Před nacisty zachránil kus Chodska a unikl popravě. Neuvěřitelný příběh českého velitele

Říká se, že charakter se nezíská, ale zdědí. Vášeň pro střelbu mu otec předal dřív, než se to dalo vědomě předávat, a Sucharda ji pak nesl celým životem. Po jičínské reálce zamířil do kadetní školy v polském Lobzowě, čtyři roky tam vydržel a vrátil se jako poručík. Pak ho poslali učit do Prahy, potom do Českých Budějovic a v roce 1905 převeleli do Lvova, kde strávil dost času na to, aby se naučil polsky a ukrajinsky.

První světová válka ho zasáhla plnou silou. Osmatřicet měsíců na frontě, třikrát zraněn, z toho nakonec kapitán a velitel praporu. Konec války ho zastihl v Milovicích, kde 28. října 1918 převzal velení rozsáhlého vojenského tábora.

Pak přišla léta první republiky a s nimi olympijské hry. V Antverpách, v Paříži, na mezinárodních závodech, všude se střelec Sucharda pohyboval na vrcholu oboru. Mistr Československa ve střelbě, člověk, který pomáhal budovat tuzemský střelecký sport od základů.

Oženil se s Marií Schellerovou, vychovali spolu syna Eduarda a dceru Evu, a vedle toho velel Hraničářskému praporu 4. ve Vimperku, kde z místních pohraničníků vychoval lidi, kteří se k němu o pár let později přidali v partyzánském odboji.

Mnichov přinesl práci, která nebyla o střelbě, ale o mapách, jednáních a vytrvalosti. Jako člen delimitační komise Sucharda vytyčoval novou hranici na Šumavě a pak v listopadu 1938 přijel na chodskou půdu, kde měla do zabraného území padnout ryze česká místa: Postřekov, Díly, Klenčí, Chodov, Trhanov, Pec a Česká Kubice.

Při jednáních s německou stranou prosadil přesunutí hraničních kůlů z vrcholu až na obvod hrádeckého lesa, takže slavná socha Jana Sladkého Koziny zůstala na české straně. Ještě před příjezdem wehrmachtu pak nařídil domažlické posádce, aby odvezla sochu J. Š. Baara z Výhledů do Chodského hradu. Dobrý nápad, ukázalo se, protože žulový podstavec sochy Němci později roztrhali dynamitem.

Do odboje vstoupil brzy. Domažlická ilegální skupina Bratrské dílo, propojování s dalšími organizacemi v protektorátu, práce, která nesnese nepozornost. Ta přišla počátkem roku 1940, skupina byla prozrazena a 23. března 1940 Suchardu zatkli přímo v Domažlicích.

Z Domažlic ho odvezli nejdřív do věznice v Regensburgu (Řeznu), pak do koncentračního tábora Flossenbürg, odkud si ho převzalo klatovské gestapo kvůli vyšetřování ilegálních zbraní. Z Klatov pak přes Pankrác a Drážďany skončil v koncentračním táboře v Budyšíně. Tam gestapo ocenilo jeho znalost polštiny a ukrajinštiny a využilo ho jako tlumočníka pro vězně z východu. Domů se vrátil 10. září 1942. Vážil o pětatřicet kilogramů méně.

Od roku 1943 organizoval odboj v okolí Vodňan, Bavorova a Husince kapitán Josef Klimeš, hlavní iniciátor celé sítě, a Sucharda se postupně stal velitelem sloučené partyzánské skupiny Šumava II. Koncem dubna 1945 čítala 1 590 příslušníků a 69 důstojníků.

6. května 1945 přijel Sucharda se synem Eduardem na motorce do Prachatic. Chtěli vyjednat předání města bez boje, protože americké jednotky stály kousek za Volary a zbytečná střelba nedávala smysl. Nacistické velení je místo rozhovoru okamžitě zatklo a odsoudilo k trestu smrti zastřelením, poprava měla proběhnout ráno na dvoře místní školy.

Motorku SS zabavila, a to byl impuls pro Revoluční národní výbor v Prachaticích, aby požádal Američany o okamžitý zásah. V noci se od Volar ozvala kanonáda, což znamenalo, že spojka dorazila. Celý štáb pancéřové armády SS i s generálem Nehringem z Prachatic uprchl. Jeden německý důstojník, který viděl, jak se věci mají, nechal Suchardu se synem kolem jedenácté hodiny tajně odejít.

Odpoledne 8. května 1945 přijel Sucharda s partyzánskou jednotkou do Prachatic znovu a zbytek německé posádky odzbrojil bez odporu. Druhý den svolal na radnici vedoucí úředníky a oznámil jim, že město přechází zpět pod českou správu. Nacistický starosta Watzlawick byl zatčen na místě, správu převzal Václav Pilát a 11. května se Sucharda stal předsedou okresního národního výboru v Prachaticích, kde funkci zastával do 8. listopadu 1945.

Josef Sucharda zemřel 19. ledna 1963 v Prachaticích na srdeční selhání, bylo mu skoro osmdesát. Armáda ho dříve povýšila na plukovníka a rodná obec Řeheč mu udělila čestné občanství. Je smutné, že i když jsem z vesnice kousek od Chodska, tak jsem se o této osobnosti dozvěděla až nedávno. Čest jeho památce.

Zdroje: Autorský text, Domažlický dějepis, Wikipedie