrátit se k programování.

Jenže někde mezi přednáškami a prací si řekl, že nechce prožít život jen jako unavený člověk v korporátu, který ráno zapije prášky kávou a jde do práce, aby zaplatil daně a složenky. Hudba pro něj byla způsob, jak si zkusit „něco víc“. Devět let psal písničky, o které nikdo nestál, hrál pro pár lidí, zkoušel skeče na YouTube, které nefungovaly. Až kombinace civilních témat, humoru a internetu pomalu zafungovala.

I proto bere AI spíš jako další nástroj, ne jako hrozbu. Jedna technologická revoluce už hudbu změnila – digitální produkce. Najednou nebylo potřeba platit bubeníka a tahat aparát, stačilo mít software. A svět se nezhroutil, jen se proměnil. Teď přichází další vlna a Pokáč místo paniky přemýšlí, jak ji využít.

Když se ho na koncertech ptají mladí muzikanti, co by měli dělat, aby se prosadili, jeho odpověď nezní jako technický návod. „Makej. Zkoušej. Vydrž,“ dá se shrnout to, co říká. Nestačí spoléhat na algoritmy ani na AI, která vygeneruje písničku na počkání. Umělá inteligence může ušetřit čas, pomoct doladit text nebo aranž, ale za vás neodmaká roky, kdy vaše tvorba nikoho nezajímá.

Možná právě v tom je paradox dnešní doby: technologie jsou chytřejší než kdy dřív, ale nejvíc stejně rozhoduje obyčejná vytrvalost, lidský nápad a schopnost zůstat sám sebou. Pokáč to shrnul celkem jednoduše – má pořád motivaci ukázat, že stojí za to pustit si jeho, a ne jen další dokonale vygenerovaný track. Ať už s pomocí umělé inteligence, nebo bez ní.

Zdroj: SeznamZpravy.cz (odkaz)