Článek
Hlas, který zůstane, i když člověk odejde
V posledních letech se objevuje nový typ digitálních služeb, které posouvají hranice mezi technologií a osobní pamětí. Z dat, která po sobě lidé zanechají, vznikají hlasové a textové simulace připomínající skutečného člověka. Využívají nahrávky, staré zprávy, videa i běžné příspěvky na síti. Umělá inteligence z nich skládá obraz, který umí reagovat na otázky skoro stejně jako dotyčný za svého života.
Pro pozůstalé je to často silný zážitek. Místo rozpadajících se vzpomínek slyší známý tón, typické obraty a dokonce i způsob humoru. Pro mnohé je to most, přes který se dá přejít v těch nejhorších dnech. Otevřou aplikaci a na chvíli se vrátí do rozhovoru, který už neměl nikdy zaznít. Nejde o magii, ale o data. Přesto to může působit až intimně.
Když technologie převezme roli, která patří smutku
Právě ta intimita ale zároveň otevírá otázku, kam až je vhodné zajít. Smutek je složitý proces a vyžaduje čas. Pokud ho nahradí pravidelný kontakt se simulací, může se stát, že se člověk začne vyhýbat bolesti, kterou by jinak musel zpracovat. Virtuální verze blízkého pak není pomoc, ale zástupná realita, která prodlužuje návrat k běžnému životu.
Digitální dvojník zemřelého
Dalším problémem je samotná věrnost podobizny. Algoritmus pracuje pouze s tím, co má k dispozici. Nedokáže pojmout všechny vrstvy osobnosti, mezery vyplňuje odhadem a tím vytváří upravenou variantu člověka. Pozůstalý tak může mluvit s verzí, která působí věrně, ale neodpovídá tomu, kým zesnulý opravdu byl. Je to obraz, který projde filtrem.
K tomu se přidává otázka souhlasu. Jen málokdo během života pomyslí na to, že by jeho hlas měl po smrti dál odpovídat na zprávy. Data ale zůstávají a technologie s nimi umí pracovat velmi přesvědčivě. Vzniká tak etická rovina, kterou zatím nestihlo dohnat ani právo. Kdo rozhoduje o digitálním dvojníkovi. A existuje hranice, za kterou by se nemělo jít.
Hledání rovnováhy
Ukazuje se, že lidé reagují velmi rozdílně. Někdo avatara použije jednou a stačí mu to. Jiný se k němu vrací opakovaně a bere ho jako prostor, kde se může vypovídat. Další se mu raději úplně vyhýbá, protože mu připadá, že tím narušuje pietu. Jedno ale spojuje všechny: technologie vytvořila nový způsob, jak si lidé uchovávají vzpomínky.
Je proto důležité přemýšlet o tom, co od takového kontaktu chceme. Může to být cenná připomínka nebo krátká forma útěchy. Neměla by to však být náhrada za člověka, kterého jsme ztratili. Umělá inteligence dokáže mnohé, ale neumí nést vztah, který končí spolu se životem. Dokáže jen nabídnout ozvěnu minulosti.
A možná právě v tom spočívá největší výzva. Vědět, kdy použít technologii jako pomoc a kdy ji nechat stranou. Vzpomínka má svoji hodnotu jen tehdy, když si uvědomujeme, že je to vzpomínka. Ne dialog, který pokračuje dál.
